12. května 2021
Mno, takže tak. V Tal El se probouzíme do normálního klidného rána. Slunečno a teplo, možná až příliš, ale na hřišti se na lavičce pod velkou moruší se zmrzkou sedí dobře. Ovšem i kdyby člověk nepustil televizi, což jsem udělala dneska i já, kterou obvykle zprávy absolutně nezajímají, i projetí whatsapp by prozradilo, že něco není v pořádku a klid je jen zdánlivý. Ženy v Tal El řeší, jestli pošlou děti autobusem do školy, sdílejí videa a obrázky pouličních potyček a nepokojů, které přes noc zase probíhaly po celé zemi. Tal El je daleko z dostřelu raket, které už třetí den dopadají z Gazy na území Izraele. Ale bublá celá země. Spousta muslimských Arabů neskrývá potřebu vyjádřit solidaritu s Gazou. V lepších případech postávají na křižovatkách zabaleni v palestinské vlajce, v horších případech se projevují mnohem násilněji. Světelná křižovatka na výjezdu z Tal El nefunguje, semafory jsou rozflákané, na asfaltu černé fleky způsobené zřejmě zapálenými pneumatikami, koše převrácené a rozbité. Jde z toho strach. A to je pořád nic proti tomu, čím prochází obyvatelé jihu, kteří jsou zavření v mamádech a když už vystrčí nos, dívají se na škody po dopadlých raketách, počítají raněné a bohužel i mrtvé.
Bůh a Iron dome, ochraňuj…
13. května 2021
Nevo a Daniel slyšeli varovnou sirénu snad jednou v životě. A je to už tak dávno, že si to nepamatují. Aktuální hrozivá situace v Izraeli se jejich dětského světa ještě stále netýká. V Tal El je (zatím) klid, že se moc ven nejezdí jsou ostatně zvyklí z korona období a kromě toho jsme se zrovna ze začátku tohoto týdne nacestovali dost. Že jsme včera od osmi večer byli v Tal El zavření si samozřejmě vůbec nemohli všimnout. Když se dívají na pohádky v televizi a na pravé straně obrazovky se objeví oranžový seznam míst, kde právě zní sirény, ječí na mě „mamíííííííí, raketýýýýýýýý“. Ale když pak třeba zahlédnou zprávy, prohodí něco jako „Hm, ještě že to není v naší zemi“. Nevo se občas zeptá, co se stane, když nám spadne raketa na dům nebo tak. Nebo proč ty rakety hází. Nelžeme, vysvětlujeme stručně, bez zbytečných emocí. Že je to válka a v té zemi jsou lidé (ne všichni), co by byli raději, kdybychom nebyli. Asi tomu stejně moc nerozumí, ale ono i já jako dospělá mám problém to pochopit, že 
.To starší Giyorovy děti, to je už jiné kafe. Dvacetiletý Yahav má za sebou dva roky vojenské služby a je už vycvičený ostřelovač. Momentálně se nachází v první linii u Gazy a včera přišel o stejně starého kamaráda z roty…
Toť naše dnešní realita. Kéž se to aspoň nehorší
15. května 2021
Máme za sebou v Tal El dva klidné dny a noci. Ale protože i o šabatu byl Giyora částečně na telefonu (je v radě bezpečnosti Tal El, která je teď samozřejmě v pohotovosti) a na chvíli dneska u syna na baráku viděl zprávy, bylo nám jasné, že podobných ostrůvků klidu v Izraeli právě moc není. Stále jsme ve válce, pod sprchou raket z Gazy a s neustávajícími násilnými útoky radikálů uvnitř země. Yahav, Giyorův dvacetiletý syn, měl dorazit na šabat, ale stejně jako řadu dalších vojáků, ho nepustili ze služby. Giyora byl v synagoze výjimečně se zbraní za pasem. Usínat za zvuku střelby jsme zvyklí, ale jestli to i tentokrát byly ohňostroje na arabské svatbě, těžko říct. Navíc se ozvalo i pár výbuchů slepých granátů. Venkovní žaluzie, které přes šabat obvykle zůstávají vytažené, jsme tentokrát pro pocit větší bezpečnosti stáhli. Klukům z vojenské policie, co nám střeží křižovatku do Tal El, sice věříme, ale v plotě okolo vesnice se u brány 150 metrů od našeho domu objevila pořádná díra. Když jsem po šabatu projela skoro dvě stovky zpráv ve whatsapp skupině ženských v Tal El, nejvíc se řešilo, jakým kusem žvance ty ozbrojené sympaťáky (a sympaťačku, co jim velí) rozmazlit. Děti mají následující tři dny prázdniny, slavíme Šavuot.
Kéž by svátky už proběhly v klidu a pohodě ne jen v Tal El, ale po celé zemi.
17. května 2021
Master Chef zase nedávají, protože když je válka, nedávají kromě zpráv prostě nic. Tak vám aspoň zase něco sepíšu. Máme za sebou dalších pětadvacet hodin v oáze relativního klidu v Tal El, během kterých nás s Giyorou zaskočil jen báječný nápad Daniela vrazit zahradní hadici do vývodu klimatizace… Vydatná sprcha špinavé vody z vnitřní jednotky v dětském pokoji zapojené u stropu přímo nad elektrickým přímotopem (naštěstí již měsíce tiše odpočívajícím) je něco, co určitě chcete řešit čtvrt hodiny před odchodem na oběd k rabínovi, kam jste prvně pozvaní. Jako byli jsme hodně naštvaní, i když jsme se nakonec neopozdili o moc. Slavil se svátek Šavuot, vlastně už od včerejšího dopoledne. To se děti a rodiče z vesničky sešli u synagogy na zmrzku a představení klauna. Dneska odpoledne byla velká akce na hřišti, děcka ze školek převedla sladce nesynchronizovaný taneček (s tréninkem a přesností si fakt v Izraeli ve školkách hlavu nedělají, zkusila to jednou minulý pátek – a podle toho to vypadalo) a pak se předvedly skupinky dětí školou povinných zapojené v různých kroužcích, co v Tal El probíhají. Od basketbalu, karate a různé druhy tanců. Jednu z největších ovací sklidilo číslo matek s miminama narozenýma tento rok (od září 2020 dál) v nosítkách. Jestli to hodlaj nacvičovat i příští rok, rozhodně se přidám 
.
Jinými slovy, člověk by si ani nevšiml, že je pořád válka. Ale je. Rakety lítají dál, Hamásem ohlášený útok v noci ze šabatu na neděli na centrum země se opravdu konal, lidé zvlášť na jihu pořád žijí převážně v krytech. Sympatická jednotka vojenské policie u nás na křižovatce dál hlídkuje. Včera dostali nálož pizzy, dneska tácy masa z grilu. Ženský z Tal El vypracovaly přehlednou tabulku, kde se hlásí, co která rodina přinese k jídlu nebo pití vojákům k snídani, obědu nebo večeři. Jestli ten blázinec brzo neskončí, asi tu chlapci (a dívka) dost ztloustnou .
Nezbývá, než si znovu přát, aby klid byl brzy všude.
19. května 2021
Dnes jsem si ověřila, že zvládnu zavřít těžký kovový kryt okna v mamádu, že máme protiraketový systém i na severu a že je funkční. Ač nezněly sirény přímo v Tal El, všude okolo ano. Kdybych nebyla tak vyklepaná, zřejmě bychom raketu na obloze i zahlédli, takhle jsme slyšeli jen „bum, bum“. Pozdrav z Libanonu, ve formě čtyř raket. Jestli měla být cílem Haifa, jak říkali, švihli to teda mimo o dost. Dvě spadly do moře, jedna na otevřené prostranství u města Krayot a jednu sestřelil iron dome. V nejistotě, co bude následovat, jsem nahnala Neva a Eitana ze zahrady do mamádu s tím, ať si tam vezmou židle a najdou nějaký zobání. V celém domě jsme stáhli venkovní žaluzie a nedočkavě jsme pootevřenými dveřmi vyhlíželi, kdy mi kamarádka přiveze Daniela z družiny. Trochu panika, přiznávám, do toho ještě volala tchyně, která taky panikařila, no veselo. Když za čtvrt hodiny dorazil domů Giyora, už se aspoň vědělo, o co šlo a kde to spadlo. Jak přibývalo minut klidu, život se zas vracel do normálu. Žaluzie šly nahoru a děti na zahradu. Nevo konstatoval, že nakonec nic není, a odnesl z mamádu krabici kartových her zpátky do pokoje.
Na jihu země se ale život do normálu rozhodně nevrací. Sprcha raket už neustává desátý den, obyvatelé, co mohou, se odklízí dočasně někam, kde je „žitelněji“. I v Tal El už je pár převážně dětských „uprchlíků“ – blízcí i vzdálení příbuzní nebo přátelé. Věřím, že se tu mají dobře, ale doma je doma, že. Tak snad se budou brzy moct vrátit do známého prostředí a ke kamarádům .
20. května 2021
Noc byla klidná, ač jednotka vojenská policie tentokrát na křižovatce nestála. Přesto ve whatsapp skupině ženský řešily, že u brány vesnice nějací vojáci stojí (a jestli náhodou nemají hlad ). O noční hlídání se podělili dobrovolníci z Tal El. Giyora s dalším chlápkem měli službu od 3:40 do 5:00. Ráno jsem vypravila Daniela do školy a připomněla mu, že dneska jde výjimečně do družiny (obvykle chodí pondělí a středy). Ale že jestli se něco bude dít a třeba by zněly sirény, tak si pro něj hned dojdu. A co on na to? „Ale ne mami, to není potřeba, schováme se do krytu s dětmi ze školky Oren, Ziv nám to včera vysvětlila“. Njn., máma prostě plaší 
23. května 2021
A je klid. Semafory na křižovatce jsou opravené, jednotka vojenské policie se vrátila do Chevronu a do televize se vrátil Master Chef. Skočili jsme dopoledne s Eitanem nakoupit a zjistili, že do regálů v oddělení ovoce a zeleniny se už dostaly meruňky a lehce spadla cena melounů. Giyorův druhorozený syn tu byl před chvilkou na návštěvě, dostal volno až do pátku. Vyprávěl zážitky z kasárny 700 metrů od plotu Gazy, říkal, že těch raket bylo fakt jako moc a že doteď má každou chvilku dojem, že slyší sirénu. Ale ani na chvilku mu z tváře nezmizel úsměv. Tak se vám místo hrůzostrašných zpráv můžu pochlubit pár obrázky od Mrtvého moře, kde jsme se nacházeli ještě ráno onoho dne, kdy to všechno začalo .
