Neděle, první pracovní den. Oba starší kluci budíček před sedmou a před čtvrt na osm už klušou na zastávku školního autobusu. Junior má hydroterapii v deset dopoledne ve vesnici u Akka a do školky pak už na tři hodiny nechodí. Nejstarší z kluků má po škole kroužek bubnů, přesouvá se školním busem do jiné vesnice, kde se potká buď se mnou nebo s manželem, co tam pracuje (když není na výletě). Jeho mladší brácha zůstává v areálu školy a hodinu si počká s ostatními dětmi na kroužek robotiky. Domů jej před pátou vrátí školní autobus.
Pondělí je takový odpočinkový den, nikdo nic nemá, starší jedou ráno busem do školy a ve tři se mi vrací (to je “dlouhý” den ve škole). Nejmladší z kluků ve školce u nás v Tal El. Den, který má děsně rád, protože chodí skoro na celou dobu do lesíka za školkou. Odpoledne se tu kluci většinou courají po vesničce s kamarády, pěšky, na koloběžkách, na kole, hrají si na hřišti. Princezna se plácá na zahradě v malém bazénku. Větší jsme letos poprvé za dlouhé roky vůbec neinstalovali. Jednak na místě, kde původně byl, Giyora vyšvihl dřevěnou terasu a nechce se nám ji bazénem “zabít”. Jednak by snad v červnu měli otevřít velký bazén v Tal El, tak budeme chodit tam.
Úterý je podobné, jen se starší vrací ze školy o hodinu dřív. Od pěti odpoledne mají v Tal El aktivity, co jim připravují děti maturitních ročníků. Hlavním účelem je “propojit” děti stejných ročníků, od třetích do šestých tříd (každý ročník má svou aktivitu). Ne všechny děti z Tal El jezdí do stejných škol a i když ano, nebývají vždy ve stejných třídách. Proto v naší komunitní vesnici probíhá neustálá snaha o jejich propojování – aby se znaly všechny a v budoucnu mohly tvořit komunitu ony. Tyto komunitní aktivity jsou zastřešené jednak zodpovědnou osobou, co se stará o tzv. neformální vzdělávání ve vesnici. Jedná se o normální pracovní pozici, ač myslím na poloviční úvazek, vybíranou vzdělávací radou Tal El. K té se přidávají dobrovolníci z řad rodičů. Kromě celoroční pravidelné aktivity jednou týdně jsou extra akce o prázdninách a výlety přes noc i dvě.
Středa, náš nejplnější den. Oba starší mají kroužek muziky, jeden bubny, druhý kytaru. Ve škole po skončení vyučování navíc aktivitu, která není součástí školní docházky, ale je pořádaná školou v rámci jejího rozpočtu, čili neplatíme nic navíc a je škoda nevyužít. Z nabízených možností si Nevo vybral „Mladého vědce“ a Daniel „Umění“. Oba tak zůstávají ještě hodinu a půl v areálu školy než je vyzvedávám a odvážím do vesnice, kde je konzervatorium muziky, protože školní autobus v tomto čase není dostupný. Jsme tam brzy, obvykle se stavíme ve smíšence pro něco k snědku. Pak začíná starší bubny a zbytek party se plácá po okolí, kde jsou travnaté plochy, zídky, na které se jde škrábat a skákat dolů, stolky k posezení nebo venkovní posilovna, co je sice určená starším dětem, ale i tak se tam ty moje vyřádí. Nevo se na kytaru připojil teprve nedávno, čili je to v hloupý čas a hlavně jiný, než má Daniel, takže pak zas čekáme všichni na něj. Příští rok je zkusíme synchronizovat :-).
Čtvrtek, poslední školní den. Na školní autobus pospíchá jen mladší z kluků, starší má kroužek koní – také forma terapie. Nejmladšího z kluků odkládám do školky a s Danielem jedeme do mošavu u Nahariye, kde je farma. Do školy ho dopravuji pravidelně až na čtvrtou vyučovací hodinu. Nemusel by vůbec, ale poslední den v týdnu odpoledne jsou obvykle nejzábavnější akce – oslavy svátků, narozenin, různé aktivity venku, občas třeba film. To samozřejmě nehcce prošvihnout. Před čtvrt na tři už mám zas celou partu doma.
Pátek. Do půl jedné funguje školka, mladší z kluků má jednou za dva týdny vesnický pátek. Nejstarší začal od dubna kroužek surfingu. Čili buď zůstáváme s manželem sami s princeznou nebo je s námi i mladší z větších kluků. Nejstaršího obvykle k moři vozí rodiče kamaráda, ale když máme možnost, rádi si pláže v Akku taky užijeme. Jinak nákupy, příprava na šabat a zasloužený den odpočinku ;).
Od neděle zas pěkně na novo. Kromě výše popsaného samozřejmě neustále řešit, čím děti nakrmit, jestli mají, co obléct, a poskytnout jim rozumné podmínky k žití a přebývaní v našem domě. Postarat se o tři kočky, tři králíky, zalít zahradu. Snaha (často marná) zařadit do programu cvičení, pokročit ve studiu finančních trhů, napsat něco na blog… :-). Je to nekonečný kolotoč a jsem za tuto rutinu neskonale vděčná, za každý den, kdy si jí můžeme uživat. Ono s vědomím, kolik lidí ji teď nemá… Za dobu, co jsme tu, čili od půlky listopadu loňského roku, nám ji narušil jen masivní útok Íránu, ale nakonec i to dopadlo víc než dobře. Mamád, tedy security místnost, jsme šli s mužem připravovat až když děti usnuly – normálně ve svých postelích. No a ráno se v nich zas vzbudily, protože u nás nic nehoukalo :-). Děti i manžel získali den volna, který jsme si náležitě užili v liduprázdném muzeu vědy v Haifě (Madatecu).
Samozřejmě válka tu pořád je. U hranic na severu a v Gaze se bojuje, létají sem rakety, desetitisíce lidí stále nejsou ve svých domovech a tisíce z nich má domy zničené. Posloucháme smutné zprávy o dalších padlích vojácích, denně vzpomínáme na unesené a každé ráno s nadějí čekáme, jestli se přece jen někoho nepovedlo vrátit živého. A jako by nestačilo, čemu čelíme tady, ještě je třeba se smiřovat s tím, co se děje ve světě. S tím, že se budu bát v cizině projít s dětmi, co mluví hebrejsky. S tím, že zřejmě přijdu i o další přátele. Občas se zasníme, kdy zas už bude možné cestovat do našich oblíbených lokalit v Horní Galilei, kdy zas budeme moct zajet do Golaských výšin na třešně…
Ano, těšíme se, až to skončí, to je jasné. Ale zároveň jsem chtěla nastínit, že ten život tady u nás je děsně fajn. O moc víc, než si zřejmě umíte představit ze zpráv, které servírují média :-).
