Tak jsem si po třičtvrtě roce vzpomněla, že mám taky blog. Ale tak lepší pozdě než později, že. Změnilo se od té doby spousta věcí… Jednak jsme koukám skoro všichni o rok starší. Princezně jsou tři, juniorovi 6 a větším klukům 11 a 9. Od září slečna nastoupila v Tal El do školky, kde jí to rychle začalo bavit a užila si celé tři týdny. Stejně tak junior v první třídě. No a pak se válka na severu definitvně rozšířila i do naší oblasti a po svátku Sukot se nikdo do instituce nevrátil. Šest týdnů jsme tu žili ve vzdálenosti 20 metrů od security místnosti – mamádu, kde jsem s dětmi i spala. Ono těch půl minuty na doběh, když se rozezní sirény ohlašující raketový útok nebo dron, vůbec nejsou hodně. Nejdál jsme chodili na střechu sledovat na západy slunce, které v té podzimní době jsou neuvěřitelně okouzlující. Tak jsme se na ně vynadívali, jako ještě nikdy, den co den :-).
No dobře, byli jsme i dál, obvykle na nutných výjezdech nebo na kroužcích, které byly povoleny, protože se provozovaly blízko krytů. Manžel se na rozdíl ode mě za volant nebál, tak když byl k dispozici, odřídil, co mohl. A k dispozici byl, protože do školy taky nemohl, hehe. I během těch pár výjezdů, co jsem si musela dát já, a šly by určitě spočítat na prstech jedné ruky, mi bylo dopřáno toho vzrušujícího zážitku, kdy se vám nad hlavou potkávají střely z protiraketové obrany s těmi, co vystřelili z Libanonu. Brrr.
Po pěti týdnech vrátili frontální studium – ač rakety vesele lítaly dál. Týden jsem ještě držela kluky doma, jenže pak jsme museli vrátit do školy zapůjčené laptopy a přestalo být k dispozici vyučování přes zoom. Navíc třídy se zaplnily, manžel se vrátil učit a tak jsem se i já přidala k houfu rodičů, co každý den po cestě autem scanují krajnice a přemýšlí, kam by, kdyby… Vzrušujícího zážitku, kdy tahám děcka z auta a vrháme se někam do pole, jsem naštěstí zůstala ušetřena.
Po dalším týdnu se pak dohodlo na severu příměří – a světe div se, ono drží!
Je to už pár měsíců, kdy jsme se opatrně začali vracet do normálního života tady na severu. Jak se děti odporoučely do institucí a já zůstala sama, přišlo konečně na řadu řešení mé práce. A poměrně rychle bylo jasné, že vracet se do hi tech po sedmileté odmlce, je blízko nemožnému. Navíc jsem si byla naprosto jistá, že sedět někde v kanclu, kam se budu přes hodinu v zácpě kodrcat, od osmi do čtyř, a pak někde po nocích zkoušet dohnat chybějící práci a hodiny, už rozhodně nechci. A pravděpodobnost, že bych našla něco s přijatelnějšími podmínkami, je mizivá. Chvíli jsem doufala, poptávala se po známých, upravovala CV, rozesílala – no a pak volala milá paní rabínová, co nás v Tal El učí roky Tóru na lekcích pro ženy, že v městě Maalot ve škole hledají pomocnou sílu učitelce. Do třídy o 11 děvčatech ve věku 12 – 14 let, které z různých důvodů nezvládají v probírané látce držet krok s ostatními. Hned mě nalákala na pracovní dobu 8:30 – 13:30 čtyřikrát týdně, takže jsem si pohovor šla zkusit. Vzali mě a ač to ve zkušební době nadějně moc nevypadalo, už tam tři měsíce pracuji. Za velké plusy mimo pracovní doby považuji pohled z blízka do náboženského vzdělávacího systému, účast na emočně podpůrných skupinových lekcích, co holky absolvují, seznámení s místními puberťačkami (protože když Bůh dá, tak mě to za deset let čeká doma, že ;)), příjemný pracovní kolektiv a „zdravou“ pracovní náplň, kdy hodně běhám venku a po schodech, protože holky hledám ;). Pomáhat mám s matematikou, angličtinou, hebrejštinou a tanachem. V těch druhých dvou uvedených to jde špatně, ale lepším se ;). Ještě dva tři roky a taky bych s tím mohla k maturitě.
No ne, to ne, věřím, že tak dlouho u toho nezůstanu. Ale tak kdo ví, co bude. Zkusím o tom informovat i tu, ale kdo je zvědavý, vřele doporučuji sledovat FB stránku, kde to je přece jen o poznání živější než tu!
Mějte se krásně. A díky, že jste na mě nezapomněli!
