Měla jsem doma dneska na pět hodin na hlídání dvě „cizí“ děti. Nevova pětiletého kamaráda ze školky a jeho desetiletou sestru. Hlavně díky ní to spíš vypadalo tak, že oni hlídali mé děti 
. No ale proč to píšu. Když princezna skákala s naším Danielem na trampolíně, maličko jsem ji zpovídala. Rozhovor mě tak trochu dloubl do žeber. Tak si to sem odkládám, abych na něj nezapomněla. Třeba pošťouchne i někoho dalšího, kdo je na tom podobně jako já, a zítra si světa z maminčina náručí vteřinku užije kromě mých „velkých“ dětí i pár dalších starších sourozenců 
. Holčina jde po prázdninách do čtvrté třídy, tak jsem se ptala, jestli se jí líbí ve škole:„Ne, chtěla bych se vrátit do školky. Tam jsme si pořád hráli, chodili jsme hodně ven, každý den jsme na dvorku před odchodem domů dostávali nějaké překvápko. No teda jednou jsem si tam zlomila nohu.“„Co? Zlomila sis ve školce nohu???“„Ano, běžela jsem děsně rychle, chtěla jsem být první a uklouzla jsem… No a moc si to nepamatuju, měla jsem nohu oteklou, červenou a modrou. Máma omdlela, když jí to ze školky volali.“„Hm, to úplně chápu.“„No a pak přišla a…“. Princezna se rozzářila. „A to byla strašně moc šťastná chvilka. Protože ke mně šla a po straaašně dlouhé době mě zvedla do náručí! To bylo fakt po letech!!!“Slečně bylo asi pět a půl. A měla v té době ročního brášku. Jak to opravdu bylo, kdo ví, po letech spíš ne, ale jak je to u nás, to vím docela přesně. Našemu Danielovi je za chvilku sedm, Nevovi bude pět v listopadu a i když mají sotva osmnáct kilo (ano, oba stejně 
), přiznám se, že je fakt skoro nezvedám. Po tomhle rozhovoru ale budu. Když můžu každou chvilku s lehkostí tahat to jedenáctikilové prtě, přece na zlomek vteřiny, třeba jen na objetí, můžu zvednout i o sedm kilo víc! Jestli jedno zdvihnutí od mámy dokáže dát zapomenout na zlomenou nohu?! Činky do kouta, maminky, zvedejme děti! I ty „velký“ .
