Tři měsíce uběhly a nic se nezměnilo. Na jednu stranu bohužel – válka stále trvá… A na tu druhou – bohudík, není to tady u nás horší. Ve vesničce a jejím okolí stále funguje obvyklá rutina. Sirény u nás stále nehoukaly. Zatím nejbližší setkání s raketami z Libanonu nám zprostředkoval útok na vedlejší vesnici, kam jezdíme nakupovat. Lekla jsem se, to ano, jejich sirény byly slyšet až sem, stejně tak blízké výbuchy, zřejmě z obranného systému iron dome (to máme prý říkat dětem, abychom je zbytečně nestresovali…). Nicméně tep šel bleskově nahoru, žaluzie dolu a byli jsme připraveni na rychlý skok do mamádu (security místnosti). Kluci ve škole sirénu jednou měli, nicméně neupozorňovala na rakety, ale na zemětřesení. Navíc chybně. Takže vyběhli podle instrukcí na hřiště a odtamtud je nahnali zas zpět do tříd po té, co učitelé ověřili, že zem se sice zatřásla, ale o mnoho kilometrů dál.
Giyora funguje naplno, roční výlety v plném proudu. Cílové lokality stále omezené, ale jsou – Eilat, Judská poušť, Ramon kráter…
Zvládla jsem doma s dětmi dva týdny sama, kdy byl muž se studenty na jihu. Bylo by to snazší, kdyby se mi znovu neozvala infekce v zubu, kdyby děti byly zdravé, kdyby mě nejstarší uprostřed noci nebudil, že se bojí a chce obejmout, a kdyby Liya nechtěla vstávat před půl šestou… Ale tak horší to také mohlo být. A ano, i s tím vším – je to výrazně jednodušší, než bývalo. Jak rostou… Už se obvykle stíhám najíst, dům je v méně tragickém stavu, než býval, plný dřez nádobí nečeká na druhý den. A to pořád usínám víceméně s nimi 
. Tak kéž nám to spolu jde stále jen lépe 
.
Benjamínek začal hydroterapii. Ne že by měl nějaký zásadní problém, ale dost se bojí. Brouků, výšky, větších zvířat. Také si rád nastavuje hranici hodně nízko. Žádné drama, ale hydroterapie prý může pomoci, máme na ni od pojišťovny nárok a on navíc vodu miluje, čili zkazit tím asi nic nemůžeme. Možná kromě sourozeneckých vztahů, protože oba bráchové mu děsně závidí a chtějí taky.
Prvorozenému poněkud bouchly ve škole emoce, tak jsem byla „na koberečku“. Měla jsme pohovor s třídní a poradkyní školy. Obě fajn baby, nebylo to žádné „nununu“, prostě jsme řešily, jak mu pomoct. Vrátíme se ke koním, k surfingu, k běhu, lehce omezíme školní docházku a snad bude všem líp. Výbuch to byl první (je na konci čtvrté třídy) a všechny upřímně překvapil, protože ho tak vůbec neznají (to my doma zas trochu jo!). Tak snad zůstane i posledním…
Máme měsíc Adar a oslavili jsme Purim, jak to jen šlo. Dětem dobře, dospělým hůř, ale drželi se obstojně.
Lesy v Tal El jsou plné bílých koberců bramboříkových květů, jak je v tomto odobí obvyklé. Je to omamné, okouzlující, nádherné. Jen jsou ty naše letošní návštěvy hodně vzácné – buď někdo marodí nebo prší. Snad to nezvadne moc brzy a ještě si toho kousku ráje tady užijeme :-).
