Dívala jsem se, co jsem psala na blog o Dnu nezávislosti před rokem a zjistila, že skoro nic z toho letos není pravda. Jo, oslava v izolaci má svá specifika. I když se situace začíná usazovat, otevírají obchody, lidé se vrací do práce a chystá se brzký částečný návrat do škol a školek, na Den nezávislosti vláda stejně jako na Pesach „uzamkla“ občany do domovů. Nevím, co všechno se nesmělo, my jsme kromě Giyorových výletů do supermarketu už tak nějak preventivně doma pořád. Jestli jsme rozuměli správně, od čtvrté odpolední by nás možná nepustili ven z Tal El, čili muž nakoupil na grilovačku tentokrát den dopředu. Aby klukům nebylo líto, že prošvihnou školkové kulinářské aktivity, upatlali jsme čokoládové kuličky spolu. Vlasteneckou výzdobu domu jsme samozřejmě také neopomněli, vlajky vlály už týden dopředu. Obvyklé pouliční řádění, stánky a ohňostroje večer po zahájení oslav letos nahradily u nás v Tal El projíždějící vozíky s muzikou, žonglery a zrmzlinou. Ve výsledku byl za nimi takový houf ponocujících dětí, že kdyby byl soused policajt ve službě, asi rozdá rodičům bloček pokut. Daniel a Nevo se přidali spíš z povzdálí, ale na čapnutí viru by to určitě stačilo, kdyby tu poletoval.
Ráno s klukama vstal v sedm Giyora a já byla do osmi napůl spící sama v ložnici, což považuju za vrchol oslavy :D. Ale stejně, chápete to? Jednou se s chlapem domluvím, že vstane s prcky on, a všechno to spí až do sedmi?! Než jsem se nasnídala, už bylo po deváté. Kluci se balili do fleecových dek, protože v kraťasech a triku, co jsem jim připravila s představou, že už bude pořád jenom vedro, jim byla kosa. Ale převléct se nechtěli. Zšedlé nebe nevypadalo, že by dalo sluníčku šanci vykouknout, tak jsme se spontánně rozhodli pro delší okruh mimo zahradu. Kluci v kraťasech, což mezi to bodláčí nebylo úplně dobrý a během cesty jsme si to několikrát pěkně odnesli. Doslova. Na zádech, na ramenou a tak. Eitan chodit chtěl, což délku třičtvrtěhodinového okruhu téměř ztrojnásobilo. Daniel je tvrďák a většinu cesty si na jemné škrábání do lýtek nestěžoval. Až když jsme dorazili k úseku, kde jsme to museli střihnout přes pole, kde byl porost výrazně vyšší než na cestičkách, zarazil se. S Eitanem v nosítku na zádech jsem se přes bodláky prodrala první a z lesní pěšinky pozorovala, jak Giyora s Nevem na ramenou z půlky pole zkouší přesvědčit Daniela, aby šel. Váhavě, se stěžováním a fňukáním, pečlivě váženými poskoky, se k nám pomaličku blížil. Co by ho tak mohlo přesvědčit, aby se pohnul? Snad želva, blesklo mi hlavou a začala jsem se rozhlížet po blízkém okolí. A hádejte co? ŽELVA! Dvacet cenťáků od mojí boty, při dalším kroku bych ji bývala snad nakopla. „Želva, želvaaaaaa!!!“ Vítězně volám směrem do pole. Sláva, kritický úsek překonán rychlostí blesku. Eitan mi začal šlapat po zádech, pohlazení tvora prehistorického vzhledu si tentokrát nehodlal nechat ujít. Myslím, že je to teď jeho nejoblíbenější zvíře :D.
Asi mi to ovlivňování světa myšlenkami začíná fungovat, hehe. Teď už jen to přenést do jiných oblastí :D.
Po procházce jsme si jako obvykle dali společnou snídani a čekali na letadla. Mno, totiž letadýlka. Každoroční velkolepá prezentace vojenské i civilní letky se letos smrskla na čtyři akrobaty, co přelétali od severu k jihu – nad nemocnicemi. Podle očekávání jsme je ze střechy krátce zahlédli cestou z Tzfatu do Nahariye. Nad každým špitálem si pro doktory letadýlka zařádila v atraktivních formacích. Jejich let jsem úplně náhodou objevila online na Facebooku, tak jsme se díky vymoženostem soudobé techniky aspoň mrkli i pilotovi do kokpitu. Bez odpolední grilovačky se zatím neobešel žádný z Dnů nezávislosti, co jsem v Izraeli slavila. Ani ten v izolaci. Tak šťastné 72. narozeniny, drahá zemi.
