Mé nadšení ze školy, kterou navštěvuje Daniel, sem tam na FB stránce zmíním a napsat o tom nějaký obsáhlejší článek chci už dávno. Teď jsme opět u výuky na dálku a můžu říct, že jsem překvapená, že i tohle jde. Když při první státní uzávěrce začalo vyučování přes zoom, vůbec to nefungovalo. Prvňáčci nebyli schopni udržet pozornost, pořád se vyučujících ptali, kdy skončí hodina, dožadovali se povolení k odběhnutí na toaletu nebo se vzájemně zdravili s kamarády, ukazovali si hračky a vypadlé zuby. Během prvních pár dnů bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Ministerstvo školství rychle zareagovalo a začalo vydávat nové instrukce učitelům. Zkusilo se přejít na krátká ranní setkání s třídní učitelkou a pak zhruba čtyřminutová videa s vysvětlením látky matematiky nebo jazyka a se zadáním domácích úkolů. Vyučovací zoomy dál existovaly, třeba na hodiny vědy nebo tělocviku, ale třída se rozdělila na menší skupinky, aby děti měly větší možnost dostat slovo. Také se zkrátily na zhruba půl hodiny a dětem se pouští zajímavé prezentace, videa, dělají kvízy. V tělocviku pak třeba surfují po vlnách nebo dělají motýly ve sněhu. Prostě něco, co ty prcky zaujme a budou ochotní se hýbat spíš, než když se jim řekne „nohy k sobě a dotknout se rukama země“.
Co jsme přešli na vzdálenou výuku teď v zatím poslední karanténě, videa žádná nejsou. Třída je rozdělená do dvou skupin, ráno se postupně na půl hodiny přes zoom sejdou s třídní, něco si povypráví, poukazují, poslechnou, zahrají. Za dvacet minut je po všem. Pak Daniel obvykle dělá úkoly na daný den. Pracuje víceméně samostatně. Na matematiku a na jazyk mají učebnice, co připomínají spíš pracovní sešity. Jsou plné barev, obrázků, úlohy jsou rozmanité, dobře vysvětlené. Daniel je už většinou schopný sám přečíst zadání, pochopí, co má dělat a když se snaží, úlohy i správně vypracuje. Škrábe jako kocour, což ale evidentně momentálně nikoho nevzrušuje. U úloh, co vypracovává ve škole, obvykle vidím od učitelky smaljík. Jen jednou jsem našla poznámku, že to „kulaté písmo“ (tím se v hebrejštině píše) není k přečtení. Dva dny v uplynulém týdnu byly takzvané „workshop dny“. Kromě ranního srazu s třídní učitelkou byla na programu série přednášek s různým tvořením, stejných v pondělí i ve čtvrtek, jen v různých časech, aby případně rodiče mohli dětem podle svých možností pomoci. Daniel si vybral muziku a vědu v pondělí. Na „vědecký“ pokus potřeboval asistenci, vyráběli jsme jakousi lávovou lampu, míchali vodu s olejem, potravinovou barvou a umělým sladidlem. Ve čtvrtek dělal origami, znovu muziku, ke které se tentokrát přidal i Nevo (oboje zvládli sami) a pečení. Poctivě jsem připravila suroviny na pomerančový koláč, abych pak zjistila, že jsem Daniela správně nezaregistrovala a tudíž jsme nedostali link na zoom. Nevadí, recept byl v instrukcích také, tak jsem to holt četla místo učitelky. Koláč se povedl i tak a aspoň se kluci nemuseli podivovat, že dáváme poloviční množství cukru a část vajec nahrazujeme jablečným pyré. Na kreativní tvorbu jsme venku nasbírali spadané listí, ale nakonec se mu do toho nechtělo. Dobrovolné byly všechny workshopy, čili jsem ho nepřesvědčovala. Na frontální výuku to sice nemá a Daniel se moc těší, až si zas každý týden bude moc pochovat činčilu nebo králíka při „zvířecí“ hodině a blbnout o přestávkách na hřišti, ale jinak mi to přijde minimálně pro ty prvňáčky vychytané a zvládnuté.
Známky tu děti nedostávají, ale zpětná vazba od učitelů nechybí. Na začátku týdne jsme měli jakýsi kratičký privátní meeting přes zoom s třídní učitelkou. Hned v úvodu mě překvapila otázkou, kde je Daniel – nenapadlo mě, že na povídání o dítěti bych ho měla přizvat :-). Ale ano, měl být u toho, tak naštěstí z domova moc nesmíme a byl k dispozici. Ednu (učitelům dětem říkají křestním jménem a vykání tu nemáme) pozdravil radostně a mnohem víc, než co chce povídat, ho zajímalo, kam vedou schody nahoru, co má ve videu za sebou. Bez okolků vysvětlila a pak se úspěšně vrhla na zamýšlený obsah diskuze. Ukázala mi stránku s kresbou květiny, která měla osm okvětních lístků vybarvených tak nějak na střídačku zelenou a žlutou barvou. Nahoře byl popisek „jak se cítím když…“ a v jednotlivých okvětních lístcích slova nebo spojení typu: „čtu“, „píšu“, „poslouchám“, „jsem ve třídě“. Barvy značily, jestli se cítí dobře – zelená, míň dobře – žlutá, nebo špatně – červená. Děti si takhle šikovně udělaly sebehodnocení. Daniel chodí do školy rád, ve třídě a mezi spolužáky se cítí dobře, stejně tak při čtení a poslouchání výkladu látky. Horší hodnocení si dal za řešení úloh, psaní, dokončení zadání v určeném čase a snahu. Edna se ohradila, že v řešení úloh především v matematice je bezvadnej a že to si klidně mohl obarvit zeleně. Ale jinak že ví, čemu věnovat víc pozornosti. A dodala, že je moc ráda, že ho má ve třídě, že je milý, zlatý a že je fakt dárek (no to si myslím :D. Ale teda v hebrejštině to není jako v češtině „dáreček“ ;)). Jednu poznámku měla, prý občas při hodinách slyší zpěv, různé zvuky a tak. Že to je v pořádku, když mají hudebku, ale když vysvětluje látku v jiných předmětech, tak ne. Navrhla, že pokud cítí, že se nezvládá soustředit, ať zvedne ruku, že ho pošle ven ze třídy na chviličku proběhnout. Daniel souhlasil. Co dodat, byla jsem příjemně překvapená. Můj dojem, že Danielovi by to s touhle paní učitelkou mohlo fungovat, zatím vypadá správný. Jen tak dál :-).
Danielova učebnice matematiky 
Danielova učebnice matematiky 
Učebnice na čtení a psaní 
Takhle se děti učí psát nová písmenka 
Připraveni na workshop pečení přes zoom 
Jak se cítím, když … jsem ve třídě, čtu, jsem s kamarády, řeším cvičení, snažím se, píšu, poslouchám, končím úkol v zadaném čase. „Sebehodnocení“ prvňáčků.