Je to k neuvěření – jak dlouho to nevyšlo i jakým fofrem to uteklo. Že šest týdnů na výpravu teď už šestičlenné rodinky do mé rodné hroudy nebude stačit, mi bylo jasné hned. Ale že k balení se pořádně dostanu až dopoledne před odjezdem na letiště, to jsem opravdu nepředpokládala. Bylo to napínavé, ale výjimečně jsme dorazili někam včas, krásné tři hodiny před odletem. Prošli jsme odbavením, bezpečnostní kontrolou, zbavili se velkého kufru – a dostali nemilou SMS od společnosti El Al, že náš let má 3 a půl hodiny zpoždění. Hodina na letišti utekla příjemně během občerstvení u fontány, dalších šest hodin čekání bylo peklo, hlavně s blížícím se pozdním večerem. Navíc ještě bylo třeba dořešit vzniklý problém s autopůjčovnou, co mi suše oznámila, že do dvou ráno na mě nikdo nepočká, a ať si vezmu do rána hotel…
První den v Praze ve složení nevyspalých dětí a ještě víc nevyspalých rodičů, návštěva úřadu a marná snaha o vyřízení různých dokumentů, taky stál za houby. Co vám budu vyprávět, začátek se úplně nevyvedl, a nemohla jsem než dát manželovi za pravdu, ať na podobné akce příště letím sama, maximálně s miminem.
Ale pak se to otočilo o 180 stupňů. Svezli jsme děti metrem a tramvají, prošli křížem krážem centrum Prahy, poslechli zvonky v Loretě. Manžel se vrátil do Izraele a já a děti si dál užívali – příjemného počasí, zelených parků, dětských hřišť, přátel a rodiny. Obrovský dík patří všem, co nás hostili, doprovázeli, vozili, chovali a krmili Liyu, hráli si s kluky a všemožně se o nás starali. Užili jsme si to, především díky vám :-).
