Korona prázdniny u Erezových

Je to dva týdny, co jsem se rozepsala o oslavách narozenin ve školkách. Protože Nevo, ač se narodil 11. listopadu, je se spolužáky slavil na začátku března. Ale než jsem článek dopsala, začala v Izraeli ťukat na dveře korona. S divným pocitem, že to letos u nich ve školce byla dost možná poslední oslava, se mi k tématu už nechtělo vrátit. Po třech dnech prázdnin svátku Purim, kdy jsme si užili malé výlety a návštěvu dalších tří míst, kam se zřejmě nebudeme stěhovat, se manžel vrátil do školy na den a děti do školky na dva. Korona už se doťukala a vstoupila dovnitř. Nevova spolužačka Mia, která v půlce února odjela s rodiči na návštěvu do rodné Číny, se do Izraele prý hned tak nevrátí. Manžel měl školní výlet – v den svých padesátých narozenin, 12. března. Dostal spoustu krásných přání, dárky a dorty od studentů i kolegů. Netušil, že je to zároveň rozloučení, že znovu se potkají Bůh ví kdy. Protože ten večer oznámil premiér, že od pátku se už do školy nejde. Tří týdenní korona volno plynule naváže na pesachové prázdniny a … pak se uvidí. Obě instituce, co mé děti navštěvují, v pátek fungovaly, jakoby se nechumelilo (a že tam se fakt nikdy nechumelí :-)). Vychovatelky přivítaly děti s obvyklým úsměvem. Že prý jen musí přísně dodržovat zajeté hygienické návyky a do měsíce, jak se oteplí, bude s pomocí Boží po všem. Jejich přístup ve mně vzbudil takovou jistotu, že jsem o jejich slovech ani na chvilku nepochybovala.

Vláda v Boží pomoc sice též doufá, ale zároveň přikládá ruku k dílu. Po odchodu šabatu nám premiér v dramatickém projevu sdělil, že se uzavírají též školky.

Následující týden byl zmatený. Valily se na nás hororové statistiky ze světa, černé prognózy, vláda zpřísňovala opatření. Učitelé netušili, co se od nich čeká, snažili se udržet kontakt se studenty, produkovat studijní materiály a zadání domácích prací. Početné izraelské rodiny se okamžitě začaly bouřit, že to studium s dětmi nedají. Dva dny na to ministerstvo školství přišlo s oznámením, že učitelé nastupují na placenou dovolenou. I když to pro Giyoru znamená základní plat bez příplatků, které obvykle tvoří jeho významnou část, a nevyžijeme z něj, je to pořád sakra dobrá varianta. Půl milionu lidí odešlo ten týden buď na neplacenou dovolenou nebo dostali vyhazov… Vyhlídku na zlepšení ekonomické situace finanční injekcí z Čech zazdila opatření podobná těm tady v Izraeli. Teď prostě většina lidí hledá na netu, co tvořit s dětmi z ruliček od toaletních papírů, a ne nemovitosti k prodeji. Lidi šílí, šekel sílí. To je pravda jen částečně, ale hezky se to rýmovalo :-). Šekel vůči české koruně opravdu sílí, ale to spousta dalších měn.

Nestěžuju si, fakt absolutně nemám na co. Pousmáli jsme se s manželem nad tím, jak jsme si něco nalajnovali – a Bůh na nás udělal dlouhej nos 🙂 . Není to prvně, co na blogu zmiňuji místní rozšířené „hakol le tova“ (vše k dobrému). Přijímáme s pokorou vše, co se děje, protože víme, že i když to bude jinak, než jsme si malovali – bude to tak, jak to být má. Užívám si okamžiků, co nám korona doba přinesla. Z televize se na nás valí apokalyptické zprávy, ale tady v Tal El to přitom působí, jak kdyby se zastavil čas – v jedné z těch chvil, kdy si člověk přeje, aby se zastavil. Je to už 14 dní, co jsme všichni doma – a pořád je to bezvadný. Nevím, jestli se kluci míň hádají nebo to my míň vnímáme, ale celkový dojem je, že je pohoda. Giyora jakž takž úspěšně zpracoval video pro studenty o přípravě pita chleba na „sádž“ (speciální plotýnka na přípravu tenkého pita chleba) nad ohněm, ze zahrady pomaličku mizí nevítané porosty. Eitan, co je evidentně štěstím bez sebe, že má teď permanentně bráchy doma, s radostí využívá všechny atrakce zahrady, do domečku po žebříku už šplhá jako profík a rozčiluje se, že na vahadlové houpačce nemá parťáka. Daniela a Neva totiž víc zajímaj různí živočichové, hlavně broučci. Staví jim domečky, nosí jim jídlo a zřejmě se snaží si je ochočit. Skoro denně vyrážíme na procházku někam kousek mimo zahradu, což teda Eitan zatím těžce nese. Koucouři nás následují a ubrečeně mňoukaj, když se příliš vzdalujeme od domova. Další členové rodiny, co rádi přijmou nejnovější opatření, že se nemáme vzdálit na víc než sto metrů od místa bydliště. Vyrážíme buď podél plotu ohraničujícího vesnici (jo, ploty kolem vesnic jsou v Izraeli normální věc) směrem k olivovému háji nebo projdeme bránou pár desítek metrů za zahradou, od které má Giyora coby člen bezpečnostního sboru Tal El klíče, do lesa. Počasí je na druhou půli března nadprůměrně deštivé, ale poslední dobou už jsou to jen drobné přeháňky a stejně je teplo. Všechno se zelená, louky jsou plné barevných kvítků a bzučícího hmyzu. Zatím jsme se skoro vždycky vrátili s botami od bahna, ale to není nic, s čím bychom si neporadili.

Šabat dostal nový rozměr. A rozhodně to není jen tím, že Giyora přestal chodit do synagogy. Po týdnu na stejném místě a ve stejném složení vnímám možná překvapivě mnohem silněji, jak je ten den jiný než všechny ostatní. Bilý ubrus, sváteční oblečení, ticho, žádné vaření, žádné rýpání zahrádky nebo jiná snaha být jakkoliv produktivní. Šabatové svíce v současné době září i v domácnostech, kde se roky nezapalovaly – jako třeba u naší sousedky, co mě včera dopoledne o dvě přišla poprosit. V těžkých časech se k Bohu obrací kde kdo. Vy se taky pomodlete, je to snadný, třeba takhle: „B-že dej, ať je korona za námi!“. Že na Boha nevěříte? To ještě neznamená, že to nemůže pomoct ;). Hodně se usmívejte se, myslete pozitivně a jestli vám to nejde, udělejte všechno proto, aby se to změnilo. Protože „dobrá mysl je půl zdraví“. A to je teď sakra potřeba…