Když už náš starý Citroen prošel dlouho odsouvanou technickou, vyvezli jsme se v pátek dopoledne na krátký výlet.
„A co tam budeme dělat?!“ ptal se náš prvorozený, když jsme vyrazili. “Chodit. Je to prostě procházka v přírodě”, odpověděla jsem. A jéje, už nám na procházky v přírodě peče, říkala jsem si, když si s neurčitým výrazem v tváři zpět nasadil sluchátko mp přehrávače…
Ale ne, zbytečný obavy, příroda táhne ;). Když jsme k archeologické lokalitě Tel Yodfat dojeli, Liya spala, tak jsme procházku zahájili vařením čaje na plácku u parkoviště. Eitan zvědavě pozoroval přípravu a dva starší jsme poslali sehnat v okolí nějakou tu bylinu. Díky našim častým okruhům po polích a lesích (a dobře, také díky vesnickým pátkům, co pro ně Tal El pořádá) umí leccos rozeznat. Hledali u kamenů, u stromů, u cesty i dál. Z průzkumu se vrátili s nepořízenou – prý ani šalvěj, ani zuta, ani zatar – jen kopřivy. Čaj chutnal i bez čerstvých bylinek a Liya se vzbudila tak akorát, aby si taky stihla srknout. Pak jsme se vydali na kopec. Chlapci skákali po kamenech lemujících cestičku, rýpali se spolu s Giyorou v hlíně a hledali starou keramiku a další poklady. Nahlídli do jeskyní a do množství hlubokých vodních děr. Ty jsou z bezpečnostních důvodů přikryté železnou mříží, ale tak, že nešikovné batole a i šikovný teenager by se tam při troše snahy skutálet mohli. Pro mě velmi děsivé, ale já jsem strašpytel prostě. Každopádně výhled krásný, louky v tomhle ročním období zelené a poseté barevnými kvítky. Místo prostě stojí za návštěvu. Navíc od nás kousek a volně přístupné, což nahrává našemu značně omezenému rozpočtu, že. Počasí taky víc než přálo.
Odjet jsme museli až příliš brzy, protože Giyorovi volal řidit kamionu vezoucí kontejnery, že už se blíží k areálu školy, kam ho má Giyora vpustit a asistovat mu. Mláďata se k autu hnala s velkou nechutí, ale přistavování kontejnerů byla ve finále neméně zajímavá atrakce než Tel Yodfat :-).
