Už druhý týden můžeme na výlety a od středy jsou děti zpátky ve školce. Manžel stále učí vzdáleně, ale návrat do škol je na spadnutí. Čili je zřejmě na čase si říct, že korona volno je za námi. Bylo to intenzivní, náročné, plné výzev od našich malých draků, ve kterých jsme ne vždy obstáli. Neužívali jsme si úplně každou chvíli, ale valnou většinu času rozhodně ano. Les za domem máme prošlápnutý křížem krážem a víme, že když nás tu zas někdy zavřou, vždycky bude mít, co nabídnout. Jestli teda nebude zrovna hořet, což se na podzim stává, ehm. Je fajn, že jsme jím prochodili právě tu krásnou zimě jarní etapu, kdy nebylo moc horko, všechno se zelenalo a kvetlo. A taky krásně vyšlo, že léto si dalo s příchodem pěkně na čas. Jakmile jsme začali cítit, že bychom se radši procházeli někde u potoka, který u nás v lese nenajdeme, vláda uvolnila opatření a my mohli k vytoužené vodě.
Prvně jsme autem po dvouměsíčním cestování výhradně pěšky v okolí Tal El vyrazili do dvacet minut jízdy vzdáleného parku Ein Afek. Museli jsme se dopředu objednat a na procházku měli jen hodinu a půl. Problém nebylo ani jedno – volno měli a stejně jsme dorazili hodinu před zavíračkou. U vjezdu nám paní v roušce a rukavicích měřila teplotu. Nepůsobila, že se s nastavenými pravidly úplně ztotožňuje a že by to brala nějak extra vážně, ale tak udělala, co musí :-). Jo a dozvěděli jsme se, že platnost naší členské karty do parků se prodlužuje skoro o dva měsíce, co měli kvůli koroně zavřeno.
Park vypadal stejně, jako když jsme tam byli naposledy. Těsně před tím, než jej kvůli koroně spolu s dalšími národními parky, uzavřeli. Jen jsme tentokrát neviděli ani želvu ani vydru. Aspoň že ti sumci tam jsou vždycky :-). Lidí maličko, s rouškami na půl huby nebo třeba na uchu. Případně v batohu. Zdravili se na dálku, dávali si prostor.
Pro velký úspěch testovacího výletu jsme vyrazili o něco dál hned druhý den. Kineret (Galilejské jezero) je po výrazně nadprůměrně deštivé zimě plný po okraj. Odkud se na jezero vlastně podíváme jsme zjišťovali až cestou. Telefonátem na pláž Golan jsme se dozvěděli, že od nich ne a zřejmě ani z žádné další pláže, protože jsou zatím všechny zavřené. Nevadí, zamířili jsme k jezeru Chula s tím, že Kineret omrknem aspoň z vyhlídky. A ejhle, Chula prý také ještě zavřená, tak nic. Ale to už jsme byli v oblasti a na vyhlídku natrefili celkem rychle. Z výšky jsme ohromeně zírali na kýčovitě malebný horizont jezera, jehož hladina po třiceti letech dosáhla výšky, při které se otvírá regulační hráz. Mno, když už jsme tam byli, to by bylo, abychom se k té vodě nedostali. Vždyť je od silnice, co by kamenem dohodil (i náš junior). Míjeli jsme závorami nekompromisně uzavřené odbočky k plážím a nahodile zkusili jednu neoznačenou, kde závora nebyla. Po pár metrech nás zastavil bambusový porost. Giyora to šel prozkoumat pěšo, ale vrátil se s nepořízenou – zdivočelá flóra vytvořila neprůchozí džungli. Nevzdali jsme to, kdo hledá, najde! Nebo ne… Ale tak zavolá kamarádovi, co v oblasti bydlí, a ten ho po telefonu navede na naprosto geniální flek pár minut jízdy od aktuální lokace. Sice jsme nebyli sami, kdo tam zastavili, ale jedni z prvních, kdo se odvážně vydali na druhou stranu od parkoviště. Krátká procházka do neslibně působících končin se vyplatila. Dobrou hodinu nám na oblázkové plážičce lemované velkými balvany, kterou jsme šikovně celou obsadili, dělali společnost jen ještěrky a vrabci. Pak se pár rodin sešlo, ale přístup do vody jsme zablokovali tak dokonale, že se k nám ani obvykle velmi otrlí místní neodvážili přidat. Balili jsme to v půl druhé, aby se mrňous prospal cestou zpátky v autě ještě v rozumnou dobu, tak si přece jen toho skvělého místečka užili i jiní ;).
Posledním dnem korona prázdnin byl pro Neva a Daniela letošní svátek Lag BaOmer. A protože měl díky svátku den prázdnin i Giyora (jinak úterky vyučuje 4 hodiny přes Zoom), mohli jsme znovu vyrazit na výlet. Ráno manžel shodil šestitýdenní plnovous, čímž si to pekelně rozházel u Eitana. Nevím, jestli se nám prcek snažil sdělit, že se mu táta takhle vůbec nelíbí, nebo jestli ho prostě nepoznal. Každopádně trvalo skoro půl dne, než se zas nechal pochovat. Vyrazili jsme – jak jinak – zas k vodě :-).
Národní park okolo jezírka Chula už byl otevřený a i sem se dalo bez obtíží objednat. Hodinka v autě a ve tři jsme nasedali na vypůjčený golfový vozík. Počasí vyloženě letní, člověk se ohřál i ve stínu, kde bylo v údolí Chula solidních šestatřicet stupňů. Vstup do parku zdobí nová moderní budova plná obrazovek, některých interaktivních, kde si můžete obyvatele parku zblízka prohlédnout, aniž byste trpěli horkem. Zásadní přínos stavby vidím v tom, že se dá pokochat nádherným výhledem ze střechy. Jinak jsme se tam moc nezdržovali a jeli to okouknout v reálu. Ptáků se moc nevyskytovalo, viděli jsme proletět osamělou volavku a v dálce hrstku postávajících čápů. Sem tam dudek a další víceméně drobní opeřenci. I to je vlastně nad očekávání v tuto roční dobu. Na ptáky se jezdí na podzim nebo na jaře. Většinu cesty lemovaly ovocné stromy, převážně moruše. A protože je právě sezóna, moc jsme si na nich pochutnali my i vodní želvy, co se hladově vrhaly po každém plodu, který spadl do močálu. Napsala bych, že jsme se nacpali do sytosti, ale to bychom tam potřebovali být déle než dvě hodiny, na které byl vozík pronajatý. Jestli jste rádi čistí, doporučuji stavět jen pod stromy s těmi bílými… My to neudělali (tmavé nám chutnají víc) a Nevo, který nejradši chodí bos, má modrá chodidla ještě teď.
Chlapcům se nepozdávalo, že při té spoustě vody se nemají, kde vykoupat, tak se Eitan osprchoval aspoň u kohoutku s pitnou vodou. Ale nebylo to dost a i když bylo už pozdě, neodolali jsme zastávce u studánky Ein Teo, co je pár minut jízdy od parku.
Prima poslední den našich prima korona prázdnin. Ten už se postupně vracíme do předkoronového režimu. Nevo i Daniel se za kámošema moc těšili, i když zatím neviděli všechny. Začalo se totiž s rozdělením na dvě skupiny a třemi dny v týdnu pro každou z nich. Od zítra už budou komplet. Korona se zřejmě definitivně zdekovala před vedrem a není se, čemu divit. Bazén jsme vytáhli právě včas, šabat (nejsem si jistá, že to není úplně první, kdy od začátku roku nepršelo :D) byl extrémně horký. A prý takový bude celý týden. Léto je tu.
