Autor: Monika Erez

Uvažování o tom, že se do konverze pustíme, začalo dlouhé roky před tím, než na to opravdu došlo. Vlastně hned ve chvíli, kdy jsme se rozhodli natrvalo usídlit v Izraeli, čili ještě před naší svatbou někdy v druhé půlce roku 2011. Izrael je židovský stát a i když demokratický, existuje minimálně jeden dobrý důvod, proč mít židovskou identitu. Pokud ji nemáte, nedostane se vám v Izraeli tradičního židovského svatebního obřadu. Ne že bychom měli dojem, že to je tak kritické, dokonce i židé nezřídka prchají se oddat někam do zahraničí, aby se obřadu vyhnuli. Ale co kdyby o něj naši případní potomci stáli? Další důvod byl, že manžel tvrdil, že bohužel existuje jistá poměrně velká část obyvatelstva, která se na nežidovské občany dívá s lehkým pohrdáním… A ano, opravdu jsem se s tím sem tam setkala (a nebylo to od ortodoxních věřících). Což o to, mně to bylo fuk, ale opět jsme u těch potomků – určitě bych je toho ráda ušetřila, jestli můžu. Maminka mě sice vždycky varovala před tzv. „pánbíčkáři“ s vážnými obavami, abych se k nim nikdy náhodou nepřipojila (haha, obávala se správně :-)), jenže všichni ti, které jsem v Izraeli poznala, působili jako moc fajn lidi, kterým náboženská praxe nezpůsobila v životě žádnou vážnou újmu. Dokonce snad i naopak… Navíc ten rok došlo v mém životě k několika zásadním změnám (jemně řečeno, ve skutečnosti se mi převrátil život naruby) a díky tomu vzalo mé dlouholeté až extrémně ateistické vnímání světa za své. Ochotně jsem přijala možnost, že existuje něco nad námi. Připadala jsem si hloupě, že o náboženství vlastně vůbec nic nevím, a trochu se i zlobila, že se mi nedostalo žádného vzdělání v tomhle směru. Začala jsem se zajímat, vyptávat, číst. A pojetí Boha v judaismu se mi zamlouvalo. Dalším důležitým faktorem rozhodně byla zvědavost. Co vede židy k tomu, že provozují tak náročnou náboženskou praxi? Že dobrovolně dělají všechny ty divné věci (a to jsem zdaleka netušila, co všechno :D), že se specificky oblékají, důkladně dodržují zásady košér stravy a o šabatu si ani nerozsvítí? A ještě se většinou dobrotivě usmívají a působí spokojeně? Vždyť to je naprosto proti logice. Chci vědět, co za tím je!

Když jsem si k tomu přidala, že proces sám skoro nic nestojí, nikdo mě k němu nepřemlouvá a můžu to kdykoliv zabalit, nebylo, co řešit. Už nevím od koho a jak jsme dostali kontakt na česky mluvícího rabína v Haifě a po bláznivých měsících, kdy jsem z různých často nepříjemných důvodů pendlovala sem tam mezi Českem a Izraelem, jsme si dohodli schůzku. Bylo to milé setkání s milými lidmi, nicméně jsme se dozvěděli, jak je proces náročný a dlouhý, jak moc si musíme ujasnit, že do toho chceme jít a že manžel to celé musí absolvovat se mnou, protože sice je žid rozený v Izraeli, ale jeho rodina měla k praktice judaismu skoro stejně daleko, jako ta moje. A že vzhledem k tomu, že nemám občanství, je náročné i začít. Dostala jsem tipy na doporučenou četbu a byli jsme přesměrování na vrchní rabinát v Haifě. Jemu předsedající rabín pouze potvrdil, co nám bylo řečeno. Proklepl mě z historie, vyplnil s námi spoustu formulářů a informoval nás, že když chce začít kurz gijuru někdo, kdo nemá občanství, předpokládá se, že začne judaismus praktikovat dávno před tím, než o možnosti zahájení kurzu bude rozhodovat komise. Sehnali jsme potřebné dokumenty, ale… stavěli jsme dům, učila jsem se 4x v týdnu 3 hodiny večer po práci hebrejštinu, pak se narodil Daniel, pak jsem se vrátila po mateřské do práce a krátce na to znovu otěhotněla, pak se narodil Nevo… A já ne a ne sesmolit těch pár řádků do dopisu vysvětlujícího, proč jsem se rozhodla konvertovat právě k judaismu. O nějakém začátku praktikování ani nemluvím. A pak návrat po další mateřské do práce, konečně získání občanství, ale zas věčně marodící děti a marná snaha obstát v plnění pracovních úkolů. A pak vyhazov… Září. Já bez práce výhledově minimálně na půl roku. Izraelský Nový rok. Hebrejština na slušné úrovni. Bylo jasné, že přišel ten správný čas. Jeden telefon, schůzka na vrchním rabinátu, otevření nového spisu a přihláška na právě odstartovaný kurz gijuru v blízkém městě. První Yom Kipur, který Giyora strávil skoro celý v synagoze. A první šabat na zkoušku. Pak první lekce. Sympatický mladý rabín nám servíroval příběhy z Tóry na stříbrném podnose, nešlo se pro to nenadchnout. Bližší seznámení s rabínem naší vesnice a jeho ženou – a další nadšení, jací to jsou prima lidé. Studium mě bavilo moc, jak v kurzu, tak s paní rabínovou. Začít praktikovat ve všedním životě bylo horší, ale pamatovala jsem na větu kamarádky, která měla náboženské vzdělání až do 18 let věku: „Je to těžké, ale je na tom něco moc krásného“.

Bylo i pár momentů, kdy jsem se vztekala a chtěla se na to vykašlat, hlavně v prvním půl roce. I manžel měl slabé chvilky, ale pokaždé jsme to nějak rozdýchali a nevzdali to. A možná právě v těch slabých momentech jsme se toho naučili nejvíc – o sobě i o víře. Jak přibývaly znalosti, rostlo zároveň i porozumění a respekt k praktikujícím. Osobně jsem dostala mnoho důležitých lekcí – pochopila jsem, že i když něco není racionální, může být racionální to udělat, protože mi to něco přinese – dobrý pocit, úsměv, chvilku soustředění, chvilku zklidnění nebo prosté cvičné protočení mozkových závitů. Že může mít člověk radost i z úplně běžných úkonů, které dělá x krát denně – když je 25 hodin dělat nesmí. Jak se můžeme těšit třeba i na obyčejné luštěniny – když si máme dát týden bez nich. A že mi vyhovuje mít v životě řád a pevné hranice.

A jestli jsme se obávali, že se nám to zalíbí? Ne, neobávali. Věřili jsme, že nemáme, co ztratit, jen získat. Že to spolu zvládneme, ať už proces doděláme nebo ho vzdáme, ať už se z nás stanou praktikující věřící nebo ne. A i když se nekonalo žádné prozření nebo osvícení, které by mi usnadnilo pochopení Boží existence, nakonec to nevadilo. I tak věřím, že jsem na správné cestě a že Bůh je s námi 🙂

A je to tu, středa 28. 11. 2018, téměř 15 měsíců od začátku konverze k judaismu. Znalostní skóre nic moc. Všech pět pokusů projít celou učebnici gijuru skončilo na páté stránce, kde vždycky Giyora v půlce věty usnul. Když jsem se pokusila sama, usnula jsem již v půlce první strany. Modlitby – mno, několikrát se mi ráno téměř podařilo dočíst ranní sérii požehnání. A o posledním šabatu jsem si zas sama poseděla v ženské části synagogy nad svou modlitební knížkou, kterou jsem tam navíc zapomněla. V úterý večer jsem se Shuvou prošla aspoň desatero, třináct článků víry a pár z devětatřiceti zakázaných činností o šabatu. Na spaní mi zbylo pět hodin s přestávkami na kojení. Giyora si užívá nejnabitější týden v roce, stihl spát hodinu. A to má deficit již z minulého týdne…

Den začal tím, že jsme zaspali. Giyora byl v synagoze, já zamáčkla budík napůl v bezvědomí. Ve třičtvrtě na sedm Daniel nesměle otevřel dveře ložnice s tím, že venku už je světlo. Giyora se právě vrátil a společnými silami jsme vypakovali Daniela na bus do školky, který naštěstí přijel se zpožděním proti obvyklé době. Měli jsme třičtvrtě hodiny na výpravu Neva, mojí a Eitana, abychom v 8:15 nabrali rabína Noama. Hlavní rabín v Haifě, co jsme s ním mluvili na začátku září se projevil, že by bylo fajn, aby nás tam Noam doprovodil, když nás vedou procesem, a Noam rád souhlasil.

Vysadili jsme Neva ve školce a vyrazili směr rabinát Haifa. Test byl v deset, my dorazili před půl, tak jsme si s Giyorou ještě sedli na snídani. Noam šel rovnou na rabinát a protože rabín Moshe už tam čekal od devíti a věděli jsme, že se s Noamem dobře znají, nebylo nám to ani hloupé, že ho necháváme jít samotného. Při snídani v malé kavárničce, kde jsme si nesměle nechali předložit certifikát o kašrůtu, když jsme si všimli, že ten vystavený je prošlý, mě Giyora zasvětil do aktuální kapitoly Tóry (parašat Šavua), protože jsme předpokládali, že se na to zeptají. Eitan se vyspal cestou a taky chtěl snídani. Spěchali jsme nahoru zbytečně, Katya a Meir, kteří byli před námi na devátou, ještě stále seděli v přípravné místnosti. A seděli jsme tam spolu ještě třičtvrtě hodiny. Katya je v podobné situaci jako já, ale přece jen se jí podařilo zamakat víc na modlitbách, požehnáních a návštěvách synagog. Účast na hodinách má poctivou, přestože doma mají tři malé děti. Když po dvacetiminutovém rozhovoru s dajany čekali na rozhodnutí, měla jsem už nervy na pochodu. Jednak Eitan absolutně nespolupracoval, byl mrzutej, pokřikoval a nespal, a jednak už to trvalo opravdu dlouho. Katya a Meir dostali další tři měsíce studia a nový termín…

A je to, jsme na řadě. Moshe nás volá dovnitř a polohlasem sděluje, že nás s Revital vychválili až do nebe, že máme od nich skvělej report a že my to dát musíme. Protočila jsem panenky, že akorát budou mít soudci moc vysoký očekávání (no mně se člověk nezavděčí, co…) a s kočárem s Eitanem třeštícím na mě oči, jsme vstoupili. Noam i Moshe seděli s námi proti třem dajanům. Prostřední, co byl za drsňáka, se do mě hned pustil:

„Máš šátek, koukám. Proč?“

„Zkouším to poslední dva týdny, jako cvičení“

„A co, jaký to je? A mohla bys v tom chodit pořád?“

„Padá to. A trvá mi hodinu, než vyberu něco na sebe. Ale jo, mohla bych v tom chodit pořád.“

Smějou se, prý to je známá součást procesu.

A jedeme, historie… Matky a otce židů jsem samozřejmě vysypala z rukávu, kdo byli Levi a Reuben jsem také věděla, kolik dětí měl Jákob též v poho. Proč se židům říká Yehudim jsem už neřekla úplně přesně, ale ještě to šlo. Které svátky nejsou z Tóry, to jsem trefila, ale zařadit ten Purim a Chanuku někam na časové ose už vůbec. Nevzpomněla jsem si, jak se hebrejsky řekne ten zatracenej svitek Ester, co jsme na Purim louskali tři hodiny, i když v synagoze to mají do hodiny přečtený. Pak hodně o šabatu – proč v jedné variantě desatera je „pamatovat“ a v druhé „střežit“ šabat a jaký je v tom rozdíl, z čeho vychází zakázané činnosti, několik vyjmenovat, říct, co ležícího na stole je mukce, čemu se žehná při kiduši… To naštěstí přešlo k tomu, jak to děláme my a odkdy dodržujeme šabaty, čímž jsme určitě získali plusové body. Košér kuchyně a strava od Pesahu také udělala dojem. Několik otázek k modlení – co denně říkám, dělám, říct zpaměti pár konkrétních požehnání nad pokrmy, před a po jídle. Být tam Revital, asi mi utrhne hlavu, dobře jsem si vzpomínala, že nám při lekcích říkala, že to a to je oblíbená otázka – ale odpověď na ní jsem si nevybavila. Když jsme vycházeli ze dveří, volali na Giyoru, ať mě laskavě tu historii doučí, když to učí ve škole, že to je ostuda. Ujistila jsem je, že se o to nespočetněkrát pokoušel, že ostuda je to jenom moje, protože si to prostě nepamatuju. Minimálně čtyřicet minut jsme tam byli. Do toho pokřikující a pobrekávající Eitan, kterého jsme si s Giyorou předávali z ruky do ruky… Můj celkovej dojem byl vyloženě příšernej (přitom když to teď čtu, tak jsem toho i dost věděla :D). Zlí nebyli, to ne, určitě se nesnažili nás potopit. Když Moshe vyběhl za námi s úsměvem, že to vypadá, že to máme zdárně za sebou, nevěřila jsem mu. A když nás soudci po krátké poradě zavolali zpět do místnosti, úsměvy od ucha k uchu zářily na všech tvářích. Stála jsem proti nim s pohledem žačky, co proškrtala náhodně americkej a/b/c test a vůbec netuší, co může být výsledkem. Když mi soudce, který byl při dotazování za tvrdého policajta, oznámil, že jsme prošli, vyhrkly mi slzy štěstí. To není možný, vážně jsme to dali, vážně hned na poprvé! Prý ví, že máme mezery, ale že taky rozumí tomu, že ta naše cesta není úplně bez překážek a že vidí, že se snažíme a děláme, co můžeme.

Následoval mini ceremoniál, při kterém jsem po soudci opakovala slib, že budu dodržovat přikázání jak z Tóry tak od vzdělaných. Na závěr jsem slavnostně pronesla Šema Jisra´el. To všechno samozřejmě s příležitostným popotahováním a otíráním slz (Moshe nám to zvěčnil, sdílím aspoň kousek :-)). Konec ceremoniálu, vysloužili jsme si další sérii blahopřání a chvíli seděli nad byrokracií. Hebrejské jméno jsem si vybrala Yael. Eitan a Nevo prochází gijur se mnou, Daniel ještě ne – musí nastoupit do náboženské školy nebo školky a jakmile přineseme potvrzení, že tam je, prochází i on. Musím na 8 lekcí pro nevěsty. Když se zadaří, bude to s Shuvou, pro kterou teď Noam shání potvrzení, že je oprávněná to udělat. Pak si vybrat, jestli svatba bude na rabinátu nebo někde jinde a domluvit termín, což bude zároveň termín vykoupání v mikve (Nevo a Eitan jdou se mnou). Teprve od té chvíle budu úplná židovka, teď je to teda nějak na půl. Ale že Bůh je se mnou je jistý už od toho testu, že. Moc díky všem, co šli po té cestě díky blogu tak trochu s námi a drželi nám palce.

Se slzami v očích Revital i většiny ženského osazenstva jsme včera opouštěli poslední lekci kurzu konverze k judaismu.  Původně plánovaný rozlučkový večer v restauraci z nejasného důvodu nahradil povídací kroužek. A ani jsme nebyli kompletní, dokonce jsme postrádali některé „pilíře“ třídy. Například Amira, onoho sympatického beduína, který stejně jako ostatní spolužáci už pár týdnů denně chodí s jarmulkou a při lekcích, které zřídkakdy prošvihl, nás bavil vtipnými dotazy a poznámkami typu „o šabatu se basket určitě hrát nesmí, co kdybych míčem náhodou trefil holuba a porušil tak zákaz zabití živého tvora“. Místo veselé párty, kde jsme předpokládali, že se mimo jiné dobře najíme (aspoň tím, co zbylo z předchozího dne z oslavy Chanuky ve třídě), jsme hladoví poslouchali příběhy spolužáků o jejich dojmech z kurzu, rozdílech před a po a představách, kde budou za pět let. A tak víme, že se jim zlepšily partnerské vztahy díky dodržování šabatů, přešly je noční můry po modlení Šema (Slyš Izraeli) před spaním a určitě za pět let nebudou černobílí ultraortodoxní židé a podobně. Prima informace, ale představy o způsobu zakončení kurzu jsme s Giyorou měli jiné.

I my sdíleli svůj příběh. Že nás kurz díky babysitter stál hezkých zhruba 12 tisíc šekelů, že šabaty jsou často dost na palici a že nevím, jestli s tím šátkem na hlavě vydržím, protože to jednak klouže a jednak mi trvá hodinu najít něco, co mi sedne k ohozu nebo naopak. Jenže… studium nás bavilo, takže dvakrát týdně si spolu vyrazit poslechnout zajímavou přednášku nám za ty prachy rozhodně stálo. Že atmosféra před šabatem a někdy i o šabatu je sice hustá a je náročné to ustát, ale čím déle to děláme, tím více věříme, že to má význam. A s tím šátkem se ještě uvidí, že jo, sice nadávám, ale nevyjdu bez toho už ani naložit Daniela do autobusu před barák :-).

Pak ty duševní změny… Vzpomněla jsem si na pár zásadních chvil v průběhu procesu a teda  ano, jsem úplně jinde než jsem byla na začátku. Když jsem nechápavě zírala na rabína po té, co mi na dotaz, jestli je nějak vědecky dokázaný, že míchání mléka a masa není zdravé pro tělo odpověděl, že se nebojí újmy tělesné, ale duševní. Když jsem vyděšeně z lavice hypnotizovala Revital, jak na nás ječí, že nosí tu dlouhou sukni „protože Bůh přikázal“, s přesvědčením, že tohle nikdy nestrávím. Jak jsem se hlasitě vztekala a zasypala Giyoru smrští nevybraných výrazů po té, co mi pobaveně sdělil, že musíme vymáchat toaster v mikve… No a před týdnem jsem ho přesvědčila přelít kafe do jiného hrnku, protože tenhle nový ještě nevymáchal (a jak k tomu teď chudák hrnek přijde, že bude v poličce s ostatními, který jsou požehnaný, že :)). Díky procesu jsem zjistila, že spousta rituálů nám skrytě pomáhá pracovat na lidských ctnostech a posilovat je. A že díky nim můžu cítit něco jako „svátost“.

Po těch 15 měsících, které teda strašlivě utekly, jsme pořád na začátku cesty. A já vím, že ať už zítřejší soudci rozhodnou jakkoliv, na našem dosavadním životě se vlastně nic nezmění. Snad kromě toho, že bych konečně mohla ten hrnek v mikve jako židovka vymáchat i já :D.

Další týden je za námi a já se poctivě snažím dohnat, co se dá. Už podruhé jsem o šabatu vyrazila do synagogy místo Giyory. První pokus proběhl páteční večer. Vyrazila jsem s Eitanem autem před vstupem šabatu a zaparkovala u synagogy. Otrávená, že v té nepříjemné zimě (no dobře, asi dvacet bylo) musím někam tahat miminko a nervní, jak to doma dají ti větší kluci (včetně tatínka mám na mysli). Měla jsem absolvovat minchu (polední modlitbu) všedního dne a šabatový aravit (večerní modlitbu s přídavky na šabat). Bylo před půl pátou, čili čas Eitanovy obvyklé bdělosti, nemohlo mě tedy překvapit, že minchu zazdil okamžitě. Začal si stěžovat jen jsme vstoupili do synagogy a já otevřela sidur (modlitební knížku) na první záložce, kterou mi Giyora připravil. Tak nic, zas jsme vylezli, objela jsem kolečko kočárem a pak zkusila v autě nakojit. Auto jsem si chytře nechala odemčené, abych nepřekročila šabatový zákaz dálkovým ovladačem (si říkám, jestli by to vlastně manuálně nemělo jít?!), ale bylo mi to k ničemu, protože i když jsem pamatovala na vypnutí světýlek, co se rozsvěcí při otevření dveří, bafla na mě z kufru ještě dvě, ke kterým není vypínač. Mno nic, aspoň jsme si vyzkoušeli, že takhle by to nešlo, až nebudu ten goj.

Eitan usnul a vrátili jsme se do synagogy. Chlapi zpívali, pěkně, to jo, ale co… Listovala jsem směrem od druhé připravené záložky dál a kupodivu se celkem rychle chytla. Jenže jak Píseň písní dozpívali, skočili kamsi a já zas listovala sem tam. Chytila jsem se asi po 10 minutách chvilku předtím, než zas chlapi začali zpívat, tentokrát Lecha dodi. V ženské části jsem byla sama, jak jsme očekávali. Židovky toho do synagogy moc nenachodí ani v super ortodoxních osadách (jsou doma s dětmi), natož v té naší, kde jsou ortodoxní dvě rodiny včetně rabínovy…

No a po Lecha dodi se Eitan probral a bylo jasný, že spát už se nechystá. Prcka jsem nahodila do nosítka a fofrovala s kočárem ve tmě a chladnu domů. Tam mě přivítali vykoupaní kluci a tchýně, která přišla včas na to, aby zvýšila pravděpodobnost jejich přežití. Dodělané saláty a připravený stůl s bílým ubrusem svědčil o tom, že Giyora dětem příliš pozornosti nevěnoval.

Další pokus proběhl o týden později, tentokrát sobotní ráno. Vyrazili jsme s Eitanem na devátou do synagogy, kde jsem se potkala s Michal, co se ochotně nabídla mi přijít na pomoc, abych se v tom tak neztrácela. Michal znám z lekcí pro ženy, kam jsem docházela, když je rabín pořádal, a které teď nově začala pořádat Reút – ta milá holčina z věřící rodiny, co se nedávno přestěhovala do Tal El. „Michal je věřící, i když nevypadá“, cituji naši paní rabínovou. Ano, chodí v kalhotech a bez šátku na hlavě, kuchyň má košér částečně a její manžel věřící není, čili u nich o šabatech běží telka. Oceňuju, že ji Shuva považuje za věřící. Dorazily jsme akorát na modlitbu „osmnáct“, která má ve všední dny 19 modliteb a o šabatu sedm. Prostě něco pro logiku, he. Pak už se říkala požehnání před čtením z Tóry a začali se vyvolávat čtenáři aktuální kapitoly v Tóře. To je mi přece jen již známý příběh, tak jsme s Michal mohly povolit pozornost a trochu si popovídat. Musím říct, že to oddělení ženských od chlapů v synagoze vítám, má to jednoznačně svý opodstatnění :-).

Eitan vydržel spát do konce modlení a ještě dlouho potom, když už přišel Giyora s klukama a všichni jsme chvíli seděli na malém občerstvení. Jako ano, dojít si do synagogy se pomodlit má něco do sebe a umím si představit, že si to člověk užije, ale v mým případě to aktuálně beru jako luxus, co si nemůžu dopřát. Revital jsme tedy odkývali, že jsem v synagoze byla, ale čílila jsem se, že je to úplně přitažený za vlasy.

A když jsem u těch vlasů – chodím už týden s šátkem na hlavě. Prvně jsem navázala šátek na úterní lekci žen přesně před týdnem. Děvčata byla dojatá, má to v judaismu evidentně nějaký neobyčejný význam. Každopádně jsem sklidila radostné ovace a lichotky, jak mi to sluší. Stejně rozradostněná a dojatá byla i Revital, která mě včera po příchodu na hodinu s půlhodinovým zpožděním neseřvala, ale třikrát po sobě běžela obejmout :-).

Nemůžu říct, že bych se v tom cítila zle, naopak, konstatovala jsem, že si v tom rozhodně nepřipadám víc cudná, že to je spíš ozdoba. Není to prvně, co jsem si vyšla s šátkem, a určitě ne naposled. Od té doby se mi bez něj totiž nechce ven. A není to jenom tím, že je to v momentálním větrném počasí ohromně praktický ;).