O letošních chanukových prázdninách jsme vyrazili na rodinný výlet jen jednou. Giyora je stále na antibiotikách a vrací se do plného provozu opatrně, čili jsme rádi využili možnost družiny pro oba starší draky. Vstávalo se bez budíka a ranní cesta do vesničky Gilon, kde má Daniel školu, se pro Eitana stala vítaným rituálem. Nevím, jak se bude tvářit, až zítra ráno pošlem Daniela na autobus. Teda asi tuším, ehm. Giyora v neděli a v pondělí zvládl naplánované jednodenní aktivity se studenty ze školy, které ho slušně zmohly, čili zbytek dne musel odpočívat. No a pak už se to venku začalo hezky kazit, takže bylo jisté, že jestli někam vezmeme prcky, bude to v dešti. Na středu hlásili tak protivné počasí, že jsme se rozhodli děti ani neposílat do institucí. Pravděpodobnost srážek 100%, teploty 13 – 17, čili jeden z nejchladnějších dnů týdne.
Ale tak když už zůstaly doma a venku to nakonec dopoledne nevypadalo až tak zle, řekli jsme si, že to třeba vyjde. Kluci byli šťastní, že se jednou nevymlouváme na déšť a místo toho balíme pláštěnky, deštníky a věci na převlečení. Obloukem přes Karmiel jsme začali stoupat do oblaky zahalených kopců směrem k drúzské vesničce Pkiyin. Děti zklamalo, že se na mraky nedá sáhnout, ale i tak s nadšením vyrazily do mokrých ulic. Krápalo mírně, tak akorát, aby si užily pochodu s deštníky a nijak moc se nezmáčely. Rozčiloval se akorát Eitan, kterého jsme nekompromisně naložili do nosítka na Giyorova záda s tím, že blíž prozkoumat kaluže ho necháme maximálně až na konci. Pokochali jsme se vyhlídkou na vesničku z výšky a sestoupali k jeskyni, kde se schovával rabín Šimon bar Jochaj, jeden z nejvýznamnějších žáků rabína Akivy, se se svým synem po 13 let za dob římské nadvlády. Živili se údajně svatojánským chlebem, čili plody rohovníků, které místo obklopují. Od jeskyně jsme přes centrum vesnice došli ke starověké synagoze. Ve vesnici kdysi žila početná židovská komunita, ze které ale zůstala už jen jediná obyvatelka. Tou je Margalit Zinati pocházející z rodiny, která v Pkyiin žila zřejmě od dob druhého chrámu. Zbytek cesty jsme už nechali ťapat i Eitana, protože cílový bod procházky byl blízko. Během stále mírného deštíku jsme došli k místu, kde Giyora obvykle končí se studenty – restaurace s tradiční druzskou pitou. Jsou to velikánské tenoučké placky pečené na sádž (speciální plotýnka), které se mažou buď čokoládou nebo labane sýrem se zatarem. No, asi uhodnete, kterou variantu děti preferují ;).
Před odjezdem zpátky jsme drobotinu v autě museli převléknout do suchého, ale to se předpokládalo. A určitě to stálo za to. Průtrž mračen se konala až po cestě a po příjezdu do Tal El jsme s údivem zjistili, že tu v lese máme potok :-).
vyhlídka na Pkyin 
sestup k jeskyni 
Eitan si většinu výletu užil na zádech Giyory 
jeskyně, kde se ukrýval rabín Šimon bar Jochaj 
bližší průzkum jeskyně 
v Pkyin kdysi bývala velká židovská komunita 
mnoho plastových kbelíků zachycujících dešťovou vodu 
Umělý bazének na prameni v centru vesničky. 
Průtrž mračen se spustila, až když jsme byli v cíli – restauraci s tradiční drúzskou pitou 
Trochu sprchne a najednou i v Tal El máme potok 🙂