Máme za sebou měsíc korona marodění a karantén. Měsíc, kdy si večer co večer říkám, že dneska je to naposledy, co si ještě půjdu lehnout tak brzy. Nejdelší domácí vězení jsem měla já, Eitan a Liya. Eitan je od minulého úterý zpět ve školce a opět dopoledne zůstáváme doma jen ženské. Obě dvě stále nepěkně pokašláváme, Liya nejvíc mezi čtvrtou a šestou ranní. Po šesté vstávám, takže ač les volá po procházce a přálo by i počasí, energii na to se vykopat někam ven zatím hledám marně. Koronu jsme si prodělali všichni. Nebylo to bez příznaků, ale ani žádné drama, díky Bohu. Teď máme před sebou hezkých 60 dní bez nutnosti testování a co tak sleduji školní a školkové whatsapp skupiny, reálně se do dvou měsíců už nakazí všichni, čili by se testy mohly zrušit definitivně.
K domácí pohodě během karantény moc nepřispělo, že se Liye vyklubaly první dva řezáky. Druhý týden kuchtím příkrmy – abych si je pak jedla sama, protože princezna zatím všechno bojkotuje. Ale tak zas se stará o vyvážený jídelníček mně. Batátovo dýňové pyré smíchané s cuketovo bramborovým pyré je třeba docela mňamka. Možná by jí to chutnalo víc, kdyby si do toho stejně jako já přimíchala chilli a smetanu, ale to má holka zatím smůlu.
Ač se jí do pevné stravy nechce, roste jako z vody. Korbičku jsme zabalili, už se tam nevejde. Od té doby marně hledám, kde by přes den naspala víc než hodinu. Obvykle se zadaří dvacet minut v postýlce a dalších dvacet pak ve sporťáku, což je v lepším případě na vypití kávičky, že. Skládat prádlo jakž takž zvládám s dítětem v nosítku, ale člověk se nachodí, protože zas stát pár minut na jednom místě ji nebaví. Tak skládám, komentuju, roznáším, komentuju… No a pak jsou tu činnosti, které s dítětem v nosítku nedám. Z hrací deky zdrhá pořád opatrně, takže než se doplazí k něčí botě, člověk aspoň prádlo do pračky hodí. Ač tu neustále něco porovnávám, otírám, přendavám a vracím na místo, stejně se tu bordel nekontrolovatelně hromadí a hromadí. Zřejmě permoníci. Tak tři až čtyři… Giyora se navíc pustil do léta odkládané organizace mamádu (bezpečnostní místnost) a v obýváku je už druhý týden vyskládáno spousta krabic s tisíci dokumentů.
Manžel díky nakáze koronou prošvihl školní výlet do Negevu, kam se mu nechtělo tak moc, že doma s horečkou ležel radši. Stejně jako já je po prodělání korony ještě unavenější než před tím. Dokonce usne i přes neumyté nádobí ve dřezu, přes což dřív nejel vlak. Měli jste to taky? Věci, bez kterých určitě nedokážete žít? Já jo. Nemůžu žít jinde než v Praze. Nemůžu žít bez psaní, bez čtení, bez cestování. Ha. Co zůstalo přes čtyři potomky? Sprcha, než jdu do postele! A víte co, ono mi to nejen že stačí, dokonce to považuju za skvělej život. I v tom nepořádku, i při tom hledání, co by člověk narychlo zakousl, i přes ty příležitostné výbuchy, když toho člověk má plný kecky. Pořád si stíháme hrát, smát se, objímat se, povídat si, pošťuchovat se a mít se rádi. Na všechno ostatní bude holt čas jindy. A když nebude, taky se nic moc nestane.
Možná zkusím dočasně změnit koncepci blogu a napíšu sem tam aspoň pár řádečků, aby to tu úplně nespalo. Možná… :).
A tak to začalo – Nevo 
Lví král pro marodícího Daniela 
Umí se zabavit hezky, ale udržování pořádku je ještě nutné dopilovat… 
Barevné západy slunce 
A zase obrazovka – tablet 
V karanténě bylo obrazovek víc než je obvyklé, ale na knihy taky došlo 
Ta tátova knížka je prý zajímavější 
První příkrmy princezna zatím bojkotuje 
Bramboříky v lese v Tal El 
Les v Tal El – bramboříky a sasanky