Konec prosince, konec civilního roku. Kdy jsem to psala, že doma hledáme, co prodat? A že se tomu na konci roku budeme smát? Ne, nesmějeme. Ač jsme se dost posunuli správným směrem, finančních trablů se ne a ne zbavit. Manžel se už nechal slyšet, že první dva týdny v lednu bude ve volných dnech ještě vrtat stropy, abychom si přilepšili. Protože se tím opět posunula moje vize na úlevu a nadýchnutí, reagovala jsem prvně hodně podrážděně, ale zas pravda, že na světě je teď hodně lidí ve větším průšvihu než my a jak Giyora správně namítá – já tu možnost přivýdělku aspoň mám…
No tak jo, když jsme dali pět měsíců, dáme i dalších pár dní, že. A pak možná dalších a dalších, než se holt vyjasní. Na rozdíl od mnoha dalších máme poměrně reálnou vyhlídku :-).
Prckové víceméně zdraví, dům stojí, spotřebiče fungují, auta jezdí, topení topí a tak. Pořád je důvod být vděčný, pozitivní myšlení se zachovává snadno, úsměv na tvářích nechybí.
Zvířecí rodinka se maličko smrskla. Jeden z králíků veteránů (už jsou s námi skoro rok a půl!) minulé šabatové ráno zmizel. Velká díra v kleci leccos napovídala… Odpoledne přišel Nevův kamarád v doprovodu tatínka a ten nám kajícně sděloval, že Mimiho jim přinesl jejich pesan… Kluci to vzali dobře, zrovna na Mimiho nebyli extra vázaní, páč byl těžkej a nešlo jim ho moc tahat. Dokonce vypadali, že jsou rádi, že ví, co se s Mimim stalo, a spokojili se s informací, že ho dotyční pochovali. Já jsem politovala kamarádovu maminku, která našla mrtvého králíka na zahradě, a lehce přehodnotila tvrzení, že je lepší chovat psa než králíky…
Oslavili jsme Chanuku, přecpali se koblížky, bramboráčky, langoši a vším možným, co se vykoupalo v oleji. Kluci měli deset dní družinu ve stejných institucích, kam dochází obvykle, jen to bylo o hodinu kratší a bez odpoledních kroužků. Giyora celou Chanuku normálně pracoval, tak jsem si švitoření, dohadování a sourozenecké šarvátky užívala denně sama. Pravda tedy, že se vracel ve čtyři a po večerech se nepřipojoval na kurzy na univerzitě, čili k dispozici víc byl, to se musí nechat.
Danielovi vyšla jen jedna další hodina surfingu – počasí v zimě moc nepřeje. Ale nevzdává se :-). Tentokrát jsme byli na pláži všichni. Bylo příliš chladno na to, aby to krom Daniela někoho lákalo do vody, ale hrabali se tam v písku hodinu a půl spokojeně.
Všem čtenářům sledujícím můj občasník přeji krásný sváteční i posváteční čas a vše nej do roku 2023 :-).
