Červencové výlety a kempování

Jakkoliv to původně vypadalo černě a já se skládala z toho,že Giyora začne v nové práci prakticky okamžitě, červenec uběhl a pořád si užíváme společného volna.

Nevo a Daniel noc stanovali s tátou v národním parku Achziv. Eitana a hlavně Liyu bychom museli hodně dozorovat, aby se mi tam někde neskutáleli z útesu, tak jsem si je přes noc nechala doma a k chlapcům jsme se připojili až ráno. Je to od nás půl hodinky cesty a mláďata jsou ranní ptáčata, takže v osm jsme se už kochali výhledem na azurové moře v zátoce. Po společné snídani jsme se stihli i vykoupat, než sluníčko začala pálit tak, že jsme před ním uprchli.

Další plánovaný výlet nám pokazil přetržený řemen alternátoru, naštěstí kousek od baráku. Na opravu jsme si počkali do druhého dne a protože se ukázalo, že Liya není úplně fit, nakonec jsme my ženský zůstaly doma a Giyora vzal kluky svým autem, kam se všichni nevejdeme, aspoň k blízkému potoku Kziv. Den na to, pondělní poledne, už jsme do opraveného auta znovu pěchovali věci a naloženi po strop vyrazili do kempu Horshat Tal. Rozlehlý kemp na říčce Tal je protkaný uměle vytvořenými vodními kanály s řadou menších i větších schodů, co se dají na různých nafukovadlech sjíždět. Voda je mělká a děti tak od pěti let výš tuhle atrakci už s přehledem dávají samy. Pod stanem (resp. stany, máme dva menší pro čtyři osoby) jsme to zkusili prvně v plném počtu. Ohledně rozložení panovaly neshody. Návrh děti v jednom a my s Giyorou v druhém neprošel hlasováním. Škoda. Třeba někdy příště;). Nakonec tedy já mrňousci a Giyora s většími. Vyspal se snad jen Daniel. Mně se děti koulely po stanu a Giyora s Nevem uprostřed noci bojovali s komáry, kteří se jím kdoví jak probojovali dovnitř. Ráno podle toho vypadalo, hlavně mladší byli extrémně hlasití a krátce před sedmou hravě přeřvali všechny papoušky a definitivně vzbudili celé osazenstvo kempu. V dohledné době si „spaní“ pod stanem nehodlám zopakovat.

Do národního parku Hatzbani, co je od Horshat Tal pět minut cesty, jsme přijeli krátce před jedenáctou. Poštěstilo se milé setkání se staronovými přáteli z Čech, tak jsem si zas poklábosila v rodném jazyce. Ostatně to byl cíl akce, takže za sebe hodnotím kladně, ač tam bylo pekelně narváno. Vodní trek zasekaný jak dé jednička (vtipný komentář Martina, který úplně bez dovolení kradu ;)). Zase je pravda, že kdyby nám někoho z potomků vzal proud, rychle by se zachytil o plot z nohou tisícovky dalších návštěvníků. Stačilo nám pár metrů a pak jsme radši zamířili zpátky se občerstvit. Děti se zmáchaly, olepily zmrzlinou, znovu zmáchaly. Aby se nestláskaly málo, cestou zpět jsme podlehly škemrání o zastávku v MacDonaldu. Na velkém parkovišti u kibutzu Amiad, kde jsme rozdělovali haštěřícím se chlapcům dětská meníčka, znovu kleklo auto… Znovu se roztrhl řemen alternátoru.

Necelé dvě hodinky v mekáči dětem výlet nezkazily, auto odvezla odtahovka a nás strejda, který má naštěstí vůz takový, že jsme se všichni vešli. Konec dobrý, všechno dobré.

Auto je už zase pojízdné, prý nám dali špatný řemen. I mistr tesař se někdy utne. A tohle byl zřejmě dost mladej „mistr“ ;).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•