Tak jo, je za námi první půlka listopadu, uf. Venku typické požárové počasí. Období, kdy páry nízko kroužících letadel okamžitě vzbuzují podezření, že někde hoří. Vítr suší krajinu i nás, pálí nás oči, máme popraskané rty, kůži podobnou želví a ránu statickou elektřinou můžem čekat i od hrnku s kafem. Nevo s Danielem se chudáci bojí čehokoli dotknout.
Máme za sebou další ze zběsilých týdnů, kdy jsem se ani nedostala k psaní, a jedinou tvůrčí činností bylo pečení chleba, aby mi tamagoči v podobě kvásku nepošlo. Jo a dort pro Neva takticky nazvaný „hora Nevo“, protože jedinou dekorací, co jsem v omezeném čase dokázala vytvořit, byl kopec šlehačky posypaný barevnými cukrovými kuličkami. Jen jsme doslavili ty naše dva zářijové kousky, už se nám do dalšího roku života překlopil třetí. 11. listopadu byly Nevovi čtyři roky a my s Giyorou oslavili osmé výročí našeho civilního manželství. Teď, rok po konverzi k judaismu, kdy už za sebou máme i židovskou svatbu, si říkám, že nám Bůh schválně to civilní datum narozením Nevouše zazdil :-).
Že se v noci z pondělí na úterý urputně „slavilo“ i v Gaze a noční oblohu od Sderotu až k Tel Avivu v krátkých intervalech osvěcovaly rádoby smrtící ohňostroje, jsme se dozvěděli až ráno. Z Gazy to k nám zatím nelítá, ale i tak jsem považovala za vhodné cestou do školky zkontrolovat, jestli děti ví, co dělat, když se rozezní sirény. „Zacpat si uši“, odpověděl mi Daniel suverénně na dotaz. Hm, jestli jsme něco nezanedbali… Vlastně jsem si jistá, že jsme jim to říkali, ale jak to (naštěstí) nemají spojené s žádným traumatizujícím zážitkem, zjevně si to nepamatují.
Jakkoliv to v jižní půlce Izraele vypadalo dramaticky, když jsme se ve středu ráno vydali směr Tel Aviv, byl klid. Daniel dostal termín rituálu nutného pro připojení se k vyvolenému národu. Na místo činu jsme dorazili přesně na čas a oba kluci si kupodivu vybavili, že jsme se tam s Giyorou brali. Celá akce tentokrát trvala necelou hodinu a ne přes půl dne. A bývalo by to bylo za deset minut, kdyby Daniel spolupracoval. Snažila jsem se ho přesvědčit, že při ponoru do mikve může všem krásně předvést, jak se umí potápět, ale nezdálo se mu to už dopředu. Tak místo toho předvedl celému Hod Hasharonu, jak umí vřeštět, když ho v mikve proti jeho vůli máchal na dvakrát Giyora. To ovšem ten den bylo díky Bohu jediné drama. Když už jsme tam byli, chtěli jsme kluky protáhnout s koloběžkami v novém přístavu, ale protože bylo kolem poledního a ten den extrémní horko, začali jsme hledat v okolí klimatizovanou dětskou hernu. On by parking v Tel Avivu vyšel cenově podobně jako vstup, kdybychom ji ovšem v Netanyi, kam jsme zamířili, našli. Natrefili jsme asi na jediné obchodní centrum v zemi, kde nebylo, kam upíchnout děti a mimino. Naštěstí hned naproti byla Ikea a její skvělá hernička pro děti od tří let. Děti se tam dají odložit zadarmo na hodinu a rodiče dovnitř vůbec nesmí. No úplnej sen, hehe. Zamávali jsme šťastně zářícím potomkům a mazali se s Giyorou a miminem do restaurace najíst. Obávali jsme se, že nám do čtvrt hodiny budou z herny volat, ale kluci překvapili a vydrželi až do poslední minuty. Budeme to praktikovat častěji.
Cestou zpět jsme se zasekli v protivný zácpě jen kousek před cílem. Protivná zácpa v Izraeli je pro představu asi 5x protivnější než ta nejhorší v Praze. Daniel díky tomu prvně prošvihl trénink fotbalu, ale stejně tam tentokrát nechtěl. Zřejmě si potřeboval zpracovat ten náročný den, jinak se tam totiž vždycky strašně těší.
Transformace kompletní Erezovic rodiny na židy je tímto oficiálně dokončena. Švagr si to vysvětlil po svém a když u nás v pátek před příchodem šabatu s rodinou byli slavit Nevovy narozeniny, pozval nás na příští šabat k nim domů na grilovačku. A překvapeně na mě s manželkou třeštili oči, když jsem jim oznámila, že šabatů se vůbec nechci vzdávat.
Giyora si z posledního školního výletu přivezl zákeřného vira a celý minulý šabat prospal. A od té doby ta potvora postupně klátí ostatní členy rodiny. Myslím, že jsem na řadě. To by tak odpovídalo, protože dům se pomalu dostal do maličko lidštější podoby, hory prádla znatelně poklesly a já si na zítra plánuji vzít Eitana na kontrolu stavu těch asi dvou stromů v Tal El, co by se měly odít do podzimních barev. Jestli na nich při těch vichrech vůbec zůstalo listí…
A to jsem si myslela, že bude čas se podělit i o nějaké myšlenky, hm. No nevadí, jednou snad bude :-).
