A je po prázdninách. Od neděle mám tři chlapy ze čtyř zpátky v institucích. Já a Eitan zůstáváme doma. Vyhovuje nám to všem a chceme zkusit zvládnout další rok.
S překvapením musím konstatovat, že jsem se k začátku školního roku nijak neupínala. S klukama to bylo konec konců fajn a především díky Giyorově přítomnosti jsem si i docela odpočinula. K lezení po zdi se přidal jenom Nevo, který se nechtěl nechat bráchou zahanbit, a až těsně před koncem prázdnin se oba začali stavět i na hlavu. Kromě hadů a žebříků jsme začali hrát ještě Člověče, nezlob se. Kempování je nadchlo tak, že jim Giyora musel postavit stan aspoň v pokojíku. Střídavě hlásili, že chtějí jet znovu do „ZOO s rybičkama“, spát ve stanu nebo být v „tom domečku s jacuzzi“. Mno, vyhlídkově to vypadá tak maximálně na ten stan. Ale je fajn, že to staví na stejnou lajnu s hotely. Dětské vidění světa je stejně fajn.
Z velkých plánů na velké volno jsme neuskutečnili nic. Dům je od začátku července stále nedomalovaný. A jestli to nedomalujeme my s Eitanem, asi to tak zůstane do příštího léta, protože Giyora má práce nad hlavu v nové roli, kterou ve škole přijal. Má připravovat a řídit všechny školní výlety. Bezpečnostní místnost jsem začala pomaličku organizovat, ale zatím je z toho jen volné místo ve skříni. Vzhledem k nejasným důsledkům prvozářijové přestřelky na libanonských hranicích by to teď možná měla být priorita…
Skoro celé prázdniny jsme vyjednávali přesunutí Daniela do „Školky květinek“ (tak se jmenuje) v mošavu Ahihud, kde je Nevo. Měl být 36 dítětem ve školce, což je nepředstavitelné a také nepovolené z pohledu ministerstva školství, čili by se současná školička rozdělila na dvě. Pro vychovatelky a část rodičů včetně nás žádoucí stav. Ale nevyšlo to. Pro prcka, co není odtamtud, novou školku otevírat nebudou. Možnost počkat, že někdo vypoví, a nacpat Daniela místo něj, jsme okamžitě zavrhli. Jakkoliv šlo Danielovo začlenění u nás v Tal El dobře, strčit ho do tak přecpané školky k bráchovi jsme si netroufli. Nabídla se možnost ho umístit do druhé školky v Ahihud, ultraortodoxní. Přívlastku jsme se původně lekli, ale pak jsme usoudili, že to přece nemůže být tak moc jiné než standardní náboženská školka, kde je teď Nevo. Nehledě na to, že Daniel bude pouhým osmnáctým zapsaným. A bylo rozhodnuto.
Při seznamovačce na konci srpna to bylo už o šest víc, ale vychovatelky působily, že to zmáknou.
Přestože u nás v Izraeli se všichni do institucí vrátili už v neděli, teprve v úterý to byl skoro plnohodnotný den. Školky to dle nařízení ministerstva školství berou postupně a nové děti tam tráví první den dvě, druhý den tři hodiny a třetí odchází těsně před obědem (ve 13:30). Od středy se Daniel mohl připojit do standardního provozu, který je pro předškoláky 8 – 16. Já si je ale oba budu vyzvedávat většinou po obědě, jak byli zvyklí loňský rok.
Znamená to, že můj pravidelný režim dne bude vstávat kolem půl sedmé, abychom do osmi stihli vyrazit. Do půl deváté budou velci rozstrkaní ve školkách a já mám s Eitanem čas do třičtvrtě na dvě, kdy si pro ně zas pojedeme. Eitan už je velkej kluk a spí jenom jednou denně, tudíž by se mi sakra hodilo, kdyby to bylo v té době, co jsme doma. A že budeme doma většinu času. Ovšem netuším, jak to zařídím, protože na polední uspávání dětí jsem dávno rezignovala.
Prozatím jsem vyndala matraci z nepoužívané dětské postýlky a položila ji na pěnové puzzle do pokoje, který bude v blízké době ložnice kluků. Oznámila jsem Eitanovi, že tam bude přes den spinkat. Proběhly zatím dva neúspěšné pokusy. Matrace se mu líbí, je ochoten na ní ležet na zádech a zvedat nožičky do brouka, válet sudy a tahat si na ní hračky. Prohlížet knížku, culit se na mě, slézat a zas vylézat. Ale spinkat ne. Ani když je pět odpoledne a on přece musí být strašlivě unavený, protože je vzhůru od desíti, kdy se probral z půlhodinového šlofíčku. Ani když si tam demonstrativně lehám já, jestli to jako pochopil. Zavřít oči si pravda netroufám, to bych je dost možná neotevřela. V noci jsme totiž jako obvykle byli pětkrát vzhůru různě dlouhou dobu. V závislosti na tom, jak rychle mě přesvědčil, že se kojit bude. I když je už velkej kluk a v noci rozhodně nepotřebuje jíst. Jenže hádejte se s ním, když tam spí ještě další tři kluci, že.
Dům je v zoufalém stavu už od minulého týdne, ale na větší úklid stále čeká. Protože to úterý, kdy byl prvně čas, jsme s Eitanem museli nakoupit, pořešit narozeninovou výzdobu a uplácat našemu čerstvému šestileťákovi Danielovi dort. Eitan pomáhal, jak uměl, ale zatím neumí, tak to podle toho vypadalo. Vařečku z tekutého těsta odhodil přes půl kuchyně a hmotu chtěl míchat permanent fixem. A tak. Ale zmákli jsme to a odpoledne bylo zpestřené rodinou minioslavičkou. Daniel byl spokojenej z dortem a k narozeninám chce sadu bubínků. Novou. Ta původní, kterou dostal před třemi lety, vzala za své při jeho záchvatech vzteku. Ale už pochopil, že v takovém stavu je lepší bušit do něčeho než něčím. Což je i mnou preferovaná metoda, pokud to „něco“ zrovna není Nevo :-).
Je středa dopoledne, kluky do školky odvezl Giyora a my jsme s Eitanem od rána doma. Běží třetí pračka, Eitan spí na matraci a já u kafe zaznamenávám do svého deníčku zlomek našeho života. Mám toho na srdci asi tak stokrát tolik, ale lepší něco nežli nic. Čas prostě není nafukovací. Aspoň zatím. Škoda.
