Oslava židovského nového roku 5780 letos připadla na nedělní večer 29. září. Slaví se dva dny a pro nás věřící platí skoro stejná nařízení jako o šabatu. To znamená, že jsme se probrali ze šabatu a měli den do devětačtyřiceti hodinového switchoffu. V neděli už byly prázdniny a protože na večer jsme měli připravit jen saláty, naskládali jsme všechny kluky v půl deváté ráno do auta a vyrazili na výlet, abychom netrávili v Tal El celé čtyři dny.
Oslava se konala u nás, hostili jsme rodinu švagra a tchyni, která připravila skoro celé menu. Z ortodoxního pohledu jídlo od ní není košér – nemá v kuchyni oddělené nádobí. Ale zase víme, že ničím jiným se vůči kašrútu neprohřešuje a že jde o ni, odpouštíme jí to a doufáme, že Bůh to zas odpustí nám (a že vaří zatraceně dobře v tom také hraje svou roli :D).
Příjezd tchyně avizovala na pátou. Když v šest Giyora odcházel do synagogy a já tu osiřela s vykoupanýma a vyfešákovanýma klukama, stále tu nebyla. A nebyla tu ani v sedm, když jsem po sto padesáté odpovídala na Danielovu otázku, kde všichni jsou, že nevím, a začínala se tvářit nevlídně. Na všechny doléhala únava a na mě navíc frustrace, že místo připraveného stolu a hostů zabavujících děti tu Giyora po návratu ze synagogy najde zpruzenou mou maličkost s ukňouraným miminem navěšeným v nosítku a ubrečenýho Neva s Danielem, že nikdo nepřišel. Bohužel jsem nebyla daleko od pravdy. Když se v půl osmé konečně přihnali, potkali se s Giyorou pod schody do domu. Začal blázinec, vypakovávání tun jídla, protože tchyně navařila asi pro sto padesát lidí, ač nás tu bylo deset plus tři malí kluci, předávání a vybalování dárků a chystání stolu, vše podkreslené typicky izraelským přeřváváním.
Když jsme v půl deváté zasedli k večeři a Giyora se jal předříkávat novoroční požehnání, zjistili jsme, že na prostřeném stole zavaleném enormním množstvím pokrmů chybí všechny symboly, včetně těch základních jako jsou jablka s medem (pro dobrý a sladký rok). Abychom nezdržovali od jídla, mávli jsme nad tím rukou, že je tedy dáme na dezert. Kluci se tím stejně ládovali už od pátku, kdy si nový rok oslavili ve školkách, tak o nic nepřijdou, když v té chvíli už zcela jistě budou spát. A teda klika, že jsou v náboženských školkách, protože my to doma letos vyloženě prokoučovali, žehnali jsme na chleba se solí místo medu, jak by se mělo, a ve finále zapomněli i na ty jablka. Je dost pravděpodobné, že příští rok povede hostinu jeden z nich, když už teď se o šabatech vehementně hlásí o slovo při kiduši a na střídačku nahrazují Giyoru. No nevadí, jestli budou mít sladký rok děti, musíme ho přece mít i my, se ví.
Pondělí – Giyora v 7:30 nástup v synagoze, předpokládaný konec v 11:30. Já domluvená s Shuvou, že se tam nějak kolem půl jedenácté nahrneme s dětmi, abychom slyšely troubení šofáru. Opět jsme mezi troubením mluvily na děti, tak vzal rabín šofár sebou domů, že nám to odtroubí před obědem privátně, abychom splnily povinnost. Nakonec se troubilo na ulici, kde jsme se potkali se sousedovic rodinou pozorující chameleona mizícího v maracujovém křoví. A bylo to strašně fajn, vlastně nejspirituálnější zážitek z celého svátku. Soused, který se k náboženství vůbec nehlásí, překvapivě využil rabínovu nabídku před troubením požehnat a s Giyorovou dlaní na hlavě místo jarmulky poctivě opakoval, co mu Noam předříkával. Noam pak odtroubil 30 tónů, co jsme s Shuvou potřebovaly slyšet. Akorát já to zas nedala bez průpovídek, protože jsem si neodpustila komentář, když se labrador za plotem na zídce nad našimi hlavami vytím pridal k šofáru…
Polední hostinu jsme jedli v domě rabína, tady už včetně symbolů – chala s medem, granátové jablíčko (aby rok byl plodný). Snad se to počítá, pořád byl svátek. Děti si tradičně víc hrály než jedly, ale aspoň si hrály poměrně hezky.
Večer chlapi museli do synagogy už ve čtvrt na šest a Shuva pro změnu přišla s dětmi k nám. I to se obešlo bez zásadnějších průšvihů, i když v jednu chvíli Daniel dost nevybíravě vyhodil z houpačky Shuvy čtyřletou dceru, která to chuděra obrečela. Zkusila jsem o tom s ním pak hodit před spaním řeč, že přece chce jednou hezkou hodnou ženu, se kterou bude mít rodinu a … „Ale mami, ona měla nudli!!!“ skočil mi Daniel se zoufalým pohledem do řeči. Přiznám se, že jsem nevěděla, co mu na to říct a asi mi i víc než cukaly koutky, ehm. Vtipný závěr prvního dne.
Úterý bylo podobné, ale do synagogy s dětmi jsem se už nehnala, počkali jsme na Giyoru doma. Nevo s Danielem měli náladu „Eitan nás ruší“, což se poslední dobou stává často. Hráli jsme si tedy pěkně ve dvojicích, velcí zavřeni v pokoji a já ve zbytku domu zabavovala Eitana, aby nenesl tak těžce, že ho bráchové nechtějí mezi sebe. Giyora se vrátil v půl dvanácté, ani ta hodina a půl navíc oproti šabatovému dopolednímu modlení nebyla znát. Večer to bylo pro změnu kratší a než se děti najedly a vykoupaly, manžel už byl zpátky.
Tím je oslava roku 5780 za námi. Začalo deset dní pokání a my se musíme snažit, jak nejlépe umíme, abychom si do Yom Kipur vysloužili zápis do seznamu „dobrých“.
