To je tak, když se plánovaný rodinný výlet smrskne na okruh autem a dvě krátké zastávky. Protože nejstarší dítě chytlo vira, jde před dnem D spát s horečkou a vzbudí se sice bez ní, ale s bolestí hlavy. Dvouhodinové váhání, jestli vyrazíme, Daniel rozlouskne, když se posilněn dávkou paracetamolu začne s Nevem honit po baráku, skáčou po sedačkách a mlátí se svršky, do kterých se mají navléknout. Jedem, místo z gauče na televizi budou koukat z okna na pasoucí se stáda krav a koní a malebnou podzimní krajinu Horní a Dolní Galileie.
Zamířili jsme do oblasti Dalton, kde jsme se chtěli projít u břehu jednoho z umělých jezírek a uvařit si čaj. Se nepovedlo, po pár set metrech prašné cesty nás zastavila proláklina, kterou by projel možná džíp. Náhradní řešení nabídl blízký park Ein Zeitim. Vysoké štíhlé borovice tvoří řídký les, který je vybavený množstvím dřevěných stolů s lavicemi. Uprostřed týdne prázdných, ale řada opuštěných ohnišť dává tušit, že místo je jinak hojně navštěvované. Děti se škrábaly po obří dřevěné prolézačce, couraly po lese, sbíraly šišky a kamínky.
Odtamtud navzdory navigaci vybíráme pro návrat domů silnici lemující hranici Libanonu, abychom jeli víc přírodou než přes vesnice, a přemýšlíme, kde uděláme další zdravotní procházku. Ujedeme sotva pár kilometrů, Daniel začne fňukat, že ho zas bolí hlava a Nevo, že potřebuje na malou. A tak parkujeme na prvním fleku, na který narazíme…
Člověk se sem tam na nějakém místě ocitne úplně omylem. Nejen, že tam vůbec neplánoval zavítat, dokonce je to v dané situaci krajně nelogické, možná i trochu hloupé a nebezpečné. Ale stejně se to stane. A pak to tam vypadá naprosto magicky. Přesně jako v přírodní rezervaci okolo jeskyně Paar v Horní Galilei. I když jsem bahno z bot sundavala mnohem delší dobu, než jsme tam strávili, stálo to za to :-).
