Nápad zarezervovat si na dvě noci tee pee v indiánské vesničce v Negevské poušti se Giyorovi zrodil v hlavě asi před měsícem. Po návratu z našeho prvního prázdninového výjezdu na jih a zřejmě omámen úspěchem akce nabyl dojmu, že na kempování jsme připravení. Giyora v osadě byl s prvními dvěma synátory asi před 15 lety a pamatoval si, že v tee pee není klimatizace, ale to bylo všechno. Já zvyklá na místní ubytovávací standardy jsem si z toho nedělala těžkou hlavu a podle instrukcí přibalila povlečení na peřiny. Když jsme vyjížděli z domova Toyotou narvanou po střechu, vyslovila jsem obavu, jestli jsme si pro začátek neměli rezervovat jen jednu noc. Že to bude náš první kemping a možná je to přece jen příliš.
Na místo jsme po čtyřhodinové cestě se zastávkou v supermarketu dorazili před třetí odpoledne. Teploměr ukazoval 37 stupňů ve stínu a my dostali náš pokojíček, ze kterého přecházel zrak. Teda rozhodně mě. Z parkoviště ke stanu, ve kterém bylo ještě o hodně větší vedro, nás dovezl golfový vozík. Celá vesnička se rozléhala sice nepřekvapivě na písku, ale z většiny ho pokrývaly drobné vápencové kamínky. Stejný povrch byl i v tee pee. Podložky zakrývaly čtverec v kružnici opsané a zbytek měl Eitan k dispozici… Kdyby šlo jen o ty šutry, tak ho i nechám zkoumat (a ochutnávat), ale bylo to plné bordelu a panikařila jsem, že taky určitě nepříjemných kousavých spolunocležníků. Protože skrze netěsnící zakončení stanu mělo volný vstup cokoliv. Vybavení stanu tvořilo dvanáct matrací vyskládaných ve třech hromadách, světlo a hasicí přístroj. Plátěné stěny byly pokryté milionem teček zbylých po boji s plísní po dlouhé letošní zimě (a zřejmě mnoha dalšími před ní). Několik metrů od stanu byla v zemi vyhloubená vybetonovaná díra ve tvaru mísy naplněná čistou vodou – bazének, bez jakéhokoliv ohrazení. Pak byl venku dřez s pitnou vodou, ohniště, houpací síť a zastřešené sezení. Pokud se tedy dá suchým palmovým listům říkat střecha. Záchod a koupelna sto metrů chůze. Ty střechu pro jistotu neměly vůbec a z uschlého listí byly stěny. Jako ano, romantika možná. Ne s miminem, který v podstatě nejde pustit z ruky, a dvěma klučíky s neuvěřitelně kreativními nápady, co prostě náš dohled a pomoc také stále potřebují. Rychle jsme si spočítali, že pro tu „zkušenost, na kterou jednou budeme rádi vzpomínat“, nám určitě bude bohatě stačit jedna noc. Mladí majitelé naštěstí měli pochopení a neúčtovali si nic za zrušení té druhé. Byli jsme na kraji osady, za námi ostnatý plot a beduín se stádem koz. K bazénku s čerstvou vodou se slétali napít ne jen vrabčáci, ale i sršni. Na oboje jsme si postěžovali. Beduín sem prý chodí, ale jen na otočku, nemáme se obávat, že by nás kozy rušily i v noci. A sršni, když je nikdo nepokouší, jen se napijí a zas odletí. Aspoň tohle si teda kluci nechali vysvětlit, zřejmě pomohlo, že to hrozící nebezpečí mělo naprosto reálnou viditelnou formu. Dokud byli Nevo s Danielem uklizení v té louži vody, v podstatě jsem se starala jen o mimino a Giyora mohl řešit večeři a shánět náhradní ubytování. Veselejší to bylo, když se setmělo. Nejdřív jsem je po cestě z toalety v měsíčním světle načapala, jak rozebírají kamenné lemování jedné z cestiček. Jsem přesvědčená, že na možnost nalezení škorpiona pod šutrem jsem je upozorňovala. Tak nevím, jestli to neslyšeli, dělali to i přes to nebo právě proto… Šerm klacíky, které předtím soustředěně zapalovali v ohništi, též připadal nebezpečný jenom mně.
Když v půl desáté večer všichni drobci dřímali na matracích potažených prostěradly z domova a přikrytí povlečením, měla jsem dojem, že budeme na střídačku držet hlídku, že to prostě nedám tam jen tak spát. Mít v autě vlastní stan, už by stál uprostřed obřího tee pee a spali bychom všichni v něm, pěkně zavření… Ale jak jsme se s Giyorou plácli u vyhaslého táboráku pod tu hvězdnou oblohu a zapředli hovor, děti jsem chodila kontrolovat ve stále delších intervalech. A protože se nic podezřelého nikde nepohybovalo, pomalu jsem se uklidňovala. Během hodiny a půl, po které jsme zalehli k nim, noční oblohou místo slibovaných hvězd prosvištělo sice jen množství vrtulníků a stíhaček, ale pěkný to bylo i tak. A zřejmě i díky lahvi Goldstaru jsem bez problémů usnula i já.
V noci byla zima. Bylo mi jasný, že by tam Giyora nejel, kdyby nevěděl, že ta klimoška nakonec vůbec nebude potřeba, ale propad o 20 stupňů jsem nečekala. Vrstvili jsme oblečení i přikrývky na nás i děti, natahovali ponožky a tulili se jeden k druhému. Noc to kupodivu nijak zvlášť nenarušilo. Nic nás nepřišlo navštívit, nic nás nepokousalo ani nevystrašilo.
Kluci podobně jako doma vstávali před sedmou. Giyora už byl po půlhodinové modlitbě a pár z ptáčků řvoucích venku budíček nám přilétlo zazpívat přímo do stanu. Venku bylo bezvětří, svěží vzduch, který paprsky právě vyšlého slunce ještě nestihly ohřát. Celé to působilo o tolik optimističtěji, že bychom bývali i tu další noc asi zvládli. Byla jsem ráda, že nemusíme, to ano, a kemping si znovu nedáme dřív než za dva roky, to také ano. A s láskou vzpomínat budeme, to se ví :-).
