Se mi sešel dvakrát Exodus. Kromě toho, že se každý večer před spaním (už pár měsíců) peru s hebrejským textem druhé z Mojžíšových knih, pořídila jsem si do ebooku román Leona Urise Exodus. Nic netušíc, jen na základě doporučení kamarádky, která se o knize před pár lety vyjádřila s velkým uznáním. V jedenácti procentech jsem knihu se slzami v očích odložila, že to teda ne, že to nepůjde. Že ty chvilky, co si pro sebe kradu na čtení, mají být pro radost a ne že se mnou řádky budou jakkoliv cloumat. Že jsem o holocaustu už slyšela dost a že si honem rychle zas najdu něco v podobném duchu, jako byla Dalajlamova kočka. Pak mě jiná kamarádka přesvědčila, že to vlastně o holocaustu není, kromě dvou krátkých příběhů na začátku. Uvěřila jsem, nadechla se a zkusila to znovu. Měla pravdu, jde to. Jsem už za půlkou a i přes ty stručně a sem tam dost nečekaně zmíněné ohavnosti je zjevně v zájmu autora, aby to zvládly i slabší povahy, jako jsem já. Ač mě ještě celá půlka čeká, už teď můžu román vřele doporučit. Nejen že jsem se dozvěděla spoustu zajímavých faktů z historie blízké vzniku státu Izrael, psaných tak poutavě, že je velká šance, že si je i budu pamatovat, ale v aktuální zmatečné době má pro mě kniha ještě další extra přínos. Zas si o něco víc vážím života a všeho, co mám TEĎ. Proti tomu, čím si prošli prarodiče všech těch skvělých lidí, co tu v milovaném Izraeli znám, je nějaká korona se všemi omezeními pěkný prd. Máme se prostě nebesky. Takže:
Drahý Bože, králi světa, DĚKUJI. Děkuji, že tu teď mohu stát před Tebou a děkovat ti…
Já teda sedím, ale tak vy víte, kam tím mířím :-). Nebo možná ne, to nevadí. Je to první věta krásné děkovné modlitby. Příště vám z ní napíšu možná další kousek, ale teď už mažu zalehnout. A přečíst stránku z Exodu. Mojžíšova. Ten Urisův před spaním přece jen radši ne…
