Na dvě noci v mošavu Odem

Ještě jedna krátká dovolená za námi. Bylo to u Sýrie a ne u Libanonu, jak jsem si původně myslela, trochu jsem se sekla, nevadí. Co se týče pravděpodobnosti, že by to na něčem mohlo vybouchnout, je to dost podobné. Ubytovali jsme se v mošavu Odem, kde jsme se v půlce června byli nacpat třešněmi. Teď už na stromech žádné nezbyly. Ani maliny, ostružiny, borůvky a další ovoce, kterého si teď jistě v Čechách užíváte. Klima bylo velmi evropské. Přes den kolem třicítky, k večeru teplota rychle klesá a je potřeba se přiobléct. Na velkých travnatých plochách, které vypadají, že rostou dokonce i bez umělého zavlažování, byla ráno rosa. V apartmánech mají kromě klimatizací i klasické radiátory na horkou vodu, které mi v zimě v Izraeli tak zoufale chybí. Zřejmě se sem v půlce prosince na dva měsíce odstěhuju .

Příjemný apartmánek v jihočesky působícím mošavu nabízel překvapivé soukromí vhodně okořeněné příležitostnou společností místních obyvatel i dalších návštěvníků, kteří se potkávali venku u grilů, na síťových houpačkách nebo na dětském hřišti.

Mošav bychom během dne ani nemuseli opouštět, kluci by celý den mohli brázdit vybetonované pěšinky na koloběžkách a blbnout na dětském hřišti. Vzali jsme je do bazénu v kibucu Ein Zivan, ale moc to neocenili – stejně jako mně jim byla zima. Výlety po přírodních krásách jsme pro tentokrát vzdali, protože tu cestuje tolik lidí, že bude narváno u každé louže. První dovolenkový den nám zpestřily gigantické větrníky na výrobu elektřiny, kterých se v Golanech tyčí k nebi už požehnaně. Nutně jsme se museli podívat aspoň na jeden zblízka i kdyby to mělo být v Sýrii, Daniel nám skoro vyškemral díru do hlavy. Dva zaparkované džípy bezpečnostní agentury vedle brány by mě osobně od zastavení odradily, ale Giyora to viděl zřejmě jako báječnou příležitost si pokecat. Bezpečáci byli kids friendly (v Izraeli dost běžné), zájem kluků je potěšil a rozhodli se jejich nadšení ještě znásobit. Tak nejen, že nám vysvětlili vše, co o větrnících vědí (a že toho bylo hodně!), ještě nás vzali na jedno stanoviště, oplocené a nepřístupné veřejnosti, kde se co nevidět vztyčí nový. A teď je tam připravený na kousky ke smontování. Spíš na monumentální kusance, přesněji řečeno. Poskládat to přijede speciální jeřáb, který jediný v Izraeli dosáhne až do výšky sto osmdesáti metrů. Výjimečně jsme se na výletě tedy zabývali jiným přírodním živlem, než obvyklou vodou. Změna je život .

Cestou domů jsme podle plánu zavítali do areálu hory Hermon. Ověřili jsme, že Izraeli je v srpnu vedro i v nadmořské výšce přes 2000 metrů nad mořem. Zavřenou obuv a teplejší mikinu jsem si přichystala zbytečně, po zimě tam fakt není ani památky, natož po sněhu. Navíc je to všechno takové… hnědé. Až na umělého bílého sněhuláka, který je možná tím jediným sněhulákem v Izraeli i v zimě. Kromě úctyhodné výšky i na straně Izraele (v Sýrii trčí ještě o kilák výš) má Hermon pěknou moderní kabinkovou lanovku. Lyžaři ji ale v zimě zřejmě nepoužívají, protože na dvířkách z venku nemá přihrádky na lyže. Ostatně kde se tam vlastně dá lyžovat se mi nepovedlo odhadnout (odhalila jsem jen kopec pro sjezd na igelitových pytlích :-)), čili se tam zřejmě budeme muset podívat znovu, až nasněží . I když myslím, že někdy po zimě, když se kopce zelenají a barví květy, to tam musí být úplně nejkrásnější.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•