O tom, jak náročná byla s dětmi snídaně na hotelu se tady ani nebudu rozepisovat. Za zmínku stojí, že jsme byli středem pozornosti i u stolu stranou od všech. K mé velké radosti i stranou od klimatizace :D. Mladé bezdětné páry nás sledovaly s rozpačitými pohledy prozrazujícími myšlenku „my asi nikdy nebudeme mít děti“. Starší lidé hleděli s láskyplnými úsměvy a občas i jemně pokyvovali hlavami na znamení porozumění. Když si Daniel utřel čokoládovou polevu lívanců do bílého trička. Když Nevo po prvním kousnutí do pizzy prohlásil, že potřebuje na velkou. Samozřejmě velmi hlasitě. Když pod Eitanovou dětskou židličkou narůstala hromada rozmanitých pochutin, kterými jsem se ho snažila zabavit, abych se mohla najíst…
Dvě noci v Eilatu a dva cíle, které jsme nevynechali při žádné naší návštěvě. První z nich je Dolphin Reef. Když tam kluci s námi byli před dvěma lety, byla to honička. Ani s jedním z nich se nedalo domluvit, na molu jsme je museli mít v náručí nebo je držet za ruku, aby neskočili nebo nespadli do vody. A samozřejmě ve chvíli, kdy pochopili, že k delfínům nemůžou, už je to tam nebavilo. Potápěčské brýle na hlavu by si nenechali nandat ani násilím, v moři se mě Nevo držel jako klíště, když už jsem ho přesvědčila tam vlézt. A Daniel se naopak choval tak neohroženě, že jsme si ho na dosah rukou museli držet my. Teď už to bylo jiný kafe! Házet šipku do vody a baštit kamínky (to druhé celkem úspěšně) se pokoušel jenom Eitan :-).
Pláž je zastíněná stejně jako vyhlídky na delfíny na dřevěném molu, proto jsme se rozhodli prožít vlnu extrémního horka právě zde. Navlíkli jsme děti do UV oblečků, nezakrytá místa namazali padesátkou faktorem a na hlavy nekompromisně narazili kšiltovky. Přestože jsme chtěli vyjet fakt brzy, dorazili jsme se na delfíní pláž vzdálenou dvě minuty jízdy autem od hotelu někdy v půl jedenácté. Vedro bylo pekelný a odradilo dost návštěvníků, takže jsme se dovnitř dostali bez fronty a snadno našli místo ve stínu hezky blízko všeho. Děti vydržely koukat na delfíny docela dlouho. Pobíhaly po molu ze strany na stranu, povalovaly se spolu s námi na tlustých matracích a sledovaly ryby a potápěče. Přestáli jsme polední krizičku, kterou by Giyora byl na rozdíl ode mě ochoten řešit požadovaným odchodem na hotel k tabletům. Tak to teda ne, hošánkové, ten vstup nebyl zadarmo, budeme tu trčet aspoň do dvou, ať se vám to líbí nebo ne! Začali jsme vybírat z jídelního lístku restaurace, že se naobědváme. Těstoviny s plody moře? No sakra, ono to není košér… Naštěstí byla kus od východu jiná restaurace a nikdo neměl problém s tím, že si doneseme jídlo odtamtud. Hranolky a pizza vlily klukům do žil novou krev. Polední únava přešla a hoši se konečně začali zajímat o dění pod vodou. Unaveného Eitana Giyora vzal zpátky na molo k delfínům, že kdyby náhodou usnul, bude se mu na té matraci tam spát líp, než na ručníku na kamenité pláži, kde jsme mu ustlali dopoledne. Na obloze se nevím odkud vyrojily mohutné mraky a vytvořili příjemnou bariéru spalujícímu sluníčku. Plácala jsem se spolu s Nevem a Danielem ve vodě, užívali jsme si podívané na rojící se rybky, které někdo přes zákaz krmil (ehm), a hledali úlomky korálů. Pláž jsme nakonec opouštěli až kolem půl páté, krátce před zavíračkou.
Skvělej
den jsme hodlali uzavřít večerní procházkou po promenádě v
centru města po té, co se kluci pěkně prospí. Skoro to i vyšlo.
Ale když jsme dojeli výtahem do třetího patra s Nevem v kočárku,
Eitanem na mně v nosítku a Danielem v Giyorově náručí,
uklízečka zapla extrémně výkonný a samozřejmě i extrémně
hlučný vysavač..! V tu ránu byli všichni tři vzhůru a na
pokoji se ke spánku vrátil jenom Eitan.
Neumíte si
představit mojí frustraci. Chytla jsem nerva a večer chtěla
vzdát. Giyorovi se to říká, že stresuju zbytečně, když tu
jejich únavu si pak vyžeru hlavně já, protože on to má na háku.
Bylo z toho drobné manželské poštěkání a já večer musela
zatnout zuby, když jsem oba starší podle dohody nechala na
tatínkovi. Se mnou by si kluci vyběhávání do schodů k hotelovým
recepcím ani sprint do dálky z dohledu rodičů neužili. Podle
předpokladu to bylo poněkud náročnější, ale stálo to za to,
ne že ne :-). I když jsme s
Giyorou večeřeli až v jedenáct večer, kdy konečně dovezli
objednané čínské nudle, protože sedět s těma přetaženejma
dětma v restauraci jsme si netroufli.
Ten druhý cíl, který si v Eilatu nikdy nenecháme ujít, je podvodní svět Coral World. Vstupné je astronomické i se slevou, kterou tam Giyora má přes odborovou organizaci učitelů. Já měla skoro pořád plný ruce dětí, tak focení bylo převážně na manželovi. A ten to oproti mně trochu fláká :-). V deset jsme opustili hotel a naloženým autem zaparkovali u vstupu do parku. Kluci byli zas nadšený jako by to nikdy dřív neviděli, což je logický, protože si nepamatují, že to už viděli, že :-). V jedenáct jsme v tom příšerným vedru konečně vlezli dovnitř a předpokládali, že to za dvě hoďky budeme mít proběhnutý a v jednu vyrazíme na sever. Eitan po cestě v autě zabral a ustál i přesunutí do kočárku, což se moc hodilo, protože Nevo byl tak vystrašenej ze žraloků, že kdybych ho k jejich akváriu nenesla v náručí, asi by o tu parádu přišel. I tak se křečovitě držel a fňukal, že chce pryč. Až když pěstičkou zkusil pevnost skleněné zdi oddělující nás od žraločího světa, konečně se uklidnil a začal se rozhlížet okolo. U žraloků jsme pak byli ještě asi třikrát.
Mimo to kluci nakrmili zlaté rybičky, prošli se šest metrů pod mořskou hladinou v observatoři, jejíž vysokou věž si s tátou vyběhli až nahoru. Podívali se na krmení želv a zblízka si prohlédli různorodé obyvatelstvo korálů v mnohých akváriích venku i v klimatizovaných objektech (díky Bohu za ně!).
Nechat si udělat „profi“ rodinné foto byl rozhodně dobrý nápad, protože takových moc nemáme… Akorát to mělo být na začátku a ne až po čtyřech hodinách běhání s dětmi a za dětmi, kdy jsme úplně splavení park opouštěli, a možná bychom na té fotce i vypadali normálněji, když už to stálo dvacet šekelů. To jen takový malý tip pro ty, kdo tam třeba také půjdou ;).
