Původně jsme z Eilatu měli jet rovnou domů, ale protože to s dětmi bylo fajn a vlastně nebylo úplně kam pospíchat, rozhodli jsme se ještě pro jednu zastávku. A tak jsme po vyčerpávající procházce po mořském světě vyrazili z Eilatu směr Masada. Svoje předsevzetí nefotit tu poušť po cestě zpátky jsem splnila na sto procent, protože jednak byla mizerná viditelnost a jednak byl Giyora tak znaven, že jsem ho na část cesty střídala za volantem. I když to strpěl jen na půl hodiny, protože se bál, že takhle do cíle nedojedeme před zavíračkou bazénu. Celkem dvou a půl hodinovou jízdu všechny děti prospaly. V pět už jsme přebírali pokoj v ubytovně přímo pod Masadou, kterou po asi páté návštěvě myslím můžeme prohlásit za oblíbenou. Jednoduše vybavené pokoje se sprchovým koutem, skříněmi, patrovými postelemi a prostornou teráskou směr Mrtvé moře v novém objektu s bazénem, stylem krásně zapadajícím do „pouštněprázdného“ okolí. Na blbnutí v bazénu nám zbývala hodina, což vlastně bylo času tak akorát. Absence vany v pokoji kluky nejdřív zarazila, ale nakonec bylo o hodně těžší je dostat ze sprcháče než do něj.
Ta romantická měsíční krajina okolo je večer nevýhodou, protože tam fakt není, kam jít. Určitě ne s našima dětma. A že zrovna byly pěkně vyspinkaný a chodilo by se jim venku jedna radost. Bývali jsme si místo polopenze s nima mohli někam zaskočit. Ale tak plánujte si něco s třema prckama, že jo. Naštěstí i v devět večer běžely na dětských programech pohádky, což jim úplně stačilo. Nejmladší i nejstarší člen výpravy u toho spokojeně spali a já si aspoň mohla protřídit fotky.
Ráno se vstávalo klasicky před sedmou, což bylo fajn, protože jsme stihli ze snídaně prchnout dřív, než se sešlo celé obecenstvo. Do checkoutu Nevo a Daniel ještě na chvíli potrénovali tatínka v bazénu, zatímco já se za přítomnosti Eitana pokoušela zabalit věci. Přesně v deset Giyora hrdě předal na recepci klíče od pokoje a naše plně naložená Toyota startovala na sever. Znovu jsem se rozplývala nad omamnou nádherou Mrtvého moře a měsíční krajiny okolo něj. Prvně jsme projížděli okolo bez možnosti se v něm i smočit, sakra. Ale aspoň na fotku jsme přibrzdili.
Za dvacet minut jsme byli u Ein Gedi a protože vstup máme díky předplacené kartě zdarma a děti byly vzhůru, byl by hřích tam nevběhnout. Takhle v půlce července kolem poledne se škrábat s dětma po schodech do výšky k vodopádům zní jako dost šílenej nápad, ale říkali jsme si, že to kdyžtak zapíchnem hned u toho prvního. Nakonec jsme teda došli kousek za něj, na takovej malinko zapadlej flek mimo hlavní trasu, s malým vodopádem a kaskádovitými mělkými jezírky pod ním. Dokonce i větší plochej šutr na odložení věcí tam byl. Postarší pár turistů naložený ve vodě po pár minutách zdrhl a kromě toho, že tam sem tam někdo nakoukl nebo prošel, byl tenhle kousíček ráje na slušnou dobu jen náš. Pod vodopád Giyora původně přesvědčil jenom Eitana, kterej se logicky nejmíň bránil. Ale zas když to kluci viděli, nechtěli se nechat zahanbit, že. Mezi kaskádovitými jezírky byl balvan krásně vyhlazenej do klouzačky, což byla pro ty starší skvělá zábava, zatímco Eitan neustával ve snaze zbaštit aspoň jeden kamínek na mělčině vedle.
Tahle dvouhodinová zastávka byla na naší cestě skoro poslední. Ta úplně poslední, půlhodinová, byla neplánovaná, na silnici devadesát u jedné z palestinských vesnic, jejíž obyvatelé se rozhodli cosi pořešit tím, že na ní zastaví provoz. Lehce znepokojeně jsme se pokoušeli dohlédnout na začátek dlouhé fronty aut, jestli je tam kromě houfu lidí také policie nebo armáda. Ale nikdo se zpátky neotáčel, tak jsme doufali, že tam vpředu někde jsou. A byli, pořešili to rychle, houf se tříštil a ubíral neochotnou chůzí zpět k vesnici, žádný z dětí se nevzbudilo a my se pak už plynulou jízdou dostali dvě hodiny před šabatem v pořádku domů.
Sláva nazdar výletu 🙂
