Vůbec se mi nechce věřit, že se to na blogu ještě neobjevilo. Byli jsme tam tolikrát! To snad není možné, že by to nebylo v posledních dvou letech?! No, nejspíš jsem o tom prostě nezvládla napsat. Nevadí, ode dneška to tu bude. Park Snir nebo Chatzbani, krásná přírodní rezervace na potoku Snir.
Místo, které nás ještě nikdy nezklamalo. Ani naše poslední návštěva nebyla výjimkou, i když je konec prázdnin a kdo zůstal v Izraeli, cestuje jako my. Bylo tam narváno, ale přijeli jsme včas a ještě v pohodě našli místo na parkování. Ne jako ti chudáci, co tam trčeli v koloně před vjezdem nebo parkovali kilometr od vchodu, když jsme v jednu odjížděli.
Park tvoří množství uměle vybudovaných kanálků a jezírek na pramenu potoka Snir. Kromě toho je tam jeden krátký a jeden ještě kratší track, který se jde přímo potokem. Ledovým potokem. Větší kluci to s Giyorou dali a bývalo by to šlo i s Eitanem v nosítku, ale to bychom neměli kam dát tu hromadu věcí, co jsme táhli (zbytečně) v kočárku. Na Neva to bylo příliš dobrodružný, moc studený a divoký a částečně to ořval, ale připadal si jako hrdina i tak.
My s Eitanem čekali u hlavního brouzdaliště, kde se to hemžilo početnými rodinkami. Teda vedle v mělkém potůčku, což nám úplně stačilo, protože Eitan byl ochotný ponořit jen kotníky. A dlaně teda musel taky, páč bez opory toho moc nenastojí.
K brouzdališti se pro nás vrátil jen Giyora, kluci se upíchli ve stínu na jednom z maličkých přítoků, který pod prašnou cestičkou převáděly dvě trubky. Poněkud nevzhledné, ale o to zábavnější místo. I po půl hodině si se stejným nadšením skrz trubku posílali listí, klacíky, kořínky… Ani na zmrzlinu se nechtěli nechat nalákat, to už je vážně, co říct! Jediná klika, že snadno dostupná voda proudí i blízko kiosku, jinak bychom si tu zmrzlinu snad vážně nedali! A ještě větší, že se tím dá dojít až úplně k parkovišti. Tři metry do auta jsme je stihli přenést dostatečně rychle na to, aby jejich nesouhlasný křik nikoho nepřivolal, hehe.
