A přišel březen. Oslavili jsme Purim a Giyorovy 53. narozeniny, vyrazili na krátké pikniky do přírody během prázdnin, užili si teplých slunných dnů, toulání v přírodě a zaskočili k malebné laguně Achziv okusit moře. Zvládli jsme další týden sami bez manžela. Hned po Purim začal Giyora s kurzy a seminárkami na druhý semestr, čili na starání se o dům a zahradu je zas času míň. Pomalu nám z domu mizí věci po miminu, co už potřeba nebudou – hluboký kočár, vajíčko do auta, hračky. I dětskou postýlku, co nám poslední rok a půl sloužila jako zábrana proti spadnutí mimina z postele, jsme už z ložnice vystrčili. Pokouším se vyklízet mamád (security místnost), kde v blízké době plánujeme zařídit Eitanovi hrací koutek. Je to mravenčí práce a jde to pomalu, protože nemám moc příležitostí a taky manžel srdceryvně brání kažej krám, co chci vyhodit nebo poslat pryč, ale už to po pár týdnech i začíná být vidět.
Od Purim je zásadním cílem dojíst a spotřebovat všechen chamec. Vyjídáme mrazák, v jídelníčku jsou častěji těstoviny a denně snídám ovesnou kaši. S těžkým srdcem jsem se rozloučila s kváskem, díky kterému jsem si skoro rok užívala týden co týden skvělého bochníku českého chleba.
Také se loučíme se zimou. Posledních pár dní sice ještě hodně prší a teploty klesly znovu i pod deset, ale cítíme, že jsou to poslední záchvěvy a že výměna peřin za letní nebyla unáhlená. Kluci zas vyrostli z bot a oblečení, ostatně i holčička, tak vyklízíme a střídmě obnovujeme, co je třeba. Nevo se po necelých třech letech spaní v pokoji spolu s Danielem začal dožadovat vlastního pokojíku. To bude zřejmě akce na pesachové prázdniny, spolu s hracím koutkem pro Eitana. Vše je dál lehce komplikováno naší finanční situací, ale ukazuje se, že toho spousta jde udělat i bez nákladů.
Liya roste, jak jinak, úplně nejrychleji ze všech ;). Už je jí přes rok a půl. Kromě chození umí běhat a začíná poskakovat a zdrhá nám při každé příležitosti. Osvojuje si jízdu na odrážedle, dolů z kopce se řítí jak ztřeštěná a je jí úplně fuk, že rodiče jsou staří na to, aby jí stačili :-). Je neustále samá modřina, odřenina, boule – a i to je jí absolutně fuk. Vzteká se, když není po jejím, všechno chce dělat sama a se vším chce pomáhat. Prostě “princezna” jak jsme si ji představovali :-). Starší bratři ji milujou, ten nejmladší jí až na vzácné okamžiky vnímá víc jako vetřelce. Máme pochopení a trpělivost ;).
