Jak trávíme celostátní karanténu

O prázdninách k svátku Sukot jsme se prvně po mnoha horkých letních měsících odvážili zajít do lesa. Louky a pole vypadají lehce osvěženě skromnými příděly ranní rosy, ale na řídké lesní porosty viditelný vliv nemá. Jsou vyschlé na troud, spadané hnědé jehličí místních borovic křupe pod nohama a závany silného větru připomínají hrozící riziko požárů. Na déšť zatím čekáme marně. Přesto jsme rádi, že už se to jakž takž dá, alespoň před desátou dopoledne nebo po čtvrté odpoledne. Je to koneckonců to jediné, co v období státní karantény omezující volný pohyb osob na jeden kilometr od místa bydliště, můžeme. Během prázdnin jsme vyráželi denně na hodinu a půl dlouhý okruh a i když je to suché, vraceli jsme se domů spokojeni my i děti. Motýlci poletují, mravenečkové fofrují do příbytků s posledními zásobami na zimu, ptáci zpívají, ještěři se vyhřívají na slunku na kamenech a dokonce lišku jsme zahlédli. Občas potkáváme jezdce na koních nebo stáda krav. Dali jsme lesu přednost před setkáváním s přáteli a užili si celý týden jen v rodinném kruhu. Nechtělo se nám riskovat, že se kvůli pár hodinám hromadné dětské legrace zas ocitneme zavření doma. Ostatně v tomhle „dobrovolném ústraní“ se momentálně nachází i část našich dobrých přátel.

Množství nakažených koronou konečně začalo klesat, ale drastická opatření uplynulých třech týdnů ale mají pokračovat minimálně ještě tenhle týden. Pak se možná otevřou školky a první třídy. Giyora učí starší děti, čili by pokračoval ve vyučování přes zoom. Já moc doufám, že se situace natolik uklidní, že to bude možné. Všechny ty zoom snahy jsou jistě úctyhodné, ale nám to nějak nejde. Nevův fotbal jsme vzdali, protože s kopačákem ho proti telce v obýváku nepostavím. Výuka Daniela přes zoom přináší víc frustrace než vědomostí a sociální interakce. Sice to škola po týdnu upravila do snesitelnější formy, kdy si děti přes zoom spíš povídají a vyučuje se pak z krátkých videí, u kterých rodiče můžou sedět s nimi kdykoliv se to hodí a ne v určenou hodinu. I tak nás ale Danielovo ranní setkání zaseká všechny na celý den doma, protože díky tomu prošvihneme dobu, kdy se dá ještě být venku na sluníčku. Myslím, že v rámci zachování duševního zdraví všech členů rodiny bude Daniel občas na zoom setkáních chybět. I když podvečerní túry s návraty se západem slunce mají své nepochybné kouzlo, bez ranního nadýchnutí venku mi den připadá výrazně náročnější.

Kromě rodinných procházek po lese si státní karanténu zpestřuji příležitostným večerním couráním s některou z kamarádek v Tal El. Není to často, protože jsou to ženy s podobně starými dětmi a když už náhodou potomstvo do devíti usne a my ne, stejně leckdy nezbývá síla se vykopat. Bezdětnou mám jednu, mladičkou manželku nového rabína Tal El, který v červenci nahradil Noama. Je jí něco málo přes dvacet a studuje. Původně jsem byla rozmrzelá, že mou spřízněnou duši Shuvu nahradí dívčina věkově tak daleko. Ale je milá a tak jsem se nakonec s určitou jistotou, že díky Bohu (jakože doslova) budeme mít rozhodně minimálně jedno společné téma, odhodlala napsat jí zprávu a vytáhnout ji ven. A dobře jsem udělala. Skoro nikoho tu zatím nezná, měla radost a hovor nevázl i když Bůh se probíral jen okrajově. Navíc je tu jedno významné pozitivum – ona je v devět k dispozici skoro vždycky :-).

Jasně, že bych ráda, aby už celej ten balagan okolo koronaviru přestal a my zas mohli navštěvovat rodinu, přátele a jezdit na výlety! Ale dokud mě nebo někoho jiného nenapadne lepší řešení než to, co nám aktuálně nabízí vláda, přeji nám všem, ať si to období pokud možno co nejlíp užijeme. Rodině, novým přátelstvím a hlavně přírodě zdar!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•