V neděli byl Nevo naposledy ve školce v Ahihud. Sice i tam se pokračuje ve formě družiny ještě celý červenec, ale přátelských 1600 šekelů jsme odmítli zaplatit, když u nás v Tal El chtějí něco přes polovinu. Končí o hodinu a půl dřív a je to bez oběda, ale to stejně nevyužíváme už půl roku.
V pondělí slavně vkročil do místní školky, mezi děti, se kterými byl kdysi dávno v jeslích, ale samozřejmě si je vůbec nepamatuje. Z toho důvodu mi paní vychovatelka řekla, že si ho mám přijít vyzvednout už za dvě hodiny, aby jí tam pak neprobrečel poledne. Čára přes rozpočet, musela jsem ho s sebou vzít do Naharyie na závěrečný pohovor s týmem, kam Daniel docházel na lekce sociálních dovedností. Omalovánky ho vůbec nezajímaly a s hračkami, co tam podstrčili Eitanovi, si vyhrál jen pár minut. Pohovor trval místo avizovaných patnácti minut třičtvrtě hodiny. Během té doby Nevo potřeboval dvakrát na velkou a několikrát hlásil, že se nudí. Ale vcelku jsme to zvládli. Dozvěděla jsem se, že Danielovy problémy se nedaří zařadit do žádný škatulky a tudíž nejsou schopni správně zacílit péči. Hm, to je nás víc. Všichni se upínají na jeho schůzku s doktorem vývoje na konci července, který jakožto celostátně uznávaný odborník přece určitě bude vědět.
Nevo během odpoledne a večera musel nutně na velkou ještě asi osmkrát a třikrát jsme prali trenky. V noci se mrskal a ráno pokračoval. Šance, že půjde druhý den do družiny, se zostra snižovala. Úterý jsem si moc pěkně naplánovala. V půl čtvrté přijde babysitter a pojede s námi do Akka na velké dětské hřiště, co mají kluci rádi. Eitan cpe do pusy cokoliv, co objeví na zemi, a že toho na těch hřištích je dost, a mně tak nenechává ani vteřinu na kluky. Takhle na něj dohlédne ona a já budu mít šanci si pohrát s Nevem a Danielem, což se určitě dobře podepíše na zbytku dne, kluci budou spolupracovat a večer a uspávání bude perfektní a přesně takové, jak si ho představuju.
V půl sedmé jsem vstávala já, Daniel a Eitan. Přes Eitanovo nespokojené pokřikování jsem Danielovi připravila sváču a vypakovala ho na autobus do školky. To bylo snadný, měli „vodní den“, tak se těšil. Nevo vstal těsně před jeho odjezdem a do osmi stihnul toaletu 3x. Uhasla poslední jiskřička naděje a napsala jsem do družiny, že Nevo nepřijde. Přemýšlela jsem, co můžu vyškrtnout ze seznamu nutných úkolů na dnešní den… Nevo nabízel pomoc, tak jsem ho poslala nandat kočkám trošičku jídla. Nejistě za chvíli vylezl z mamádu (security místnost), že kočky skoro nemaj vodu. Nakoukla jsem tam a úplně se mi protočily panenky. Miska na jídlo naplněná po okraj hromadou granulí asi dvacetkrát větší, než jsem si pod trošičkou představovala, a stovky hnědých kuliček je rozsypaných po místnosti. Předsevzetí být k Nevoušovi laskavá bere okamžitě za své. Rozčileně řeším to neštěstí a když konečně kráčím do čisté místnosti s miskou čerstvé vody, ozve se srdceryvný řev z Danielova pokoje. Eitan si přivřel prst do šuplíku! Uf, trdlo. Doufám, že ho to aspoň odradí od dalších pokusů o otevření, protože s tím se ještě tak rok nepočítalo a je tam dost věcí, co by mu připadaly nadmíru chutné…
Během dopoledne jsem pořád doufala, že Nevoušův žaludek spravíme třeba rýží. I on doufal, ale jak hodiny ubíhaly, narůstala hromada přepraných trenýrek, frekvence mezi návštěvami toalety se zmenšovaly, únava nás obou se stupňovala a přímo úměrně k tomu blbá nálada. Začínalo být jasný, že to neklapne. Za objednanou babysitter jsem byla ráda, to zas jo. Nakonec s ní šel ven na kolo aspoň Daniel tady u nás v Tal El, zatímco já zbytek smečky venčila na zahradě. Pálivej kousanec na noze definitivně stvrdil návrat ohnivých mravenců. No jo, sousedi deratizovali a co přežilo, žene se k nám, sakra. Tři hodinky uběhly, já si kluky ještě za její přítomnosti vykoupala, nakrmila a usadila k telce. V půl osmé jsem to podle plánu směrovala do postele v naději, že aspoň Daniel usne brzy. Jak tak ležím v té naší manželské posteli obložená vší tou drobotinou a Eitan se po mně sápe, praští mě do oka rychlý pohyb něčeho maličkého na jeho hlavě. Veš!!! Proboha.
Nevo se přes den lehce prospal, což večer určitě vylepšilo, ale zas ne a ne usnout teď. On sice nevyžaduje mojí přítomnost, ale dveře do ložnice musí být otevřené, což znamená, že nemůžu otevřít prádelnu, kde jsou nastoupený hladový kočky, který ale do peřin nesmí, čili nemůžu vyndat prádlo z pračky, zapnout myčku, protože prostředek, co do ní potřebuju nalít, je v prádelně… Tak jsem tu tak přecházela z místnosti do místnosti, pokoušela se tu ten obrovský bordel poupravit na menší bordel, sem tam něco vrátit na místo, něco přesunout, něco otřít a přemýšlela, jestli to tu fakt někdy v životě bude vypadat tak, jak bych chtěla. Ale to je jedno, to je zřejmě daleká budoucnost, teď se musíme soustředit na tu bližší. A tou je fakt, že kluci každej svůj pokojíček mít nebudou a z těch dvou, co teď máme, jeden bude ložnice a druhý studovna. A všechny hračky půjdou do hracího koutku, který jsme před téměř rokem vytvořili přepažením části jídelny sádrokartonovou zdí. S metrem v ruce zadumaně stojím v Danielově pokoji, zkouším si vizualizovat možná řešení a uspořádat tři skříně a tři postele tak, aby žádnej z kluků nespal proti klimatizaci nebo s nohama ke dveřím. Není to tak snadný, jak jsem si myslela.
A do toho mi v hlavě hlodá ta veš! Pět let, co je Daniel ve školce, další dva Nevo, všichni o tom mluví a nám se to celou tu dobu vyhýbalo. Až do dneška. A že Eitan?! Kde k tomu sakra přišel? Jakoby na tom záleželo. A že on k tomu zřejmě přišel od bráchů mi dochází až mnohem později, když kolem půl desáté konečně usne i Nevo a já opatrně zkoumám jeho i Danielovu hlavu. A úspěšně nacházím ty odporný potvory, který jsem asi třicet let neviděla a vůbec se mi nestýskalo. Zatraceně. Zaléhám kolem jedenácté, ale stejně nemůžu usnout. Svědí mě hlava, drbu se a doufám, že je to jenom psychický. Jo, psychika… V poslední době jsem pochytila pár článků na téma, že jsme schopni si tvořit svoji vlastní realitu. Tak na tom teda budu muset zapracovat, protože to, co si nandavám tenhle týden, je dost na pováženou :D.
Aktualizace ve středu: Nevo oholenej strojkem, zřejmě zbavený vší. Na Eitanově hlavě asi byla jen omylem. Danielovu hlavu budeme muset dořešit a čím dál tím víc se obávám, že to svědění na té mé také nebude jen psychické… Neříká se té potvoře veš DĚTSKÁ, sakra? Hřiště v Akku s babysitter jsme zvládli dneska a bylo to bezva.