První měsíc školního roku je pryč. Nevo, Daniel i Giyora si užili celých 9 pracovních dnů, které září nabídlo. Oslavili jsme židovský Nový rok, zdárně prohladověli Den smíření, postavili suku k svátku Sukot a přes deset dní sukotových prázdnin se dostali ke konci měsíce. O dopoledni před Dnem smíření jsme zajeli na první výlet v nově šestičlenném rodinném složení ke studánce a vláčkům ve vesničce El Roi a na dopoledne před začátkem svátku Sukot jsme v plném počtu absolvovali část treku potůčkem Kziv. Přelouskala jsem devět sáhodlouhých e-mailů od Nevovy učitelky Avivit (ta ženská musí být grafoman!) a čtyři od Edny, třídní Daniela, která (naštěstí) píše shrnutí jen jednou týdně. S oběma jsem si popovídala i po telefonu. Prvně s Avivit, která byla zvědavá, co jí můžu povyprávět o Nevovi, kromě toho, co sama už vypozorovala – že je věčně usměvavý, ohromně přátelský a bystrý. Pak s Ednou, která chtěla vědět, jaké byly prázdniny, s čím se Daniel vracel do školy a jak vzal narození sestřičky. Na oplátku informovala mě, že Daniela přesadila dopředu, že skvěle pracuje a shodly jsme se, že velmi vyspěl. Obě učitelky mají ve třídách po 35 dětech a stejný hovor si během prvních dvou týdnů střihly s rodiči každého z nich. Mimo to jsme ještě měli jakési třídní schůzky. Nevova byla osobně a ve stejnou hodinu jako Danielova přes zoom, čili z ní nic nevím, protože tam byl Giyora. Ale tak ze zkušenosti z minulého roku a podle schůzky druháků můžu soudit, že se představovala probíraná látka, způsob oslav narozenin a různí důležití členové zaměstnaneckého kolektivu – nová manažerka školy, výchovná poradkyně, osoba zodpovědná za usazení dětí do autobusů a podobně. Ze schůzky pro druháky mě zaujalo, že se už začínají učit angličtinu a také Tóru. A že kromě „standardních“ vyučovacích hodin budou mít „zvědavou hodinu“, kdy si student může na libovolné téma připravit prezentaci pro spolužáky a během zvědavé hodiny ji předvést. Mno, po mně prvně něco přednést chtěli myslím na střední a dodnes z toho mám trauma (možná by bylo menší, kdybych si text nepřipravovala o přestávce před hodinou, ehm).
Že jsem hodinu přes zoom strávila i na schůzce s vychovatelkami a rodiči spolužáků Eitana, to jsem už zmiňovala v dřívějším článku o nepodařeném začátku. Si tak říkám, že září v rodinách o nějakých deseti dětech musí být vážně mazec.
Kromě výletů a školních záležitostí se u nás v září slavily ještě dvoje narozeniny. Prvorozenému Danielovi je už osm a Eitan oslavil třetí. Ani letos jsme neměli dost energie na uspořádání „celotřídní“ oslavy, jak je v Tal El a zřejmě obecně v Izraeli zvykem už od školkového věku. Mno, někdo holt má oslavu a někdo měsíční sestřičku. Daniel vypadal, že ho rodinná oslava uspokojila dostatečně a na nějakou se všemi kamarády ze třídy se snad hecnem za rok…
O září a vůbec každém dni u nás doma bych toho mohla napsat mnohem víc, kdybych teda mohla. Denně vstáváme v šest na budík jménem Eitan a ať už jsou děti doma nebo ve škole, je to vždycky honička a fofr. Kolem půl deváté večer, kdy chlapci spí, by si člověk i oddech, kdyby se právě v tu chvíli své výsadní pozornosti nezačala dožadovat princezna… A to často až do velmi pozdních hodin, kdy bych už dávno chtěla spát, protože Eitan je prostě přesnej… Radši nepočítám, kolik toho naspím, ale určitě ne dost na to, aby se to na mně nepodepsalo něčím víc než bolavými zády, protože to často naspím v sedě. To si nestěžuju, dny (i noci ostatně :D) to jsou obvykle víceméně radostné a šťastné, jen ospravedlňuji, proč mi i tenhle text už trvá týden :D.
Velké rodině a izraelskému školství zdar, smekám před všemi úžasnými učiteli a vychovateli, které jsem dosud měla tu čest poznat!
Nevo je prvňák 
Danielovi je už osm! 
První výlet v plném počtu 
El Roi – chlapci se škrábou na vystavené vláčky, děvčata čekají ve stínu zastávky 
vláčky v El Roi 
Eitan je teď velkej brácha 
Eitanovi už jsou tři 
A střecha suky bude! 
A suka taky byla 🙂 
Eitan si celé září užil ještě bez školky 
U potoka Kziv prvně i s Liyou