Erezovic zase kompletní a času stále nedostatek

Skončil druhý týden, kdy je Giyora doma z kurzu, a nějak to sakra pořád není znát tak, jak jsem si to malovala. Vrátil se přesně na začátek židovského měsíce Av, poslední týden třítýdenního období „ben ha mecarim“, kdy si židé připomínají několik smutných událostí včetně zničení prvního a druhého chrámu v Jeruzalému.. Celé období a zvlášť začátek měsíce Av je spojený s různými omezeními a doporučeními, aby si židé nešťastnou dobu připomněli. No já usoudila, že těmi týdny předtím, kdy jsem byla sama s dětmi, jsme si omezení užili dost a že aspoň někam k potůčku bychom teda zaskočit mohli, než se narodí princezna a přinese nám omezení nová. Po dlouhé odmlce jsme navštívili blízký potok Kziv a den na to oblíbenou studánku Ein Theo v Chulském údolí. Na přání Daniela jsme se ještě cestou domů stavili zarybařit na Jordánu, kde se překvapivě pár rybek povedlo chytit (a zas pustit). Jordán teda ke koupání nedoporučuji, určitě ne v místě, kde jsme byli my. Proud je tam příliš silný a při pobřeží to vypadá jak skládka ;(. K riskování jízdy po cestách doporučených pouze vozům s pohonem 4×4 se Giyora tentokrát neodhodlal, oba výlety se díky Bohu vydařily a vrátili jsme domů v pořádku a spokojení. Nicméně to byl další z důvodů, proč je taška do porodnice stále sbalená jen částečně, dům pořád není uklizený a v ložnici jsou nahromaděné pytle oblečků jak na chlapečky, které se už měsíce chystám poslat dál, tak na holčičky, jimiž mě zásobují maminky z Tal El.

Dny, kdy je Giyora s námi, působí ještě kratší než byly bez něj, a čas na psaní ne a ne si urvat. Šlo by to, na úkor spánku, ale to je to úplně poslední, čeho jsem ochotná se dobrovolně vzdát. Stačí, že se to díky dětem občas děje nedobrovolně, že. Manžel úspěšně dokončil plánování výletů na příští dva školní roky a uvolnil se – k práci na domě a zahradě. A úplně ve stejnou chvíli si Daniel začal stěžovat na bolest ucha, čili s námi byl poslední dva dny doma. Dnes ráno se poměrně neochotně vrátil do družiny. Ucho už nebolí, ale býval by tu raději zůstal. Kdyby mi Nevo neprokašlal noc a já stihla naspat o něco víc než pět hodin po kouskách, i bych ho tu nechala, ale Eitan plus jeden na půl marod je už tak na mě příliš. Je fajn, že si kluci s pořízením virů tentokrát počkali, až Giyora bude s námi, ale s pracemi uvnitř a vně domu evidentně zas nepokročíme. Nevadí, maximálně to zas odložíme na pár let, ehm.

Je půl deváté, všechny děti spí, Giyora jede na nákup do supermarketu a dělat zubní vílu. Nevo je skálopevně přesvědčený o její existenci, druhý vypadlý zub má pod polštářem a my nemáme to srdce ho do rána nevyměnit za drobný dárek. Já se nacpala melounem k večeři, jdu zalehnout a doufat, že dnešní noc bude lepší než ta poslední :-). Nebo řekněme aspoň ne horší, což může být vždycky, jak mi bleskově připomněly ranní zprávy, když jsem s pohledem otrávené zombie s kafem zasedla k počítači v klidné půl hodince, kdy kluci sledují videa na youtube. Také u nás mohly ještě v půl páté ráno znít sirény kvůli raketám z Libanonu, co vzbudily obyvatele v řadě okolních vesniček…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•