Blog právě oslavil dva roky existence a přesto je to poprvé, co se tu o Sukotu zmiňuji. První rok jsem se v tom období snažila tvořit vlastní webové stránky a na psaní čas nebyl. Loni jsme si přivezli přesně v předvečer Sukotu z porodnice domů Eitana. A i když jsem si úplně jistá, že Giyora suku stavěl, neměla jsem ani fotku, natož článek. A letos…
Letos to začalo skvěle. Dopoledne před Dnem smíření (Jom Kipur) jsme kluky vzali do Akka na hřiště a zrovna v jeho těsné blízkosti odsekávali listí datlových palem pro potřeby všech, co se chystají stavět suku. Giyora pohotově naložil auto až po střechu a vzal to na otočku do Tal El, kde palmové listy hodil na parkoviště před dům, a vrátil se zpátky pro nás. Liboval si, že to je prvně, co jich má tolik a tak pěkné.
Kovovou obdélníkovou konstrukci stánku dva a půl na tři a půl metru smontoval hned po odchodu svátku Dne smíření, což bylo ve středu v osm večer. Ve čtvrtek ráno odjel na dvoudenní na školní výlet a ve stavbě suky pokračoval v pátek po poledni, už za asistence Neva a Daniela, kteří mají pátky školku do dvanácti. Zajímat je to přestalo ve chvíli, kdy jsem jim zakázala používat tátovu pilku a elektrickou vrtačku. Zmizli od suky k jiným činnostem a bylo to jenom k dobru, protože foukal silný vítr a Giyorovi stihla prkna střechy před pečlivým přivázáním několikrát popadat, takže by bývali ještě mohli přijít k úrazu. Celkově suka působila nestabilně, ač je ta železná konstrukce pěkně těžká. Giyora konstatoval, že si nepamatuje, že by někdy stavěl suku v takovém vichru. Než začal šabat, suka stála, střecha držela, žárovičky svítily a velká papírová duhově barevná květina přímo proti vchodu do stánku budila lživý dojem, že je i vyzdobená. Nebyla, stihli jsme navěsit jen čtyři mile kýčovité dekorace, co Nevo a Daniel vyrobili ve školkách. Dozdobení bylo v plánu po šabatu a pořízení lehátek, na kterých by se v suce dalo spát, také. Nepamatuji si, jestli to spaní je přikázané, ale Giyora se na to chystal a kluci se samozřejmě chtěli přidat.
Rekvizity nutné pro sukot jsme pořídili s předstihem a v setu dostali tři větvičky myrty (hadas), tři větvičky vrby (arava), nejmladší (ještě uzavřený) list datlové palmy coby lulav a malý plod citrusové rostliny cedrátu (etrog). Protože jedeme v úsporném módu, vybrali jsme si z dvou variant nabízených u nás v Tal El tu levnější, za šedesát šekelů. V porovnání s tou za stovku, co jsme měli loni, byl etrog myslím významně menší. Se vším tím listím a citrusem ve speciálním pouzdře se přes Sukot chlapi chodí do synagogy modlit.
Sukot trvá sedm dní. První den je svátek, ostatní jsou pracovní dny. Na Sukot navazuje Simchat Tóra, což je zas svátek. Po čas Sukotu a ještě den po Simchat Tóra mají děti prázdniny. V praxi to pro nás letos znamenalo během týdne a půl dva šabaty, dva svátky a šest volných dnů, když počítám i pátek, kdy je to ale víc o přípravách na šabat než volnu. O svátku pro nás platí stejná omezení jako o šabatu s rozdílem, že se může přenášet oheň, což znamená, že od zapálené svíčky si můžeme na zahrádce grilovat. No prostě celkem čtyři dny, kdy se nemůžeme hnout z Tal El a nemůžeme dělat nic než si hrát s dětmi, jíst, číst si, povídat a odpočívat, když to děti dovolí. Během zbylých volných dnů jsme potřebovali stihnout dvě oslavy narozenin, nutné práce doma a na zahradě, návštěvu u Nevova spolužáka ze školky a vyrazit někam na výlet.
První Eitanovy narozeniny a Yahavovy (Giyorův druhorozený) devatenácté jsme oslavili odpoledne před večerem Sukotu. Kromě nás, oslavenců a jejich bratrů se přidala ještě tchyně. Hosté odcházeli krátce před začátkem svátku, kolem páté, kdy se Giyora už chystal do synagogy. Připomínám, že dny v judaismu začínají večerem. V den, kdy se večer svátek slaví, se pracuje jen dopoledne nebo vůbec, což vtipně natahuje jakýkoliv svátek v Izraeli na den a půl až dva dny pracovního volna. O svátcích bývají modlitby vždy delší, ač to nikdy není takový záhul jako na Den smíření. Manžel se mi vrátil v půl deváté, kdy už všechny děti spaly. My se pokusili studovat z brožurky o Sukotu, ale Giyora usnul po třetí větě. Aby ne, náročný den to byl.
I ranní modlitba trvala déle než o šabatu a manžel přišel domů krátce před polednem. Tal El byl nezvykle tichý. Kromě toho, že většina obyvatel odjela někam pryč, ani vzduch se nehýbal. Že je to ticho před bouří nám došlo, až když jsme po setmění na černé obloze v dáli zaregistrovali blesky.
Než jsem šla spát, zálibně jsem se přes francouzské okno z obýváku zahleděla do naší spoře vyzdobené suky. Svítilo v ní silné světlo a ozařovalo bíle prostřený stůl, na kterém jsme hodinu po setmění žehnali nad vínem. Potlačila jsem nutkání vyjít ven do noci si to vyfotit. Bohužel…
V úterý ráno jsme se probudili v šest, pravděpodobně horkem, protože nefungovala klimatizace. Giyora sebejistě vyrazil k pojistkám v domnění, že v noci určitě spadlo pár kapek a světlo v suce zkratovalo. Něco zkratovalo, ale nebylo to u nás a nejspíš za to mohl vítr a ne déšť. Elektřinu neměla celá vesnice a ještě tři okolní. V noci řádily bouřky a i když v Tal El a okolí nespadla ani kapka, vichr způsobil slušný nadělení. Železná konstrukce našeho stánku byla křivá a na několika místech se spoje vyhákly. Když elektřina nebyla ani v osm, jak slibovala na hotline elektrárna, Giyora narychlo přivázal suku k zábradlí, že to zkusí dát dohromady, až se vrátíme, a vyrazili jsme s dětmi na výlet. Než se dostal k opravě, přihnala se další bouřka a nezbylo mu, než to fofrem rozebrat, aby to nikoho nepřizabilo. A Sukot dál pokračoval bez suky, což je asi podobně smutné, jako Vánoce bez stromečku. Škody na konstrukci se ukázaly jako neopravitelné, čili smontovat by to znovu nešlo ani kdyby na to Giyora měl náladu, což neměl. Ale tak jsme se aspoň konečně definitivně zbavili maracuji, se kterou by se Giyora nerval, kdyby tam stála suka. Místo uschlého křoví, co se nám doteď staralo o soukromí, teď vidíme ulici a sousedy odnaproti. Hm… Teď čím to zas nechat zarůst, aby to bylo rychle, ale zas ne tak brutálně rychle jako tou maracujou.
Po třech měsících jsme domalovali obývák, sláva. Nicméně stále není v publikovatelném stavu (teď po té sérii svátků extra ne), takže vám ho nevyfotím. Snad na Pesach :-).
Že jsme byli o Sukotu kempovat v Churšat Tal jsem se už rozepsala v samostatném článku, tak tady ještě zmíním návštěvu Tchelet parku ve Tzfatu. Přijeli jsme dřív než se to tam nahoufovalo a stihli si užít relativně v klídku milou aktivitu, kterou si tam pro děti připravili – tvoření ze šišek, klacíků, žaludů, suchých květů a dalších pokladů přírody. Sice tvořil Giyora sám, Daniel a Nevo se zájmem přihlíželi a Eitana, kterého to nezajímalo vůbec, jsem musela vzít na obhlédnutí místní suky, ale nápad to byl pěknej. Byla tam i aktivita i pro dospělé – kvíz, ve kterém jsme s Giyorou vyhořeli i u těch čtyř otázek, co nás děti s útrapami nechaly odpovědět. Ale udělali nám tam slušnou rodinnou fotku, která se dokonce objevila na webu nejčtenějšího zpravodajství v Izraeli. Jsme slavný, hehe.
No a naše oblíbená pláž Argaman v Akku, tu jsme nemohli vynechat. Přesto, že na ní můj muž coby ortodoxní žid nemá, co dělat. A neomlouvá ho ani fakt, že i kdyby ho nějaký ženský v plavkách zajímaly, nemá šanci se podívat, protože musí neustále sledovat tu naší drobotinu. Píšu to jen tak pro pořádek, aby bylo jasno, že v tomhle příkladní nejsme.
Závěrem prázdnin Giyorovi odrovnaly záda tanečky se svitkem Tóry. S koncem Sukotu se dočetla poslední paraša (týdenní oddíl) z Tóry, která uzavírá knihu Deuterenomium (hebrejsky „Dvarim“ – slova). A začíná se číst znovu pěkně od začátku. Na svátek večer, druhý den kolem poledne v synagoze a ještě jednou večer po skončení svátku na hřišti v Tal El za přítomnosti širší veřejnosti manžel křepčil spolu s rabínem a chlapíky ze synagogy asi půl hodiny se svitkem Tóry při „hakafot“. Že se Tóra v synagoze čte ze svitků se asi leckomu doneslo, ale nevím jak vy, já si pod pojmem svitek představím něco jako pár srolovaných á čtyřek. Nebo teda představovala jsem si dřív, než jsem do synagogy začala chodit, a vůbec se o judaismus zajímat. Tušíte správně, není to tak. Poskakování se svitkem Tóry v náručí vydá za solidní aerobní aktivitu s pořádnou zátěží. Velikost jednoho ze svitků ze synagogy v Tal El vidíte na fotografii a přes to, že se Giyora směje, je to prý pěkně těžký. A jestli to říká můj muž, tak to teda těžké vážně je! Kdyby naši chlapci nebyli mrtví únavou už od půl sedmé, bývala bych se s tím na hřišti taky mohla vyblejsknout. Tak snad příští rok :-).
