Vzhledem k frekvenci, s jakou ode mě přibývají příspěvky na blogu, to vypadá, že kdo nebude fanouškem mé FB stránky, moc toho o nás neuslyší. Tam přece jen sem tam aspoň fotku s pár řádky vložím.
Za uplynulý měsíc, co jsem nestihla nic přidat na blog, nám přišlo jaro (dokonce na chvilku léto, dvě noci jsme už museli spát s klimatizací), odkvetly všechny bramboříky a sasanky, přibylo očkovaných, ubylo nemocných a uvolnila se většina omezení spojených s koronou. Pak se vrátila na dva tři dny zima, ale zřejmě to byl už úplně poslední záchvěv. Teď už je buď teplo nebo hodně vedro :D. O víkendu jsme dětským bazénkem opatrně zahájili koupací sezónu a protože už zřejmě nezaprší, chystáme se sestavit i tu třímetrovou příšeru. Tím skončí období, kdy jsem mohla Eitana bez obav vypustit samotného na zahradu a něco málo pořešit doma. Na druhou stranu, s teplým počasím významně ubyde špinavého prádla ;). Mile zaběhlou školní a školkovou rutinu pozastavil Pesach, který jsme letos slavili pěkně za osobní přítomnosti tchyně a rodiny Giyorova bratra. Žádný zoom meeting jako loni. Užili jsme si pesachové prázdniny a i košér jídelníček. Až na Eitana teda, který maces odmítal pozřít v jakékoliv formě a celý týden se marně dožadoval na střídačku pita chleba nebo corn flakes. Mno, aspoň si vyzkoušel bezglutenovou stravu.
Během prázdninových výletů se nám povedlo navštívit pár prima míst, pro většinu obyvatelstva nezajímavých – zcela záměrně, abychom se tam netlačili s milionem lidí, co se též potulovali po Izraeli víceméně bez možnosti vycestovat za hranice. Zákeřně nám těsně před začátkem prázdnin šoupli čas a my se tak nebyli schopni vyhrabat z domova před desátou, čili relativně plno bylo už stejně všude. V parku v kibucu Yiron jsme se marně pokusili v jedenáct dopoledne nakrmit už přežraná zvířátka a den na to jsme uprchli ze čtyřicetiminutové zácpy před začátkem stezky okolo potoka Šofet a k houfům lidí se přidali z druhé strany, od parkoviště z přilehlého mošavu. Dětem hlučná společnost nevadila, Eitan s Danielem neodolali, aby nesmočili v ledové vodě aspoň kotníky. V posledním volném prázdninovém dni jsme si zajeli na piknik do blízkého parku Goren, kde sice také nebylo zrovna prázdno, ale park je tak rozlehlý, že minimálně prázdný stůl ve stínu stromů člověk vždycky najde. Odtamtud ještě na skok do Chanity na dřevěnou rozhlednu, kam se po příkrých schodech vyšplhali všichni chlapci. Já to označila jako adrenalinový sport, který v pokročilém stádiu těhotenství provozovat nebudu. No, upřímně, asi by se ten adrenalin zvedal spíš pohledem na šplhající děti, ale i proto stálo za to zůstat dole a poslat s nimi odvážného tatínka :-). Stezky v přilehlém lesíku, stoly lákající k posezení nebo grilování v přírodě, těsně sousedící s dětských hřištěm, byly pro naší dračí smečku nakonec ten nejvhodnější cíl. Svět působil v pořádku, roušky mnoho lidí nosilo po kapsách nebo je tak jako my zřejmě zapomněli v autě, ehm.
Po prázdninách se kromě větších dětí vrátil naplno do školy i Giyora, začal studenty pěkně tahat po výletech a trávit tak mnohem víc času mimo domov. Daniel se vrátil k jízdám školním autobusem a nám tak přibyla hezká hodinka času doma s Eitanem. Ne že by to bylo někde poznat. Daniel na své přání (a jak se ukázalo následně, i k mé úlevě), nastoupil od dubna na dva dny v týdnu do družiny, kde je denně s dohledem jednoho dospělého zhruba kolem deseti dětí z Tal El z prvních až třetích tříd. Dělají společně úkoly, dostanou teplý oběd, hrají hry, občas skočí na hřiště nebo někam ven na piknik. Zatím to funguje perfektně na všechny strany. Nevo si užívá dvakrát v týdnu odpoledne, kdy si může domů pozvat kámoše, aniž by se Daniel snažil vehementně přetáhnout pozornost jednoho nebo druhého z nich na sebe. Eitan sice Daniela zdatně zastupuje, ale toho přece jen zabavím snáz. Daniel si sem tam také někoho pozve, ale společnou hru stále zvládá nejlíp s Nevem. Pozitivní je, že zvládá také látku ve škole, i když se občas vrací s poněkud znepokojivými útržky informací. Třeba že prošvihl půlku hodiny sportu… Oba větší chlapci pokračují v kroužku karate, ač tedy s mírnými protesty. Karatisté z nich bohužel nebudou, nechytlo je to ani přesto, že mají evidentně nejlepšího trenéra v zemi. Se tak během roku ukázalo, že jej vybrali jako trenéra izraelské reprezentace na mistrovství světa… Daniel už si vybral nový kroužek, chce lézt na stěny. Šplhá někam stejně pořád, tak doufám, že ho to bude bavit i v bezpečnější podobě. Dál také pokračuje ve své „citové terapii“ koňmi, na kterou se pokaždé těší celý týden.
Dokud v telce poběží Master Chef, asi vám všechny novinky z Erezovic mišpoche stihnu tak možná jednou za měsíc, protože ten dostal před psaním přednost. Navíc když už v telce neběží, nedá mi to, abych některý ze zajímavých receptů nevyzkoušela. Slibuju, že jestli se mi povede něco extra, tak se o to podělím ;).
Park Agam Chai v kibucu Yiron – had byl naštěstí přežraný stejně jako ostatní zvířata 🙂 
Potok Šofet o Pesachu – zástupy lidí, jako na kterémkoliv jiném byť jen lehce atraktivním místě 
Výhled z parku Goren 
Park Goren 
Park Goren – vaříme čaj 
Dřevěná rozhledna v Chanitě 
Stezky v lese, dětské hřiště, prázdný stůl – pro většinu výletníků absolutně nezajímavé místo, pro naší dračí smečku ideální útočiště 
Připraveni na Pesachovou večeři 
První pita po Pesachu, Eitanovi ten týden moooc chyběla 
Pláž Shvei Tzion – občas jsou dopoledne s Eitanem vážně fajn 
Pláž Shvei Tzion 
Výzdoba na Den nezávislosti 
Z procházky v okolí – želvičko, dej si jablíčko 
Opatrné zahájení koupací sezóny