Jom kipur (den smíření) v Tal El

Marně přemýšlím, co a kdy jsme se vlastně loni učili na kurzu gijuru o Dni smíření (Jom kipur). To jediné, co jsem si z minulého roku pamatovala, bylo, že jsem strávila většinu dne s klukama sama, protože Giyora byl v synagoze, že mi bylo horko a hodně těžko, ač jsem se nepostila. Přece jen dvaačtyřicátý týden těhotenství byl znát. Není to úleva od půstu, ale ráda jsem využila, že ještě nejsem židovka a tudíž se to na mě nevztahuje, hehe.

Yom Kipur je jednoznačně v Izraeli vnímán jako nejsvatější ze všech svátků. Po poledni celá Izrael začne utichat a s večerem úplně usne. Nejezdí hromadná doprava, uzavře se vzdušný prostor, nevysílá televize ani rádio. Na silnicích nejsou auta, kromě policie a sanitek a hrstičky dalších, kterým je svátek fuk. Od Yom Kipurské války zůstávají v pohotovosti některé armádní složky. Velká většina i sekulárních židů dodržuje 25 hodinový půst (bez jídla a pití), obléknou se do bílého, narazí jarmulku a staví se aspoň na krátko v synagoze.

Začala jsem se tu rozepisovat podrobně o všem, co se ten den dělo, vysvětlovat, omlouvat, vymlouvat, ale… Jde to shnrnout velmi snadno, že. Já ten půst, který jsem měla letos prvně na Yom Kipur povinnost dodržet, prostě nedala. Věděla jsem, že kojící ženy nejsou od půstu osvobozeny, že mají jen úlevy na pití. Ale netušila jsem, jaké přesně a také, že půst žen je důležitější než přítomnost chlapů v synagoze. To jsme s Shuvou, mou milou kamarádkou a drahou učitelkou, nestihly probrat, protože se chuděra už tři týdny plácá v různých virózách (a ano, ona to dala, ač to prý proležela na gauči a o děti se starala dospívající sestřenka). Kdybych věděla, že to není jen o loku vody sem tam, ale že vlastně můžu pít každých pár minut v podstatě cokoliv, zřejmě bych se nedostala k fázi bolení hlavy, která mě nakonec položila. A zřejmě bych to pak po vypité kávě nevzdávala v domnění, že už je to ztracené.

Když odhlédneme od mého nevydařeného půstu, vlastně to proběhlo nad očekávání dobře.

Ve tři čtvrtě na šest po bohaté večeři se Giyora vydal do synagogy, aniž bychom tušili, kdy se vrátí. Venku bylo živo, děti pobíhaly po prázdných silnicích, proháněly se na kolech a koloběžkách. Ale ti dva naši starší měli zrovna tak příšernej den, že jsem ani v nejmenším neměla chuť s nimi vylézat. A stejně chtěli jíst, i když sednout si s námi k večeři před tím striktně odmítli. Mimino, které jediné velmi způsobně baštilo v naší společnosti, jsem si vykoupala ještě před odchodem muže, dva větší se prostřídali ve sprše po jídle. Pokračovali ve svém nespolupracujícím chování a já se rozhodla neplýtvat energií a nechat je, ať si tu lítaj, dokud se někdo nepraští, protože unavení už prostě jsou. Za pár minut to Nevo při skoku vzal hlavou do zdi a přišel si s brekem pro útěchu. No a hned se spolupracovalo líp.

Ve čtvrt na devět kluci spali a já tu poklízela to nejnutnější, abych pak ráno mohla zamést. Ve chvíli, kdy jsem usedla k modlitební knížce, že se podívám, co se vlastně na Yom Kipur modlí, dorazil domů Giyora. Konverzace se nevyvedla, možná už na nás doléhal hlad a žízeň. Ze stejného důvodu, jako jsem nevstupovala mezi kluky, jsem se zdekovala do ložnice číst a brzy na to i spát.

Ráno jsme s Eitanem byli vzhůru od šesti. Do sedmi jsme se převalovali. Než začal svou nespokojenost s faktem, že jsme pořád v posteli, vyjadřovat tak hlasitě, že jsme museli z ložnice, aby nevzbudil zbytek smečky. Po dalších patnácti minutách vylezl Daniel a chviličku za ním i Nevo. Giyoru jsme budili ve tři čtvrtě na osm, že má jít do synagogy. Usoudila jsem, že čím méně prostoru pro komunikaci, tím lépe. Asi se mu to přes noc v hlavě rozleželo (aby ne, takový desetihodinový ničím nerušený spánek, ten umí věcí, to bych si taky nechala líbit) a tvářil se kajícně, dokonce se i omlouval. Od osmi jsme byli s dětmi sami. Samozřejmě bez elektroniky, se stejnými zákazy jako o šabatu, já teda navíc hladová, že. Děti se můžou cpát bez omezení, jídlo se ohřívá na připraveném šabatovém platu. Nebo i na plynu (ohni), pokud je mechanismus k vypnutí hořáku, což u nás není. V deset jsme měli sraz s kamarádkou a jejími dvěma potomky na hřišti pod naším domem. Vybalili jsme se pět minut před desátou a byli tam úplně sami, což jsem nečekala, ale je fakt, že bylo nadprůměrné vedro. Jak dorazili, a že to bylo naštěstí na čas, honem rychle jsme zalezli zpátky k nám do domu, kde běžela klimatizace. Strávily jsme příjemné dvě hodiny povídáním s minimálním vstupováním do hry dětí.

Ve dvanáct u nás zazvonil (to člověk úplně nadskočí, když na Yom Kipur někdo ZAZVONÍ! No člověk možná ne, ale já nadskočila teda) Danielův kamarád ze školky, že máme jít na hřiště. Jo, to jo teda, v poledne, v takovým vedru půjdu zas honit Eitana po tý přiblblý kovový prolejzačce ve tvaru pětiúhelníku, co má tři strany otevřený – přes metr nad zemí. To vážně vymyslel nějakej inteligent, klouzačka, co sedí ročnímu dítěti, ale až tak od dvou a půl to na to člověk může nechat bez obav lézt samotný (když už ho takhle malá klouzačka vůbec nezajímá, že). No ne, děkujeme, nikam nejdeme, přijďte k nám. Nepřišli, Daniel to těžce nesl a návštěva se odebrala domů, že prý jdou zkontrolovat, jestli je už vzhůru tatínek (poledne, ano, přece se postí chudák). Musela jsem Danielovi slíbit, že až přijde táta ze synagogy, necháme s ním doma Eitana a já vezmu jeho s Nevem na hřiště, že tam třeba ještě Majkl bude. Nebyl, aby jo, dvě hodiny po té, co u nás ZVONIL, a v takovém vedru, to dá rozum. Daniel byl smutnej, ale akceptoval dohodu, že jestli tam kámoš není, hned se vracíme zpátky. Zůstali jsme na zahradě, kde bylo příjemněji, přece jen stín stromů a ne plachty, přírodní trávník místo umělého a na zemi se Eitan opatlá tak maximálně hlínou a ne zbytkem zmrzliny, že. Zchváceného nebohého muže jsme nechali hodinu spát, než měl zas naklusat do synagogy. To se už Yom Kipur přehoupl do poslední čtvrtiny, já něco pojedla a hned mi bylo veseleji (přísahám, že tak dobré vlašské ořechy jsem v životě neochutnala, ehm). Když Giyora po půl čtvrté odešel, vzala jsem kluky pod barák na silnici na kola a Eitanovi přitáhla odrážedlo. Dali to párkrát tam a zpátky a zas je to vcuclo na to hřiště, kde je to aktuálně s Eitanem opruz největší. Přesvědčila jsem je po chvíli se vrátit na kola a dokonce na zahradu s tím, že můžou zůstat venku až do západu slunce. Proháněli se po terase, odkud se mi povedlo prohodit pár vět se sousedkou od naproti, co se s dětmi právě vypravovala do synagogy. Posteskla jsem si, že na nás je to už hodně pozdě, že s klukama nepůjdu. Jenže se mi to rozleželo, že zrovna tenhle den… Chodí tam o šabatech, kdy tam sotva mají nějakou společnost a teď, na Yom Kipur, kdy tam bude celý Tal El, je tam nevezmu? Ok, změna plánu, blesková koupel Eitana, který přece rozhodně usne už cestou tam, rychlá večeře kluků – kupodivu, tak moc je představa výletu ve tmě do synagogy nadchla, a v půl sedmé jsme startovali kočár a koloběžky a fofrovali k synagoze, kde měl za čtvrt hodiny znít na závěr Yom Kipur šofár.

Ještě že jsem je vzala, vážně tam byli všichni, spousta dětí, batolat i kočárků s miminama, dospělých – oblečených většinou v bílém. Některé ženské ve snaze ten jediný den v roce splnit halachické odění vypadaly jak zabalené v záclonách (promiňte mi to přirovnání, nemyslím to zle, ono je to ve skutečnosti moc hezké, takové dojemné). Byl to bzukot jak ve včelím úle, synagoga narvaná a určitě tak dvě stě lidí venku. Překřikovali se, přáli si „konec na seznamu dobrých“ (gmar chatima tova), nadšeně se shledávali, smáli se, horlivě si vykládali – až do chvíle, kdy se ozval šofár. Dav lidí a dokonce i přítomní psi na pár vteřin úplně zkameněli. Hrobovým tichem dlouze zněl jen vysoký tón šofáru. Tu chviličku snad ani nikdo nedýchal, neskutečná atmosféra to byla. Už pro těch pár vteřin stálo za to tam jít. I když mimino neusnulo a chtělo se plazit po zemi, kam jsem ho po koupání nehodlala položit ani v nejmenším. A i když devadesát procent lidí to po zvuku šofáru zabalilo a my tam zůstali venku jako jedni z mála čekat, než hrstka chlapů, co zbyla v synagoze, dodrmolí večerní modlitbu. A že jsem s tím nespokojeným miminem v náručí kromě těch patnácti minut musela čekat dalších pět navíc, než venku požehnají také měsíci.

Cesta domů ale byla skvělá, únava a možná respekt z nočního lesa měl na chlapce pozitivní vliv. Na koloběžkách se drželi blízko nás a Eitan se bez odmlouvání nechal vézt v kočárku. Giyora to s Nevem a Danielem střihnul k baráku zkratkou skrz les, tak měli kluci takovou první noční bojovku. A doma ještě s tátou položili na zahradě základy suky – stánku, co nám bude zdobit zahradu celý příští týden o svátku Sukot.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *