Prázdniny začaly právě teď, díky svátku Sukot, a budou trvat týden. Protože jsme všichni doma už přes dva týdny, člověk by si řekl, že to nebude žádná změna, ale mohla by být. O prázdninách nebude mít Daniel ani Giyora vyučování a protože švagr, u kterého příležitostně maká pro doplnění rodinného rozpočtu, je zaměstnancem společnosti vlastněné ultraortodoxními židy, o Sukotu se u nich nepracuje. Máme tedy velkou šanci, že je před námi společná dovolená. Do jednoho kilometru od bydliště. Koronová omezení nejen přetrvávají, jak se plánovalo, ale dokonce přitvrzují snad denně, protože mizerná situace se jen horší. Házet čísly sice nemá moc cenu, ale přes sto mrtvých za poslední tři dny zvedlo do údivu i mé obočí, které na zprávy o koroně obvykle vůbec nereaguje. Jestli se děti vrátí do škol na stanovené datum 11. října, bude to spíš zázrak. Vláda se nechala slyšet, že dokud se nedostaneme pod dva tisíce nakažených za den, nic se uvolňovat nebude. Včera to bylo sedm, co tak koukám.
Takže hurá do lesa, který bude nejméně po následující týden naším jediným prázdninovým cílem. Slibovaný déšť se zatím nedostavil, ale je dost dobře možné, že se díky ranní rose přece jen něco zelenat bude. V pátek jsme čas na procházku nevyšetřili, manžel doladil suku (stánek, co se staví přes svátek Sukot) na zahradě, vyšperkovali jsme ji správně blýskavými kýčovitými ozdobami a pak už bylo moc vedro. Konstrukce suky byla z loňska poničená silnou bouřkou, stavbu manžel zahajoval s pájkou v ruce v doprovodu znuděných výrazů starších raubířů, kterým bylo zakázáno se přiblížit. Ač to nevypadalo nadějně, jakž takž stojí. Pro jistotu je přivázaná k sloupu terasy a kovovému zábradlí, aby to silný vítr neshodil někomu do ulice na hlavu.
Ano, teplo sice pořád máme, ale podzim ve vzduchu cítit je. Na zahradě nám co nevidět dozrají pekany a jeden ze stromů začal opatrně odhazovat lístečky. Vítr sílí a brzy zřejmě budeme muset přepnout bojler na manuální ohřev, protože sluníčko se stále častěji halí za mraky a do solární desky na střeše se opírá čím dál tím míň slunečních paprsků. Spát by se možná dalo už i bez klimatizace, ale jsme tu chladem podobně rozmazlovaní jako Češi topením. Vida, teď jsem se přistihla, že mluvím jako Izraelka. Že bych si tu po deseti letech konečně zvykla na permanentní zimu, hehe. Asi to tak bude. Ale stejně by bylo pěkný, kdyby ten krb, co už tu nemáme osm let, nakonec byl. Tenhle rok ovšem zase ne ;).
stavba suky se obvykle nezahajuje s pájkou v ruce 
chlapci otrávení ze zákazu účasti na opravách konstrukce suky 
nevím jak, ale stojí 
a má i pěknou střechu z datlových listů 
Erezovic klan v suce na zahradě