děkujeme ti za vřelé přijetí, bezpečný azyl, za pohostinnost, krásná místa k návštěvě a milé lidi, co jsme potkávali. Děkuji všem přátelům, těm dlouholetým i těm úplně novým, za to, že si našli čas a nebáli se ten můj klan pozvat si i domů :-)). Nadevše děkuji švagrovi, co nám na celý měsíc půjčil svůj zánovní vůz a sám jezdil MHD (a ne, nebydlí v Praze :-)). Tatínkovi, co i přes to, že se stále rehabilituje po mrtvici a při chůzi si musí pomáhat hůlkami, pral, skládal, myl nádobí, mazal rohlíky a prostě dělal, co mohl. Včetně toho, že se uklidil, aby nepřekážel, když to bylo třeba 
. Nevěřila bych, že v malém pražském bytě na sídlišti to s tou mojí bandou někdo dokáže s takovým přehledem dát celé čtyři týdny!
Obrovský dík také Židovské obci v Praze a všem, kdo stáli za bleskovým zřízením školky pro izraelské děti, co si přijely do Prahy oddychnout od tíživé atmosféry války ve své domovině. Vychovatelé Noa, Hila a Shalev jim byly zářivými světýlky v zemi, kde jim jinak nikdo nerozuměl. Pohrát si denně se stejně starými dětmi, popovídat v rodném jazyce bylo k nezaplacení (a ne, zaplatit si to nikdo nenechal). Junior už se ptal, jestli by tam mohl chodit při každé naší návštěvě Čech .
Stejně tak stojí za zřízením školy pro prvňáky až třeťáky, kam s radostí chodil zkoušet nervy učitelů Šachav a Gay můj prostřední syn, ačkoliv jeho starší brácha nemohl (už je čtvrťák). Sdílel nadšení mladšího bratra plus extra chválil obědy (v Izraeli ve školách obědy nejsou). Denodenní ranní rozvoz MHD po centru Prahy (bylo to na různých místech) byl se čtyřmi dětmi jak z dračích vajec vyloženě výzva, trval dvě a půl hodiny, abych pak na dvě hodiny zůstala “jen” s dvěma a zas jsme to jeli posbírat. No, kdyby tam nechtěly chodit, bude to snazší, to si piště, jenže chtěly. Tak dobře jim tam bylo!
Nicméně i tak jsme čekali, kdy se budeme moct vrátit domů. Větším dětem trvalo dýl, než se jim začalo stýskat, ale poslední týden už fňukali všichni – po chození bez bundy, po humusu, hamburgeru v mekáči (v ČR je nám zapovězen :-)), kamarádech, kočičkách, domě a samozřejmě tatínkovi. Situace se vyjasnila sice jen málo, ale protože chlapci už přišli o druhý týden studia, vrátila se jim většina kroužků i mimoškolních aktivit, začaly se blížit různé pravidelné prohlídky, rozhodli jsme se doufat v lepší zítřky a letět zpět.
Let zpět byl o den zpožděný, ale jinak na čas. V pátek ve 2:35 jsme přistáli 25 minut před plánovaným příletem v Tel Avivu. Přivítala nás cedule s šipkou, kam do krytu, prázdné vestibuly a plakáty 240 unesených. Ani tentokrát na to děti nijak nereagovaly.
Kdo sledujete můj blog, asi též sledujete dění v Izraeli a víte, proč taková odmlka…
Šabat v Tal El byl klidný. Stíhačky a vrtulníky jsou už nepřekvapivou součástí. Navíc jsme slyšeli i dva vzdálené výbuchy. Dneska ráno šel Giyora kluky vyprovodit k autobusu. Vojáci v rezervách, co doteď hlídali v Tal El, tu ode dneška nejsou. Zřejmě je naše místo vyhodnoceno jako bezpečné nebo aspoň bezpečnější než jiná… Kéž se orgány nemýlí. Už nikdy…
