Každoroční obžerství v Golanských výšinách – samosběr ovoce v Odem

Výlet to byl nečekaně dlouhý a plný nevšedních zážitků. Cestou tam jsme objevili hřebík v pneumatice. V autooprovně auto i s posádkou zvedli na hever, místo hřebíku plácli náplast a za půl hodiny a o třicet šekelů lehčí jsme pokračovali vytouženým směrem. Na toto nepatrné prodloužení doby jízdy se nabalila další, protože hodina a půl by se s těmi třemi ještě možná zvládla na jeden zátah, ovšem dvě hodiny už ne… Navíc mrňous, co byl vzhůru od půl sedmé a nejpozději v jedenáct měl zabrat a prospat aspoň půlku cesty, tvrdošíjně držel a zapíchl to až deset minut před cílem, kam jsme se zdárně dopracovali po dvou a půl hodinách jízdy. Kupodivu neprotestoval, že ho tak rychle zas budíme, a s chutí se s námi pustil do sběru a konzumace třešní, moruší, kanadských borůvek, nedozrálých angreštů, ostružin a hlavně malin. Zralých a výborných. Vzhledem k tomu, že v obchodě chtějí 20 šekelů za pár gramů, myslím, že letos jsme se jim za těch 25 šekelů za vstup na osobu ale vůůůbec nevyplatili :D. Poprvé v životě jsem se přejedla malinami skoro k prasknutí. Stříbrnou medaili získal strávník Nevo, ale Daniel se tentokrát taky nezvykle činil. Eitana maliny bavilo sbírat, ale jedl výhradně půlky vypeckovaných obrovských temně rudých a medově sladkých třešní.

Zhruba po dvou hodinách jsme se dosyta plní ovocem vydali na cestu zpátky. Samozřejmě jsme to nehodlali absolvovat bez nějakého osvěžení ve vodě, je přece léto. Namířili jsme si to ke studánce Ein Theo, kde se dá i hezky zaplavat a kluky baví koukat na rybky, co se obvykle ženou provádět pedikúru. Leč v oblasti vypukl požár a byli jsme nuceni to otočit. Giyora pohotově vybral nový cíl, potůček, který jsme ještě nikdy nenavštívili, dostupný prý pouze pro 4×4. Tímto pohonem náš VW Touran bohužel neoplývá, ale to přece manžela skoro pilota neodradí, že. Když jsme klesali strmou prašnou cestou dolů, vyjádřila jsem obavy, že zpátky to asi bude problém, ale pro tvrdohlavého Izraelce jako je můj muž „NIC NENÍ PROBLÉM“. Potůček byl úplně ideální, stíněný mohutnými eukalypty a kromě nás tam byly jen včely. Nijak dotěrné a v nijak extrémním množství, naši výpravu neohrožovaly. Kluci courali sem tam, posílali listy a máchali se v hlubším bazénku. Vzpruženi příjemnou zastávkou jsme se autem začali škrábat nahoru do kopce a ejhle, po nešikovném manévru se zasekli, ehm.

Giyora si trochu vynadal a jal se dovolávat nějakého vyproštění, klukům jsme dovolili vytáhnout tablety a Eitana nechali rejdit po vozu. Muž se mezitím dovolával nějaké vyprošťovací pomoci. Dovolal se rychle, ale bývali bychom si asi docela počkali. Všechny pokusy tím autem pohnout, nadělaly jen větší škodu. A jak tam tak Giyora nervózně pochoduje a přemýšlí, za co nás vlastně vytáhnou, když to auto nemá vepředu žádný železo…

… Bůh nám seslal tři anděly :D. No dobře, chlapci se šli proste koupat, že. Ale nemohli si pomoct nám nepomoct. Auto se pravda pohlo, až když ho Giyora šel postrčit s nimi, ale jak nás sundali z té nešťastné vyvýšeniny, na který jsme viseli, Giyora mě za volantem vystřídal a pustil se do nového manévrování, které nakonec v dostatečné rychlosti a mírného dalšího pošťouchnutí našich zachránců, vyšlo. Mírný nedostatek vidím v tom, že já jsem v tu chvíli ve voze neseděla, a tudíž jsem funěla do kopce v patách seslaných andělů a oblaku prachu, co se tvořil za naším Volkswagnem. A i tak jsem měla tu drzost prohlásit, že s nima chci foto, abyste si je mohli prohlídnout i vy, milí sledovatelé. Na jméno a souhlas se zveřejněním jsem se nezeptala, ale tak snad by se kluci nezlobili. Zaslouží si obrovský dík.

Když jsem se pak ptala Giyory, jestli jsme jim neměli třeba něco dát, tak se smál a prý: „Ale ne, tohle je Izrael. Ta vyprošťovací služba, co jsem volal, by taky byla zadarmo, dělají to coby dobré skutky.“

Dál už se jelo v pohodě, víceméně, se standardními sourozeneckými hádkami a bitkami :-). Oproti všem předpokladům jsme z výletu přijeli unavení zas jen my s Giyorou a ukládání dětí bylo zkouškou trpělivosti.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•