Po podzimních svátcích – změny režimu, návštěva rabinátu, fotbal a tak

Dva týdny od skončení svátků a ještě se z toho pořád vzpamatováváme. Jak se předpokládalo, dostali jsme až teď vyjádření od zodpovědného člověka k požadavku vyzvedávat Neva denně ve dvě. Neprošlo to, jak se také předpokládalo. Denně v půl druhé nebo ve čtyři, nic mezi tím. Definitivně tedy ztrácíme možnost v případě potřeby nechat Neva ve školce déle. Od začátku týdne pro něj jezdím na půl druhou a zhruba dvacet minut zevlujeme okolo školky nebo v autě, než se přiblíží čas vyzvednutí Daniela. Vyřešilo nám to chybějící čas na povídání, protože po cestě do školky posloucháme v autě české dětské písničky a po cestě domů, kdy trvám na rádiu, protože dvakrát denně ty songy nedám, se mě Daniel neustále na něco ptá. A i když já se snažím ptát obou, Daniel mladšího bráchu obvykle nepustí ke slovu. Pozitivní je, že Nevo dál dostává oběd, dřív před všemi, v kuchyňce, kde dělá společnost Míe, thajské holčičce, která také chodí domů v půl druhé. Věřím, že kromě Neva, co si jídlo v klidu stranou užívá, to vítá i Mía. Vlastně to dopadlo k všeobecné spokojenosti a neflexibilitě systému můžem akorát tak poděkovat.

V neděli jsme absolvovali rodinný výlet na rabinát do Haify. Nakrkli nás. Schůzka je tři měsíce domluvená na půl třetí. To není termín, který bychom si snad vybrali, ten jsme dostali. Že se kvůli tomu Giyora musí uvolňovat z práce samozřejmě nikoho nezajímá. V den schůzky mi před polednem volala sekretářka, jestli můžeme přijít už ve dvě. To prosím není výjimečná situace, šoupat časem se pokoušeli snad při každé naší návštěvě. Slíbili jsme, že zkusíme dorazit dřív, ale že nevíme, jestli to na druhou stihneme. Důvod posunu schůzky nesdělili. Přihnali jsme se ve dvě a pět minut a v plném složení trčeli v maličké čekárně celých 40 minut. Nevím, jestli jsme sami, kdo ten dojem má, ale připadá nám to poněkud mimo od B-žích principů… Zrovna u takové instituce, ehm. Když nás pozvali dovnitř, kluci byli samozřejmě znudění, nespolupracovali a ani v nejmenším se jim nechtělo být potichu, i když je o to rabíni žádali. Při nahánění Eitana a marné snaze tišení větších jsme odpověděli na pár otázek. Sprdli mě, že Giyorovi nepřipomínám, aby se v poledne a večer modlil. Zajímalo je, jak jsme pokročili, a kde má Nevo jarmulku. Byli jsme si jistí, že se nemáme čeho obávat, žijeme prostě svůj víceméně ortodoxní život a všechny podmínky jsme splnily. Ale i když Daniel po právu židovství dostal, extra příjemný rozhovor to nebyl. Teď čekáme, až bude termín mikve, pak si vyzvednout dokumenty na rabinátu a předat je na ministerstvo vnitra a gijur celé rodiny bude kompletní.

Jinak se máme dobře. Užíváme si chladnějšího počasí, úrody ze zahrádky a překrásně barevných západů slunce. Co se posunul čas na zimní a stmívá se fakt hodně brzy, jsme často s klukama pořád ještě venku. Obvykle na zahradě nebo na hřišti pod domem. Případně na fotbalovém hřišti v blízké vesničce, kam Daniel začal chodit kopat. Dvakrát byl na zkoušce a i když mu to extra nejde, projevuje nadšení, ochotu se učit a kupodivu i poslouchat trenéra. Příští pondělí prvně vyrazí v zánovních kopačkách a nemůže se dočkat. Jsme rádi, že si zaběhá, dělá mu to dobře. A stranou si zaběhá i Nevo a Eitan, dokud to počasí dovoluje.

Už dvakrát Giyora zvládl uspávání našich třech dráčat beze mě. Obnovily se nám ve vesnici lekce Tóry pro ženy, pro což mi stálo za to překonat obavy a nechat chlapce tatínkovi napospas (při nejhorším jsem za dvě minuty doma, že). Jsem ráda, že si po několikaměsíční odmlce můžu dovolit večer na chvilku vypadnout, ale ještě to zřejmě potrvá, než se odvážím vyrazit i za elektrickou ochrannou bránu Tal El.

Víc peču (hlavně chleba :-)) a víc čtu, čili míň píšu. Ale honí se mi hlavou dost materiálu, o který se hodlám podělit, tak snad se na to najde i čas :-).

jeden z mála okamžiků, kdy jsou všichni tři vedle sebe a ani jeden neřve