Příchod princezny

Před půl hodinou usnul poslední člen smečky a já vím, že bych se také měla co nejrychleji uklidit do postele. Jednak jsem lehce klimbla už při jeho uspávání a jednak se blíží jedenáctá večer. Jenže je tu tak krásně ticho! Neodolám, abych nezasedla aspoň na chvilku k laptopu, prohrábla se fotkami a napsala pár řádků na FB stránku. Manžel klimbá v televizním křesle a sem tam slyším jemné skřípání, jak se křeslo pohupuje. Zarazí mě to, protože tuhle činnost máme oba jaksi propojenou s rolí dědečka. Giyora si tak maluje budoucnost v důchodu – sedět v houpacím křesle na terase a kochat se výhledem. Jenže do důchodu daleko… „Ty se houpeš?!“ Ptám se lehce udiveně. Pootevře na mě jedno oko a koutky úst se pootočí vzhůru ke zmoženému smíchu: „Já se jenom snažím zvednout…“

Ano, jsme oba unavení. Už 13 dní si s Giyorou zvykáme oslovovat miminko v ženském rodě a pořád to není stoprocentní :-). Liya se narodila 6. 8. 2021 v 6:48 ráno po probdělé noci. Přenosila jsem ji sice jen o šest dní přes plánovaný termín porodu, ale když mi druhý doktor v rozmezí tří dnů dal doporučení jít do nemocnice rodit, protože jsem už stará a neměla bych překročit 41. týden, nezbylo mi, než vyrazit. Do nemocnice Carmel v Haifě jsme přijeli v devět večer po té, co jsme doma uložili kluky a pozvali Giyorova nejstaršího na dvouhodinový babysitting. S tím, že se tedy jedeme poradit s doktory tam a že mě zcela jistě pošlou zpátky domů, protože jsem zdravá, celé těhotenství probíhalo v pořádku, množství plodové vody je dostatečné a mimču se zdá se také daří dobře. Doktorka, co nás nabírala, se čílila, že jsme se nedostavili v normálních hodinách, což jen podpořilo náš dojem, že se za chvilku vracíme. Pravda, po cestě se začal podbřišek ozývat čímsi, co by při hodně dobré vůli snad mohly být kontrakce. Jak následně ukázal monitor, kontrakce to opravdu byly a na návrat domů to pomalu přestávalo vypadat. Zalarmovali jsme švagrovou, aby dojela Giyoru vystřídat k mému lůžku a Giyora se vrátil domů propustit Golana mírně zděšeného tím, že se Eitan probudil, chce mámu a vstávat, ač je jedna v noci. Po čtyřech hodinách příjemného povídání se švagrovou se Giyora v půl šesté ráno znovu objevil v porodnici, že kluci jsou v bezpečných pevných rukou babičky. Na to zřejmě Liya čekala a po pátém navýšení dávky oxytocinu náhle vyrazila plnou parou na svět. Ani epidurál se nestihl, jen jsme se na doporučení sester spolu s Giyorou trochu oblbli rajským plynem. Jeden by neřekl, že porod může být docela sranda :-).

Druhý den pozdě večer, hned po šabatu, už jsme byli na cestě domů. Zbytek klanu dávno spal, tak na maličkou (relativně tedy, porodní váha byla 3820 g) Liyu nažloutlou novorozeneckou žloutenkou kulili kluci očka až v neděli. Ta spokojeně chrněla a nemrkla vůbec na nikoho. Daniel nechtěl jít do družiny, že prý počká, až se probudí. Nevo se zajímal, jak se mi dostala z břicha ven. Eitan jen nevěřícně zíral a konstatoval, že břicho mám pořád velký. Zřejmě v obavě, že z něj vyleze ještě jedno miminko. Nakonec oba větší úspěšně absolvovali tři dny dopolední družiny a Daniel jeden den i odpolední, takže jsme tu s Giyorou hodně času bývali dva na dva a to byla pohoda. Od 11. srpna jsme doma v plném počtu a hned jsme začali karanténou. Nevo se v družině několikrát na pár hodin vyskytl poblíž dítěte nemocného koronou. Pravděpodobnost nákazy byla minimální, což naštěstí prokázal nařízený dvakrát opakovaný test, a už jsme zas přes týden „volní“. Je to v uvozovkách, protože jak každou chvíli někdo sdílí údaje o dalším nakaženém, opět jsme se ocitli ve stavu, kdy se raději moc s nikým nepotkáváme a nechodíme nikam, kde se sdružuje víc lidí. Je to záhul, hlavně pro Giyoru. Zatímco já kromě prádla obstarávám potřeby relativně klidného čtyřkilového človíčka, Giyora má na krku tříčlennou smečku divokých lvíčat. Ač jsme ze začátku tvrdošíjně odmítali nabídky přátel, že nám přinesou teplé jídlo, je to nakonec moc milé. Giyora sice sem tam uvařit stíhá, ale takhle aspoň může čas využít jinak. Máme v Tal El skupinku dobrovolníků nazvanou „Hrnec po porodu“, a co pár dní jeden z členů dorazí s nějakou mňamkou. Při pátku se nám pravda sešlo osm chala chlebů a celkem asi šestichodová večeře, protože k hrncům po porodu se i přes naše protesty přidala řada přátel, včetně rabína Tal El a jeho ženy. Když tchyně před pár měsíci usoudila, že nutně potřebujeme dodatečný mrazák a aktivně nám dodala skoro dva metry vysokou příšeru, Giyora se smál, že si do něj nandá knížky. A vida, už je plně využitý :-).

Dny ubíhají, dům je plný rozkramařených hraček (a je jedno, kolikrát za den to společně uklízíme), rošťáckého smíchu, rámusu, co kluci bez přestávky generují, často naštvaného křiku nebo bolestného pláče, když se to s blbostma přežene a někdo se praští nebo někdo někoho praští. Nerozumím, jak v tom Liya dokáže spát, stejně jako mi není jasné, jak Eitanem v noci nehne její vřískot. Máme s Giyorou oba neustále plné ruce práce, se soumrakem jsme hotoví a s pocitem, že jsme zase nic nestihli udělat, padáme do postelí vzápětí po společné večeři. Liye se rychle prodlužují úseky, kdy je vzhůru, a v pozdní večer nám už pár dní předvádí hlasité koncerty (zřejmě) kvůli bolení bříška. Do úrovně hysterie Neva má zatím stále daleko, tak doufáme, že se to bude spíš lepšit než stupňovat, protože na skákání na gymballu v jedenáct večer jaksi ani jeden s Giyorou moc nemáme sil.

Do začátku školního roku zbývá 12 dní a čím víc to vypadá, že si ještě minimálně září „užijeme“ doma v plném počtu. Hrozivě narůstající čísla hospitalizovaných s těžkým průběhem korony napovídají, že se klukům prázdniny prodlouží. Ne že bych z toho měla zrovna radost, ale vzhledem k tomu, jak je září nacpané svátky, děti přijdou celkem asi jen o devět vyučovacích dnů. Každopádně to může znamenat, že se dalšího článku blog dočká nejdřív říjnu…

• 

• 

• 

• 

• 

•