S touhle větou se na nás Daniel nedávno vytasil. Zamumlal ji do zdi, nijak přesvědčivě. Trochu vzdorovitě na můj požadavek, aby byli potichu, než jim odříkám modlitbu před spaním. Vzhledem k tomu, že jsme oba kluky poslali do klasického vzdělávacího systému, bylo nám jasné, že na to dojde. „To říkali spolužáci, viď?“ „Víš, to nikdo neví úplně jistě. Lidé věří a nebo nevěří. Když jsi byl minulý rok ve školce, tak tam všichni věřili, viď?“. S úsměvem přikývl. „Rabína Noama pamatuješ, že ano. A Shuvu, Yehudu, jejich syna? Ti také věří.“ Zamyslel se. „Já i táta věříme, že je. A ty se rozhodneš, až vyrosteš.“ „Věřím! Z celého srdce věřím!“, vyhrkl. Spokojeně jsem se usmála, že jsme to s tátou a těmi ostatními pro tentokrát nad spolužáky vyhráli. Ale znovu jsme Daniela ujistili, že se nemusí rozhodovat teď.
Začátek školního roku ostatně znamenal změny i pro mě a Giyoru. Oba jsme sundali pokrývky hlavy. Giyora s odůvodněním, že si připadá divně s jarmulkou, když se třikrát denně nemodlí, jak je přikázáno. Já proto, abych neděsila Danielovy spolužáky. No, ono spíš rodiče Danielových spolužáků, že… Já se teda nerozloučila úplně, nosím čelenky. Interně je označuji jako „přechodovou pokrývku hlavy“, protože to cítím, jako že mám otevřenou cestu k obou „definitivním“ stavům – plný šátek nebo nic. Švagrová to kvitovala slovy „to je dobře, vždyť máš takové pěkné vlasy“. K tomu můžu jen říci, že chráněné šátkem od povětrnostních vlivů a spalujícího sluníčka, rozhodně nebyly míň pěkné. Ono se vůbec za ty tři roky, kdy o sobě s klidem prohlašuji, že jsem věřící, zaměření na zevnějšek hodně zúžilo. Sukně, svršek s rukávy a kulatým výstřihem. V mé velikosti, bez díry a pokud možno čisté (aspoň, když to ráno oblékám :-)). Tečka, požadavky splněny. Jak s nimi zamává můj pomaličku blížící se návrat do práce, nemůžu vědět, ale tak nějak si myslím, že skoro vůbec ne.
Čím déle se pohybuji ve světě coby věřící, tím víc se mi tu líbí. Kromě šátku jsem se nevzdala ničeho – každé ráno děkuji Bohu za to, že jsem se probudila, rituálně oplachuji ruce při každé příležitosti, většinou poctivě žehnám, modlím se minimálně před spaním, až na drobné výjimky jím košér, držíme šabaty, i když ne nijak křečovitě. Dávno vůbec neřeším, jestli Bůh je nebo není. Je mi to jedno. Já mám cestu, po které se mi nádherně šlape a cítím, že je pro mě ta správná. Trénuji mysl, posiluji ctnosti a vnímám efekty. Víc a víc umím být v přítomnosti, cítím permanentní vděk a spokojenost, touhu pomáhat.
Za plnění Božích přikázání je slíbený plat. A já jej dostávám každý den – ve formě pocitu štěstí! Kéž jsou ti mí drobci v životě jednou také tak šťastní. Ať už to bude s Bohem nebo bez něj.
