Po každém šabatu si říkám, že už jsem o nich dlouho nic nepsala. Říkala jsem si to na jaře, v létě, na podzim a … místo toho je tu slušná řádka šabatů, o kterých nepadla ani zmínka. No a teď v zimě, po roce od konverze, jsem konečně začala psát. Ale už se s tím patlám dva týdny a není z toho nic kloudného. Takže místo výčtu seznamu pravidel, která dodržujeme a která ne a našeho víceméně stereotypního programu šabatu napíšu to, co považuji za nejzásadnější. Máme je rádi!
Už to dávno není nuda, pruda a trápení. Neotravuje nás, že „trčíme“ v Tal El a neremcáme nad tím, co všechno nemůžeme a o kolik by bylo jednodušší vytáhnout děti na výlet. Vytratily se touhy zkontrolovat příchozí zprávy na mobilu, vyprat aspoň jednu pračku nebo dát konečně do kupy tu bezpečnostní místnost. Holt je šabat a nazdar. Nic nevytváříme, nepřekopáváme, nepředěláváme. Máme pauzu od okolního světa a svět má pauzu od nás. Neovlivňuje nás nic kromě toho, co se děje přímo s námi, doma, v Tal El, na zahradě, mezi mnou a Giyorou, mezi dětmi. Modlíme se, jíme, hrajeme si s dětmi a couráme po blízkém okolí. A i ten relax se nakonec v tom pětadvacetihodinovém striktně nařízeném odpočinku najde. Šabat se pro mě stal dnem upevňování vztahů v nejužším rodinném kruhu.
Jakkoliv nám připadalo postavené na hlavu, že by den, kdy chlap ženskou nechá třikrát na dvě hodiny (pátek večer, sobota ráno a sobota večer) samotnou s dětmi na krku a jde se zavřít do synagogy, měl mít nějaký význam pro rodinu, teď už pozitivní dopady vnímáme. Ač si prý Giyora při modlení občas připadá jako blbec, jindy zas cítí sílu, kterou modlitba dává. Duševní teda. Tu fyzickou po začátku školního roku dočerpává poledním spánkem. Já přes den zatím stále odpadám jenom výjimečně a když Giyora bere Neva s Danielem na obvyklou návštěvu ke starším bráchům, snažím se čas, který mám k dispozici, využít ke čtení. Louskám Tóru v hebrejštině. Teda skoro denně, ale o šabatech tomu dávám víc než stránku. Vzhledem k tempu, jakým se už přes dva měsíce prokousávám první z Mojžíšových knih, budu se potřebovat dožít přibližně věku Metuzaléma, abych to stihla dočíst.
Celkově ve vztahu mnohem víc vládne harmonie. Hádky, ke kterým s našimi temperamenty dříve docházelo relativně často, zmizely. Komunikace s Giyorou nám s Boží pomocí jde nějak líp :-). Bezpochyby jsme prošli pozitivním vývojem. Na kolik se na něm podílelo, že jsem už třetím rokem nezaměstnaná a že se narodil Eitan, si netroufám odhadnout. Ale věřím, že nejvýznamněji přispěla právě náboženská praxe.
Tak všem přeju spoustu Božího požehnání :-).
Krásně napsané a prožité, to je přesně to wow o kterém jsme před nějakou dobou mluvily. Moc Vám přeju, že jste se k tomu poznání tak rychle dostala.
Děkuji :-). Ono to vůbec nebylo rychle. Nejdřív to přešlo do nějakého „asi to bude potřeba“ a pak někdy, nevím kdy, určitě po víc než roce, se to přehouplo do té zatím poslední fáze, kdy si je užíváme.