Les v Tal El začíná pomalu rozkvétat. Narcisy se pyšní žlutými korunkami a nesměle vystrkují bílé a růžové hlavičky i bramboříky. Sasankám se zatím nechce. Snad se nelekly traktorů a houfů dělníků, co už půl roku rozrývají cestu, staví kruhový objezd, vyměňují elektrické sloupy a vodovodní trubky. Vesnička se rozrůstá o desítky nových domů a tomu se musely přizpůsobit sítě a komunikace.
Zdálo by se, že už přichází jaro, ale ne. Proradná zima se za kytičky jen sprostě maskuje. Pořád hodně prší, sluníčko se objevuje zřídka a když, paprsky sotva zvládají osušit silnice. Každá procházka byť jen na zahradu nebo za barák znamená návrat s botami obalenými kily bahna. Eitan by byl bahnem obalený celý, čili to logicky moc nepokouším. Kluci jsou dost doma. Jednak marodí, i když ne nijak kriticky, jednak využíváme, že ta možnost je, a když se jim úplně nechce do školky, tak je netlačím (no netvrdím, že pak občas nelituju :)). Vůbec si v té zimě dávám úlevy. Téměř neřídím budík – až se vzbudíme, tak se vzbudíme. Sice máme permanentně zpoždění, ale vychovatelky si už zvykly a nijak to nekomentují. Kluci prošvihnou ranní práce u stolků a dostaví se rovnou na setkání. Někdy je to mrzí a druhý den je snazší je vykopat z baráku včas, aby si něco stihli vymalovat, ale zas je to rychle přejde. Mně je to fuk, malují si i doma, takže co. Nemůžu říct, že by ten volnější režim měl jakýkoliv dopad na chování kluků, ať už pozitivní nebo negativní. Spíš má vliv na mě. Učím se zvládat vypjaté situace s větším nadhledem a už mě nestresuje, když vím, že na ně budu i několik dní po sobě sama.
Jak jste si možná někteří všimli, málo píšu. A výjimečně to není tím, že by nebyl čas. Ani tím, že mi přes fučící klimošky večer na klávesnici mrznou prsty. Jenom, prostě, no… Zvážili jsme naší budoucnost, spředli plány a pustili se do určitých kroků, co by snad měly vést k začátku jejich realizace. Aktuálně jsem především já ve víru řešení. Ono to není časově náročné, ale všechny myšlenky se ubírají jen jedním směrem. A není to nic, co bych chtěla sdílet, aspoň ne zatím. Jakmile sednu k počítači, během pár minut se stočím ke kalkulacím, hledání příslušných informací, variant a komunikaci s kamarádkou, co za mě řeší věci v Čechách. Až to pokročí a začne se to vybarvovat jasněji, půjdu s barvou ven i na blog, se ví.
Vypnout dokážu jen při čtení. A jsme u toho, že „vše se děje k dobrému“ (v hebrejštině se to řekne „hakol le tova“ a používá se to tu dnes a denně). Za poslední dva měsíce jsem přečetla čtyři a půl knihy, což je víc, než za pět let předtím. Věřím, že to bude mít ve výsledku pozitivní vliv i na blog, protože čtu převážně česky :-).
Jinak se u nás zatím nic nezměnilo. Giyora je stále zavalený prací, já prádlem. Neustávající déšť nám vytvořil na střeše bazén, který na třech různých místech protéká do obýváku. Zahrada dál pustne, neudržovaný travní porost přikryla vrstva opadaného listí. Denně dozrávající citrony nestíhám zpracovávat a to už máme tři sklenice naložených plátků. A přidala jsem k nim i pár plodů čínské mandarinky, co se taky nevzdává.
Cestou do školky nám hudební doprovod v autě dělají aktuálně křepčivé skladby k svátku Purim. Nechci se chlubit, ale už to švihám tak dobře, jak kdybych tady předškolní docházku absolvovala taky. A kluci zas umí zanotovat „kočka leze dírou“ a tak, protože cestou ze školky je výběr na mně ;-). Ještě před Purim bude Tu bišvat, svátek stromů, ale písničky chlapce nezaujaly, čili jsme lehce napřed. Klukům slibujeme, že s Tu bišvat už přijde jaro. Takže jaro, šup sem k nám, než nás další účet za elektřinu kvůli topení totálně zruinuje!
