Publikováno

Naše židovská svatba

Samotný rituál koupání v mikve byl tak moc narušený zmatkem a myšlenkami okolo dětí, že k nějakému spirituálnímu zážitku měl na míle daleko. Uklidnila jsem se až v místnosti, kde jsme se s dalšími nevěstami chystaly na naše svatby. Eitan po nakojení spokojeně usnul a kluci byli pod Giyorovým dohledem vzorně přilepení k tabletům. Dostavil se pocit příjemné duševní čistoty nepodobný ničemu, co jsem do té doby znala. Takhle si najednou po skoro 40 letech života vykročit s novou identitou vůbec není k zahození. Zpětně jsem si zpomaleně promítla zážitek z mikve – jak mi rabínka žehná po prvním oplachu v mikve, jak se mi nedaří ponořit v tom hábitu a po druhém pokusu se vynořuju se všemi vlasy přes obličej. Jak se mě soudci ptají, jestli silně, ale opravdu silně věřím v Boha a já si připadám, že je vidím i slyším přes sklo akvária nebo tak něco. A že jsem na ně nahoru z té vody zírala fakt jak polapená ryba, horlivě přikyvovala, jak kdyby tam stál samotnej Bůh a následně zmotala i to nejprimitivnější požehnání, které skoro rok říkám několikrát denně. Přišlo mi to celý komický, jak jsem tak na sebe koukala do zrcadla, fénovala si vlasy, po dlouhé době na sebe plácala make up a téměř vyschlou řasenkou, co měsíce doma ležela ladem, zkoušela malovat řasy. Ty jo, já se tu fakt chystám na svatbu! S tím samým chlapem, kterého jsem si vzala před víc než sedmi lety na zámku v Brandýse nad Labem, protože v Izraeli by mě coby nežidovku s židem nikdo neoddal.

Podle instrukcí od rabinátu jsme donesli kidušové víno, pohárek na něj, snubní prstýnek pro mě, ktubu, kterou jsme dostali při uzavírání termínu svatby, a křehkou sklenku zabalenou do papíru a alobalu, v igelitovém sáčku. Tu skleničku koupil Giyora v judaice, speciální svatební – na rozšlápnutí. Je tak křehká, že domů na pití by si to koupil jenom magor. Mohlo nám hned dojít, že v běžných obchodech to nenajdem.

Než rabíni vyřídili vše potřebné od svatebčanů, uběhly dlouhé tři hodiny. Pro děti byly samozřejmě třikrát delší než pro nás. Kdo rozhodl, v jakém pořadí se páry budou oddávat, rozhodně na prcky ohledy nebral. Šli jsme až poslední. Když se konečně čtyři silní chlápci chopili sloupků chupy (baldachýn pro židovský svatební obřad), byl téměř nadlidský úkon kluky ještě udržet, aby pokud možno nerušili oddávání aspoň párům před námi. Bylo půl druhé, kluci byli unavení a přejedení krekrů a na střídačku nás přemlouvali, že už chtějí jít na hřiště, které jsme jim slíbili, když vydrží. Vysvětlování o tom, že to je pro nás důležité, se setkalo s mnohem menším úspěchem než to hřiště… Eitan už se taky hlásil k světu a v kočáru ho to přestávalo bavit. Začínala jsem mít vážné obavy o tom, jak to bude vypadat, až přijdeme na řadu my, co bude s dětma…

Tak jo, už to přišlo. Giyora naprosto bezostyšně požádá jednu z nevěst, ať nám mrkne na Eitana a jdeme si stoupnout pod chupu. Začínám se třást a hrnou se mi do očí slzy. Moment dojetí hned v zárodku zarazí kluci a vrhnou se pod chupu za námi. Obavy z nahánění zmizelých dětí byly zbytečné, oba se nám motají pod nohama. Příliš unuděný na to, aby aspoň vteřinku stáli. Věší se nám na ruce, klekají na kolena, šťouchají do sebe, strkají se. Snažíme se je od sebe držet tak, aby použité násilí nebylo vidět, a přitom udržet pozornost na oddávajícím rabínovi. Pozitivní je, že se rabín prckama ani pokřikujícím Eitanem z kočárku absolutně nenechává znervóznit, negativní, že tu řeč spíš prodlužuje než krátí. Pamatuju si jen, že mluvil o poslání v Giyorově jméně a že teď jsme teda Giyora a gijoret :-). Dostávám prstýnek, na který mám nastavit ukazováček. To jsem netušila a vedle stojící rabínka mi po marné snaze to vysvětlit prostě bere ruku a šteluje ten správnej prst. No, to aby se o zábavu nestaraly jenom děti… Prstenem jsem zasvěcená a sňatek je uzavřen. Plním přání staré paní, co prosila o požehnání pro syna a pronáším jej šeptam směrem k ní tak, jak nejlíp dovedu. Děkuje mi dojatým úsměvem. Giyora mi předává ktubu a rabín pronáší sedm svatebních požehnání. Pak mě muž napojí vínem z přivezeného pohárku. Bohužel nealkoholickým, něco tvrdšího by v tu chvíli bodlo. Jako poslední krok obřadu Giyora pravou nohou rozdupne tu zabalenou křehkou skleničku, coby připomenutí zničení chrámu. V tuto chvíli by měla začít „hostina“. Ale my jsme rádi, že jsme volní! Ehm, totiž svoji :). Zobnem z přivezených krekrů, co se už do dětí nevešly, příjímáme několik gratulací od přítomných (oddávající rabín nám přeje do roka dvojčata holčičky, huh!) a rychle se dekujeme pryč. Giyora doveze kluky na několik bloků vzdálené dětské hřiště a já tam klušu s Eitanem v kočárku. Přestávka na sváču pro nás dospělé a Eitana. Ti zbylí dva jsou stále přecpaní krekry. S Giyorou se házíme do civilu a hurá do Haify, kde si užijeme na pláži něco přes hodinu do západu slunce. Vdaná Yael už pěkně s šátkem na hlavě, jak si to natrénovala. Vůbec jsme toho natrénovali hodně. A teď nás pustili z cvičiště na bojiště, tak snad bude lehko :-).

Publikováno

Yael, dcera Avrahamova – přes mikve k nové identitě a na naši další svatbu

Druhého ledna, přes měsíc od úspěšného složení testu, jsme se s Giyorou opět vydali na rabinát, abychom si domluvili detaily svatby. Giyora nesl potvrzení, že není potomek Cohena, to by si totiž gijoret (žena, co konvertovala k judaismu) vzít nesměl. Vtipné, že to prověřují až teď, po skončení kurzu. Pro potvrzení židovského původu měl přinést ktubu z prvního manželství, kterou ale nenašel, tak jsme čekali, co na to soudce a trochu po izraelsku doufali, že „se to ňák vyřeší“… Soudce se na to netvářil, i když se celkově tvářil o dost líp než při zkoušce v roli zlého policajta, ale vážně se to nakonec „nějak vyřešilo“ :-). Stačilo potvrzení o rozvodu, které ve spisu bylo, jen to Giyoru poslal okopírovat pro vložení do jiného spisu. Ještě chybělo moje potvrzení o absolvování kurzu pro nevěsty, respektive aspoň lekcí nutných pro vstup do mikve – bazénku pro rituální lázeň židů. Do mikve má před tradiční židovskou svatbou vlézt každá nevěsta (i když ne všechny to dělají) a v mém případě to byl i poslední krok k úspěšně dokončené konverzi. Eitan tentokrát proti návštěvě na rabinátu nijak neprotestoval a celou hodinu a půl spokojeně prospal v kočáru.

Jsme v Izraeli, takže by bylo divné, kdyby se to nějak nezkomplikovalo… Pod vodu do mikve se mnou pro novou identitu museli i Eitan a Nevo (Daniel ji dostane, až ho budeme moci začlenit do náboženského vzdělávání). Že Nevo musí projít maličko otravným obřadem, protože obřízku absolvoval v době, kdy jsem ještě v procesu konverze nebyla, jsme věděli. Ovšem nevěděli jsme, že to trapné píchuntí minijehličkou má oprávnění udělat jedinej rabín v celý zemi a to v Tel Avivu v neděli jednou za 14 dní… A protože tu jedinou neděli, kdy k tomu mohlo dojít před svatbou, byl Giyora ještě na výletě a já s Eitanem a Nevem odmítla tu dvouhodinovou cestu tam a zpátky sama absolvovat, smířili jsme se s tím, že Neva holt vymácháme někdy jindy. I tak jsem mu slíbila, že pojede s námi, abychom ho na to zkusili nějak připravit. A koneckonců, jsme v Izraeli, takže třeba se to nakonec „nějak udělá“ :-). Slečna zmínila jistou mizivou šanci, že ten rabín by teoreticky mohl být na místě svatby…

Ze svatby jsme nedělali žádnou událost a využili jsme možnosti vzít se přímo v budově mikve. Místo, kde se dá vykoupat v mikve a rovnou se tam nechat oddat, je (no, to byste nečekali, že) jedno jediné v celé zemi… A to v Hod Hasharonu, kousek od Tel Avivu. Měli jsme tam být v 10:30 dopoledne, což znamenalo cestu v ranních zácpách, čili jsme místo necelých dvou hodin jízdy autem raději počítali s třemi. K Nevovi a Eitanovi se neplánovaně přidal i Daniel, když se v noci před svatbou vzbudil bolestí ucha… Dostal lék na bolest a antibiotika, která nám (naštěstí) zbyla v lednici po léčení stejného problému tři týdny zpět. S tím, že jsme doufali, že stejně jako předtím zabere hned první dávka a k doktorce zajdeme dodatečně. Do školky jsme ho ale samozřejmě poslat nechtěli. Cesta proběhla v pohodě, antibiotika evidentně zabrala, zácpy byly v normě a i přes to, že jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním proti plánu, jsme dojel včas. Na místě nás čekalo několik rabínů a rabínek, co se nějakým způsobem účastnili v různých rolích procesu. Dozvěděli jsme se, že se bereme my a ještě tři páry a že rabín, co má štípnout Neva, je na místě a tudíž jdeme do mikve já, Eitan a Nevo.

Příprava na mikve není žádná sranda, večer před vykoupáním jsem strávila dvě hodiny důkladnou péčí o své tělo a obličej. Vlasy musí být čerstvě obarvené, žádné odrosty. Přesné instrukce jsem měla od Shuvy v rámci jedné z lekcí kurzu pro nevěsty.

Rabínka se speciálním oprávněním pro doprovázení židovek vstupujících do mikve (v hebrejštině „balanit“) mě odvedla do koupelny s vanou, odkud vedly dveře přímo k mikve. Musela jsem se osprchovat, umýt mýdlem, opláchnout vlasy a důkladně je pročesat. Vyšla jsem z koupelny k mikve a rabínka si ode mě vzala ručník, do kterého jsem byla zabalená. Nahá jsem po prudkých schodech sešla do bazénku s příjemně teplou vodou o velikosti asi tři na tři metry. Zapomněla jsem všechno, co jsem se učila, tak jsem jen poslušně následovala instrukce. Jít ke stěně, kde je zábradlí, chytit se a s poklonou klesnout na kolena, abych se kompletně ponořila včetně hlavy a vlasů. Pak zpátky do koupelny, kam mi přivezli kočár s Eitanem a přivedli Neva, že je taky prvně musím omýt pod sprchou včetně hlavy. Eitan z toho byl vykulenej, ale než si stihl postěžovat, už si navýsost spokojeně hověl nahý v kočárku v osušce. S Nevem to bylo horší, hystericky řval a pral se s námi, že nechceeeee sprchu, nechceeeee mýt hlavu, nechce nic. Bylo mi ho líto, ale na nějaký vlídnější přístup prostě nebyl čas. Já dostala podivný gumovo šusťákový oblek zahalující mě od krku až skoro po paty, s dlouhými rukávy. Tenhle ponor do mikve je za účasti rabínů, kteří mi, jestli to úspěšně zvládnu, přišijou už navždycky novou židovskou identitu. Prvně jdu znovu sama, v tom županu. Když jsem dole, vcházejí rabíni. Asi vtipkují, ale jsem tak nervní z pobrekujícího Neva v koupelně a rozhaleného Eitana, že nastydne, že je moc nevnímám. Každopádně první ponor se mi nepovedl, ta gumová věc nadnáší, rabínům se to nepozdávalo. Podruhý jsem se snažila víc, to už mi uznali. Pronáším požehnání a je ze mě židovka. Odteď jsem oficiálně Yael, dcera Avrahamova (žádný obavy, tatínku, tvoje Monička taky budu navždycky). Další na řadě je Nevo, řvoucí, že nechceeeee, i když teplá voda v mikve ho maličko klidní. Beru ho podle instrukcí pod rameny zády k sobě, čelem k dajanům a poctivě celého ponořím do vody. Samozřejmě i s hlavou, což nesnáší, tak zas přidal na řevu. Ale má to za sebou, rabínka ho bere osušit a obléknout. Teď Eitan. Můj čtyřměsíční cvalda se zvědavě se rozhlíží po okolí a všech přítomných. Stejně jako jeho o tři roky staršího bráchu ho na setinu vteřiny potopím. Po vynoření se tváří vteřinku překvapeně, tohle nečekal. Ale hned vzápětí dává veselým úsměvem žehnajícím rabínům na srozuměnou, že to vlastně byla prča a dal by si to zas.

Nevo se vrátil k Danielovi a k tabletu, který jsem povolila, než se k nim po mikve zase připojím. Za půl hodiny jsem už byla u kluků, po kojení Eitana, s vysušenými vlasy, jemným make upem. V džínově vypadající sukni a bílé saténové halence, co jsem narychlo pořídila dva dny před svatbou. Pokrývku hlavy oficiálně mám mít až jako vdaná židovka, tak jsem po víc než dvou měsících byla bez šátku s vlasy staženými do hladkého culíku. Šátek mi na hlavě chyběl, ale neměla jsem nic, co by se hodilo, tak jsem využila možnosti být bez. Kluci dostali od jedné z přítomných dam krásné ručně uháčkované jarmulky, kterými nahradili ty, co jsme dovezli z domova, a poctivě si je celou dobu střežili na hlavách. Čekání na obřad bylo dlouhé, děti tam vůbec neměly, co dělat. Teda když nepočítám zobání krekrů, sušenek a skákání ze schodů. Vlastně je zázrak, že ty tři hodiny od mikve k obřadu nějak vydržely. I když ke konci jsme je museli už hodně prosit a slibovat, že je pak vezmem, kam budou chtít.

O samotném obřadu bude koukám další článek, protože už teď je to nějak dlouhý :-). Tak aspoň napíšu, že se nám nudící se děti tlačily pod nohama, pošťuchovaly se mezi sebou, občas jsme očima bádali po místnosti, kam to zmizely. Eitan sem tam pokřikoval z korbičky kočárku, ve které se ho snažila zabavit jiná nevěsta čekající na svůj okamžik. I přesto jsem se zvládla dojmout, uronit pár slziček štěstí a dokonce požehnat jedné staré paní, aby se její padesátiletý syn už konečně oženil. Prosby pod chupou mají údajně ohromnou sílu. Zkazit tím snad nic nemůžu, tak proč to nezkusit :-).

Publikováno

Leden – spoustu na srdci, málo na papíře. Totiž na blogu :)

V lednu jsem psala málo, což může budit dojem, že se nic moc neděje. Opak je pravdou, děje se toho tolik, že na sdílení vůbec není čas. První týden v lednu byl Giyora pět dní a pět nocí pryč. Nebylo to zdaleka tak hrozné, jak jsem se obávala, kluci byli zdraví a chovali se relativně spořádaně, včetně šabatu, který byl s dětmi snad vůbec nejlepší, co pamatuju. Na 23. ledna byla naplánovaná naše židovská svatba, což se také neobešlo úplně bez příprav. Kvůli samotnému uzavření termínu jsme museli 2. ledna na rabinát do Haify, dotlačit potřebné dokumenty a potvrzení o absolvování alespoň části kurzu pro nevěsty, abych věděla, jak se připravit na koupání v mikve (nutné před svatebním obřadem a jako dokončení mé konverze k judaismu). Studovala jsem po večerech s paní rabínovou a přes sem tam volná dopoledne sháněla něco na sebe. Sice šlo čistě o úřední obřad, nikoho jsme nezvali, ale stejně jsem chtěla něco svátečnějšího než je vytahané kojící triko a obnošená sukně vytažená po roce z šatníku, protože jsem se vrátila na svou původní váhu před těhotenstvím.

Děti sice ustály těch pět dnů, kdy jsme byli bez tatínka, ale co se nám vrátil, střídaly se v různých nachlazeních, zánětech uší a žaludečních problémech. Do toho běžné kontroly a konečně s měsíc a půl dlouhým zpožděním očkování Eitana.

Nevo se mnou zůstává 2x týdně doma, protože jsem nabyla dojmu, že ta školka každý den do čtyř je pro něj příliš. Navíc v počasí, co se tu motalo celou první polovinu ledna, bývalo často pohodlnější vůbec z domova nevylézat a dívat se na ty hromy, blesky a kroupy pěkně z tepla domova. Husté deště se tedy projevují i vevnitř a my jen kontrolujeme, jestli se vlhké fleky na zdech vyskytují na známých místech nebo jde o novinky tohoto roku.

Vtipným důsledkem Giyorovy absence (kromě toho, že jsem teda definitivně zhubla na svoji váhu, jak mě týden nekrmil) je, že máme všechny malý chlapíky zpátky v ložnici. Vzala jsem si je tam na dvě noci z těch pěti, co tu Giyora nebyl a ukázalo se, že i když si Eitan v noci sem tam zabrečí, vůbec nikoho to neruší. A kluci spí lépe a déle. Když jsem se Giyory ptala po návratu, co on na to, že by se vrátili k nám, odvětil, že on by byl pro, ale „všichni říkaj, že to není dobře“. Mno, zasmáli jsme se, jen tu větu vyslovil, jakoby nám na to záleželo :). Máme tedy zastavěnou manželskou postel dokola dětskými postýlkami, v ložnici není k hnutí, ale je nám fajn. A šetříme na vytápění, hehe.

Oslavili jsme svátek stromků Tu bi-švat. Děti přes den ve školkách a my večer v synagoze. Eitan sice obvykle od sedmi skoro do půlnoci spí, ale tuhle oslavu si evidentně nechtěl nechat ujít. Jak přišel osvědčený babysitter Golan (Giyorův nejstarší syn, aktuálně dvacetiletý), probral se a nám nezbylo, než ho vzít s sebou. Byl nejmladším účastníkem, choval se velmi společensky a okouzloval přítomné zářivými úsměvy až do půl desáté.

Dům trpěl mými výběhy do obchoďáků a já tím, že jsem se v posledních několika slunečných dnech nedostala nikam jinam.

Dneska byl po dlouhé době oddechový den. Giyora zasázel odpoledne s klukama to tubishvatové rostlinstvo, co dotáhli ze školek a já konečně ulevila domu od prachu a nahromaděného bordelu. Eitan pofňukával a hodně chtěl nosit, zřejmě se můžeme těšit na třetí zoubek. Zas bylo krásně a já se ven dostala jen pro Neva do školky. Zítra už to určitě napravíme, snad to sluníčko ještě vydrží. V lese v Tal El už zase kvetou bramboříky a sasanky, tak je musím tradičně jako každý rok dojít vyblejsknout :-).

Publikováno

Kluci a Tu bi-švat

Svátek stromů nebo také svátek plodů. Jen co se doslavila Chanuka, připravují se děti ve školkách na další svátek – Tu bi-švat. Učí se o stromech a plodech, se kterými se seznamují na živo při procházkách po osadách. Sází rostlinky do zahrádky, dělají džusy z citrusů, pečou koláče s čerstvým i sušeným ovocem. V den svátku je oslava, kterou si Nevo ve školce užil právě dneska. Že děti domů vždy nosí květináček s pidi rostlinkou jsme si zvykli, ovšem strom jsme dostali prvně. Ale karob na zahradě ještě nemáme, tak mu určitě najdeme místo. A za pět let ode dneška z něj můžeme sklízet košér plody :-).

Publikováno

Ukousnutí z porce Tóry

Většinu minulého týdne byl Giyora se studenty na ročním výletě, i přes šabat jsem byla s klukama sama. Do synagogy jsme nešli a lekce Tóry ženám se nekonala. Ale protože Giyora je ve škole považován skoro za rabína, naservíroval studentům týdenní porci z Tóry na výletě právě on. A já si jeho podání nechala odvyprávět aspoň dodatečně.  Abych vás nemýlila, nejedná se o jeho podání. Oddíl na každý týden je dlouhý sám o sobě a obsahuje mnoho skrytých sdělení, na které poukazují a různě je interpretují rabíni a učenci z celého světa. V každém oddílu lze najít tolik zajímavých myšlenek, že je to na hodinové diskuze a ne na pár minut, které měl Giyora k dispozici. Čili jde o to, co z vygoogleného obsahu chtěl na studenty vysypat. Podobný způsob používá i Reut na lekci Tóry pro ženy, jen má kromě googlu i jiné zdroje.

Oddíl byl o posledních třech ranách egyptských – kobylky, tma a smrt prvorozených (těch prvních sedm jsme si vyslechli o minulém šabatu u rabína a naši kluci příběh tak hltali, že jim ho Giyora musel před spaním odvyprávět znovu – a trvali na identické verzi, kterou podal rabín Noam :-)).

Takže kobylky – byly obrovský a sežraly úplně všechno. Zvířata umírala hlady, protože se neměla na čem pást, lidé umírali hlady, protože neměli k jídlu zvířata. Faraón, jehož zabedněnost opět Bůh posílil, ani přes předchozí příslib izraelity nepropustil. Že je to lhář se už po těch sedmi ranách ví, tak to ani nikoho moc nepřekvapilo.

Devátá rána – tma, celé tři dny. Tak tohle byla pořádná pecka. Podle učenců dvoukolová. První kolo – tma, černá tma, ale pořád jenom tma, jako když člověk zavře oči. Izraelité, co byli ready emigrovat, měli světlo. A viděli tak, že ti, co se aklimatizovali v Egyptě a nehodlali hnout ploutví, to krutě odnesli… Chytrý tah, Bůh tak velmi efektivně pomohl s rozhodnutím všem, co doteď možná ještě váhali. A díky tomu, že měli světlo, nasbírali si chlapci šikovní v rámci příprav na odchod spoustu zlata a cenných věcí, aby nešli úplně s holými …, totiž holýma rukama.

Druhé kolo byla tma paralyzující. V Tóře se píše, že se lidé nemohli hýbat, což se vysvětluje tak, že je přepadla tma duševní. Pocit, že jsme sami, že nás nikdo neuslyší plakat, volat o pomoc, že se o nás nikdo nepostará. Logicky to může být důsledek té normální tmy. Obavy, že už nikdy nebude světlo, že už nikdy neuvidíme, zřejmě snadno můžou způsobit tak solidní depku, že se člověk nedokáže pohnout. Po osmi ranách zraňujících fyzicky přichází tma, co Egypťany rozloží duševně. Všichni si nepřejí nic jiného, než ať ten zpropadený národ izraelitů už zmizí, se vším zlatem, vším, co chtějí, hlavně ať už jdou a to příšerný utrpení skončí.

Člověk by musel být blázen, aby se i v takové situaci rval zuby nehty o šestsetitisícovou bandu otroků. Faraónova zatvrzelost tak zjevně nemohla být ničím jiným než Božím úmyslem. A vysloužená poslední rána – smrt prvorozených, jen potvrzením Boží síly. No a asi i pomsta za faraónovo dřívější nařízení zabíjet všechny narozené syny izraelitů, které se tak úplně nedodržovalo… To Bůh byl mnohem důslednější a jediný, koho jakožto prvorozeného nechal naživu, byl právě samotný faraon. Aby konečně mohl Mojžíšovi s Áronem kývnout a propustit izraelity z Egypta.

A ještě pár vět z porce Tóry na tento týden, jak jsme si o něm povídaly na lekci ženám.

Izraelité si to štrádují už nějakou dobu po poušti a nedlouho po tom super extra zázraku, kdy jich všech šest set tisíc prošlo suchou (možná až dost vysušenou…) nožkou přes Rudé moře už začínají ztrácet víru a fňukat, že v Egyptě jim vlastně bylo líp. Kromě toho, jak snadno člověk ztrácí víru, jsme rozebíraly, jak se může cítit nadřazený nad jiným jenom proto, že otročí v baráku se zlatými klikami. Přitom má ve výsledku stejný houby jako otrok sloužící na statku. A jak se otroctví může zdát lepší než svoboda jenom proto, že člověk ví, že je o něj postaráno – ráno skýva chleba a voda, v poledne skýva chleba a voda… Zariskovat, že o tu skývu přijdeme, může způsobit, že to člověk radši nezkusí a prožije v otroctví celý život.

Tak přeju všem stále světlo v duši a mnoho sil v cestě za svobodou, když už se rozhodneme, že někde nechceme dál otročit :-).

Publikováno

„Nechci zavřít oči, to by byla tma“

Po třech letech Nevova života se konečně začínají množit noci, který náš aktivní druhorozený klučík zvládá spát bez jediného probuzení. Nechuť nebo možná neschopnost vklidu usínat však přetrvává dál. Když jsem ho nedávno evidentně unaveného po dni ve školce (kde se v Izraeli v tomhle věku už nespí) čtvrt hodiny po osmé přemlouvala, ať prostě zkusí zavrřít oči a ležet vklidu, oznámil mi, že oči zavřít nechce, protože „to by byla tma“… A tmy se bojí.

V jeho půl roce se konečně zmírnila trápení s bolavým bříškem a my místo hopsání na gymballu začali zkoušet „uspávat“ přímo v postýlce. Večer co večer jsme bývali svědky komického sebeunavovacího rituálu „do padnutí“. Brouček, který v té době už lezl, rejdil po postýlce sem tam, otáčel se ze strany na stranu, házel si plyšáky, schovával se pod plenku, peřinku… Že se blížíme ke zdárnému konci signalizovaly zpomalující se pohyby a ubývající aktivita, přesunutí do pozice na zádech a poslední fáze – upřený pohled na vlastní ručičky, se kterými si hrál, dokud se nezaklapla oční víčka. Pozitivní bylo, že nebrečel, z postýlky chtěl ven jen občas na kojení a víceméně mu stačila naše tichá přítomnost.

Popsaný rituál se dochoval do dnešního dne v téměř nezměněné podobě. Pokud je denní aktivity příliš nebo se ráno probudil moc brzy, často vytuhne v autě cestou domů ze školky, obvykle při marné snaze něco dojíst. Jo, je to jisté nebezpečí, ale usoudili jsme, že pořád menší, než našemu otesánkovi mandarinku nedat a řídit domů v zácpě i půl hodiny za hysterického řevu. Obzvlášť, když je v autě ještě mimino.

Někdy vydrží i po extra náročném dni vzhůru a pak často dochází k výjimečně vtipným situacím. Usíná při koupání, sprchování, během konzumace večeře a jednou dokonce při řízení elektrické čtyřkolky, s kterou to v plné rychlosti asi 1,5 km v hodině napálil do zdi .

Tak můj drahý Nevo, až jednou budeš mít řidičák, ať ti tenhle článek připomene, že unavení za volant nesedáme :-).

a takhle nám najednou při večeři zmizel…
Publikováno

Lekce ženám – babské dýchánky nad Tórou

Několikrát jsem ve svých článcích o konverzi zmiňovala „lekci ženám“ u nás ve vesnici. Ale co to vlastně je a kdo to pořádá? Když jsem začala proces, pořádal lekci ženám každé pondělí rabín naší osady. Kromě jeho paní se nás scházelo asi pět, v různém věku, různě pokročilé v otázkách víry a náboženské praxe. Já samozřejmě jako totální nováček. Noam nám vždycky připravil pár ofocených stránek z jedné z tisíců knih jeho svaté knihovny a to jsme společně četli a rozebírali. Mluvilo se o životních hodnotách, správnosti lidského jednání nebo třeba i o výchově dětí. Buď to byla teorie rozebíraná učenci nebo různé příběhy, ze kterých vyplynulo poučení nebo určité nasměrování. V hlavě mi utkvěl třeba jeden o Thomasu Edisonovi, jehož pravdivost se sice neprokázala, ale o tom, jak je důležitá důvěra matky ve svého potomka vypovídá hodně:

Jednoho dne přišel Thomas Edison domů ze školy a předal své matce dopis od ředitele školy. Matka přehlédla očima text a na otázku, co se v dopise píše, odpověděla: „Pan ředitel píše, že jsi génius a že bohužel není v možnostech školy nabídnout ti vzdělání odpovídající tvým schopnostem.“. Pak vzala syna za ruku, podívala se mu do očí a řekla mu: „Než si najdeme jinou, lepší školu, budu tě učit doma.“ Kam to chlapec z toho domácího vzdělávání dotáhl všichni víme :-). A v tom údajném dopise pan ředitel ve skutečnosti napsal, že Thomas Edison je mentálně nemocný a že pro jeho nevhodné a hloupé chování je vyloučen ze školy…

To snad dává jasnější představu o lekci ženám, jak jí pořádal Noam. Hodně jsme debatovaly, sdílely a často odbíhaly od tématu, což je možná důvod, proč je to „pro ženy“ :-). Slibuju, že na ten pravý důvod se rabína zeptám. Každopádně když lekci ženám nahradila lekce Tóry v synagoze, která byla společná mužům i ženám, my ženský jsme to tak nějak vzdaly. Už to nebylo ono :-).

Když se do Tal El přistěhovala další ortodoxní rodina, potěšila nás mladičká Reút, pracující maminka čtyř malých kluků, rozhodnutím pořádat jednou týdně lekci Tóry pro ženy. Tak se od října každé úterý v devět večer potkáváme u ní doma na babském dýchánku ve stejném složení, jakém jsme chodily k rabínovi. Nad kávou nebo čajem a zákusky zahajujeme večer vždy připomenutím týdenního oddílu Tóry (hebrejsky Parashat HaShavua), ke kterému Reút dohledává různé související články nebo příběhy. Dalšími tématy bývá partnerství, rodinné vztahy a samozřejmě výchova dětí a výzvy s tím spojené. Probíráme pohled judaismu na danou problematiku, sdílíme osvědčené nebo doporučené tipy i vlastní zkušenosti, úspěchy i selhání . Naše diskuze končí obvykle po hodině a půl a pak ještě doma tlumočím nejzajímavější body Giyorovi. A protože to jsou často moc fajn myšlenky a ráda bych si je pamatovala, rozhodla jsem se, že si je budu psát i sem na blog.

Pro začátek taková jedna milá židovská anekdota (pro ženský ;)):

Starosta jistého malého izraelského městečka se vydal s manželkou na procházku. Když kráčeli kolem jakési rozestavěné budovy, jeden z dělníků zakřičel na starostovu manželku: „Nazdar, Sáro, jak se vede?“ Sára mu zamává: „Ahoj, Avi, děkuji, mám se fajn. Doufám, že ty taky!“ Dělník odpoví úsměvem a kývnutím hlavou a pokračuje v práci. „Prosím tě, kdo to byl?, ptá se manžel Sáry. „Ále, jeden můj spolužák ze střední. Po škole jsem se chtěla za něj dokonce vdát,“ zasměje se Sára. „Cože? Ty ses chtěla za něj vdát? Tak to bys dnes byla manželkou dělníka, to by bylo tedy terno,“ škodolibě se zakření starosta. „Omyl, můj drahý,“ reagovala Sára. Kdybych se za něj vdala, starostou by byl dnes on.

Obrázek brownies jsem si vypůjčila odjinud, ale i takové pohoštění nás u Reút čekalo 🙂
Publikováno

Na závěr „civilního“ roku 2018…

Venku zas celý den déšť, ale dneska jsme vylézt museli. Nejdřív s Eitanem k doktorce a pak vyzvednout Neva ze školky. Cestou domů oba usnuli, tak jsem toho využila a zvěčnila si deštěm bahnitý Tal El a zimní zahradu. Posmutnělou šeď příjemně nabourává úroda citronů a růžový brambořík, co jsem dva týdny zpátky dostala od Tal El jako dárek za přivedení Eitana na svět.
Na závěr dne mě mé tříleté dítě s přehledem porazilo v pexesu. Jsem doufala, že k zjištění, že hlava už tak dobře neslouží, dojdu přece jen o pár let později…
Tak to je můj závěr „civilního“ roku.
Silvestra s Giyorou neslavíme, protože to prý byl antisemita, a nový rok, ten židovský, už je pár měsíců v běhu. Ale všem, kteří dnes slaví a těší se na příchod roku 2019, přeji z celého srdce, ať je šťastný, úspěšný a plný skvělých zážitků! A ať se i vám daří v šedých dnech vždy objevit něco barevného .

Publikováno

Další záznam ze série „Nevova představivost“

Šabat, vyrážíme na dětské hřiště. Jen sejdeme dolů schody od baráku, kluci zahlásí, že potřebujou na malou. Giyora je žene zpátky nahoru na zahradu. Svorně pokropí divočící zelené chroští za kůlnou, Daniel oblíkne gatě a jde. Nevo zvedne vzhůru pravou ruku, cosi ve vzduchu plácne a vydávajíc zvláštně syčivý zvuk pokračuje s máchnutím ruky až do dřepu. Pak spokojeně vyskočí, otočí se směrem k nám a taky začne navlíkat kalhoty, přičemž zmerčí naše udivené tázavé pohledy. „Jsem jako spláchnul.“ zní suverénní vysvětlení .

Publikováno

Jeden den na konci prosince

9:15, právě jsme se vrátili z osady Ahihud, kde jsem odevzdala Neva do školky. Když jsem nahoru po schodech k domu táhla autosedačku s Eitanem, volal technik, že dorazí za půl hodiny. Mašinka na filtrování, ohřev a chlazení pitné vody vypověděla službu. Přestože jsem s malými přestávkami byla vzhůru od čtvrt na pět, stejně jsme zas do školky dorazili pozdě. Nevo vstával s řevem v půl šesté, protože se pusou praštil o rám postýlky. Nevím jak, každopádně pobrekával pak celé ráno.

Otvírám velké dřevěné dveře, které by nutně potřebovaly údržbu. Na jídelním stole moje nedopité kafe, Nevův nedopitý čaj, otevřené balení sušenek, ze kterého jsem si dvě k snídani do toho kafe stihla namočit, a teploměr, kterým jsem ověřovala, jestli Nevův pláč není znak začínající nemoci. Na dětském stolku Danielův čaj s rozmočenou sušenkou a jednou nesnězenou vedle, prkénko s pozůstatky po přípravě svačin a talíř s okousaným krajícem chleba s máslem na lince. V 7:20 Daniel odjel, já dořešila Nevovu svačinu a Eitana, co se úspěšně podělal až pod lopatky. Mezitím Nevo stihl natahat hračky do obýváku, takže se na zemi válí mikrovlnka z dětské kuchyňky a půlky několika druhů plastového ovoce odtamtéž. V koupelně v umyvadle napůl vyprané Eitanovo oblečení po tom raním neštěstí.

Eitan spí, tak mám aspoň šanci ten stav doma z „po výbuchu“ upravit na nějaký standardní neuklizeno, než dorazí technik. Ten je výjimečně přesný a 30 minut od našeho hovoru zvoní u dveří. Pozdraví mě drobný mladík a při vstupu do domu předá přes ruku polibek mezuze na rámu dveří. Jarmulku na jeho hlavě hledám marně, asi by mu na tom culíčku špatně seděla. No jo, co žid, to unikát. Nakráčí do kuchyně, samozřejmě v botech, protože v Izraeli se nezouvá. Dost tím trpím, ale na druhou stranu nehodlám přesvědčovat lidi, který na to nejsou zvyklí, aby tu po studené dlažbě chodili v ponožkách. Případně je cpát do bačkor, což je v jejich uvažování prostě „cizí bota“, že. Zvlášť, když je to takováhle jednorázovka. Mašinku rozmontuje a očistí vodní kámen, který byl zjevně jedinou příčinou poruchy. No jo, ta místní tvrdá voda, to je kapitola sama pro sebe. A to máme filtr už na trubce, co přivádí vodu do domu. Možná taky potřebuje výměnu.

Eitan se budí s řevem. V pátek, přesně ve věku třech měsíců, se mu vyklubal první zoubek, čímž trumfl Danielův rodinný rekord o dobré dva týdny. Nesl to statečně, jen trochu míň spal a víc chtěl nosit. Ale teď má bebí na jazyku a zřejmě ho to dost prudí.

Já se už třetí den vypořádávám s otravným virem. Vlastně jsem ráda, že to je virus, protože jsem se trochu lekla, že ty bolavé svaly a kosti jsou už opotřebení materiálu věkem a lepšit se to nebude. Ale i tak je to vopruz, dnešek jsem začala paralenem na bolení hlavy, teče mi z nosu bez přestávky a pokašlávám, stejně jako Eitan. Teploty venku sice klesají jen lehce pod dvacítku, ale prská celá země a je nemožný něco nechytit, i když naše chvilky mezi lidmi jsou vzácné.

Technik skončil za deset minut, popřál mi pěkný den a zmizel. V kuchyni zůstala loužička a špinavé stopy mohutných zimních bot. Ouvej. No, stejně to tu potřebuje vytřít. Ale zařízení opravené, aspoň mám zas permanentně připravenou horkou vodu na čaj, který do sebe hodlám lít na litry.

Aha, tak z domácích prací a toho čaje nic nebude. Mám si přijet pro Neva, není mu dobře a pořád brečí, dokonce jim tam na chvíli usnul. Tak tak jsem stihla nakojit, přebalit, prohodit po telefonu dvě věty s tchýní (ne, nestihla jsem včera mluvit s Giyorou a jo, taky jsem nemocná) a vysvětlit psycholožce z Danielovy školky, že jsme si našli někoho jiného. Ehm, zatím nenašli, jenže když jsem Giyorovi řekla jméno téhle, ukázalo se, že už s ní měl kdysi tu čest kvůli jeho prvorozenému a vyjádřil se o ní… no… řekněmě nelichotivě.

Nevo brečel většinu cesty domů, kde pak na gauči usnul. Probudil se opět s brekem, ale už byl odpočinutej dost na to, abych z něj dostala, že ho bolí hlava. Problém vyřešil paracetamolový sirup a o hodinu později se tu rozčiloval, proč ho nechci nechat skákat na trampolíně. A to jsem dala jako obvykle méně než je doporučená dávka.

Tenhle prima den, který jsem z nějakého důvodu měla potřebu si zaznamenat, je zároveň jasnou odpovědí na dotaz, jestli slavím Vánoce. Ne ne, neslavím, co jsem se přestěhovala do Izraele. A to i přes to, že Giyora ze začátku navrhoval, že klidně můžeme. Ale místních svátků je dost, s rodinou manžela se scházíme často, přecpáváme se celoročně a předávat jim nějaké tradiční zvyky z Vánoc jsem neměla potřebu. Po té, co jsme prošli procesem konverze, už v tom vůbec nevidím smysl, čili minimálně dokud budeme žít v Izraeli, žádnej stromek strojit nebudem. A jestli mi přece jen něco chybí? Vanilkové rohlíčky! A ty si upeču. Jakmile se mi zas vrátí čich a chuť… A možná i vánočku :-). Krásný sváteční čas všem v Čechách přeju!