Autor: Monika Erez

Je to 4 dny, co jsem po 40 hodinách opustila porodnici. Standardně se zůstává po přirozeném porodu 48 hodin, ale to by v mém případě znamelo další noc, protože mimčo si k porodu vybralo krásný čas 23:10, kdy by mě domů už nikdo nepustil. Když je všechno v pohodě s maminkou i miminkem a mimčo neztratilo nad 10 procent porodní váhy, podepíše se dokument povolující dřívější propuštění a jde se. To byl díky Bohu náš případ a navíc, když přišla sestra s oním dokumentem, zrovna u mě seděli „velcí“ kluci. Mrkla na ně a s pochopením pokývala, že je evidentní, že mám důvod spěchat. Ujistila jsem jí, že přesně tak to je, že nebýt jich, ráda si služeb jejich nemocnice klidně užiju i pár dalších dní.

Velmi jsem chtěla vyplodit nějaký smysluplný racionální článek, třeba o tom, jak fungují v Izraeli na severu porodnice, ale… Ono asi „racionální“ a „necelý týden po porodu“, to bych chtěla moc. Ne a ne usměrnit poskakující myšlenky a zběsilé emoce. Jedna a tatáž věta mě během 10 minut může rozesmát i rozbrečet. Jako třeba když Nevo dneska prohlásil, že mám v bříšku ještě jedno miminko… Ano ano, zůstalo mi po porodu z těch 17 kg ještě 12, ehm. A vzhledem k tomu, jak si tělo urguje přísun sladkého, možná ještě dlouho zůstane. V jednu chvíli můžu sedět na gauči s nohama nahoře a libovat si spolu s Giyorou, že takhle to teda s Nevem na začátku určitě nebylo. A v další chvíli můžu ječet na celej dům nebo se rozbrečet, že se muž prošel v botech na nedávno vytřené podlaze. A to všechno přes to, že miminko je zatím úplně zlatý. Nebo možná právě proto. Ještě máme v živé paměti ten horor, kdy jsme přijeli domů s ukřičeným druhorozeným. A tehdy krátce dvouletý Daniel byl pořád mimčo s plenkama a sunarem bez schopnosti vyjadřovat se slovy, pekelně vyděšené a zmatené, co jsme to domů dovezli. Evidentně si to pamatují i kočky, protože co jsme se vrátili z nemocnice s dalším miminem, neviděli jsme je asi tři dny. To se mi tenkrát emoce nehoupaly, ale držely se stabilně pod bodem mrazu :D.

Noci sice částečně prokojím a prospím v sedě s miminem na ruce, ale pořád se to dá. Navíc až se kluci za týden vrátí do školky, budu mít možnost se přidat k prckovu dopolednímu spaní. Celkově, kdyby tenhle stav vydržel dál, nemám, na co si stěžovat (no ne že bych si nenašla, to zas asi úplně bez stěžování to nedám).

Kluci zvládli večer a noc s babičkou, když jsme s Giyorou jeli do porodnice. V šest ráno o šabatu si je Giyora od babičky převzal a po nějakých třech hodinách spánku se mnou na nemocničním lůžku s nimi strávil celý den. Nešlo to hladce ani v jednom případě, ale přežili všichni bez větších zranění, což bylo to jediné, v co jsem doufala. Za mnou do nemocnice o šabatu dorazil švagr s rodinou a tchýní, abych tam nebyla sama celý den, protože jsme se dohodli, že kromě té cesty v šest ráno domů Giyora zkusí šabat s klukama držet, jak to jen půjde. Já to tentokrát úplně vzdala, ale o tom snad brzy v jiném článku. Kluky Giyora přivezl v neděli ráno, Daniel držel kytici větší než byl on sám, oba byli strašně sladký a já – jak jinak – dojatá :D. Na brášku byli zvědaví, chtěli ho hladit, držet, přivezli mu hračky a říkali mu „naše miminko“. Nadšení opadlo po 10 minutách, kdy jim tatínek půjčil telefon, aby mohl stát frontu na zapsání nově příchozího broučka do národního systému. Kluky pak odvezl ke švagrovi, aby stihl nakoupit a uvařit před začátkem svátku Sukot, který začínal právě o nedělním večeru. Na třetí se vrátil pro mě do nemocnice, kde maličkej absolvoval odběr krve z patičky na screening – test, kvůli kterému jsme čekali právě těch 40 hodin – a o půl páté jsme už stáli u výtahu a stahovali miminku čepičku, bez které ho údajně nesmí propustit, protože ho prudila a venku bylo stejně dvaatřicet. A hurá domů, na další nový začátek, o jakém bych ještě před 5 lety nikdy ani nesnila :-).

  

„Mami, ale já budu brečet, až půjdeš“, zahajuje Nevo krátce po probuzení obyklou konverzaci. Než vypravím Daniela na autobus do školky v 7:20, dodělám sváču pro Neva, oblékneme se a vyrazíme, uplynula od zvonění budíku už hodina půl. Za tu dobu mně na brečení, až půjdu, upozorní ještě zhruba 15x – 20x a to přes to, že se to v posledních dnech už neděje. Snažím se odpovídat s pochopením, ujišťuju ho, že brečet klidně může, že to je zdravé a slzy oplachují duši, že je normální, že mu je smutno, že mně je přece taky. A když dojde empatie, přichází na řadu odpověď typu „ale to už jsme přece probírali…“, což Neva nijak neodrazuje od dalšího opakování.

Do školky z auta uhání tři metry přede mnou, vstupuje celkem s jistotou, odloží si do přihrádky láhev s vodou, ukáže mi, kde je háček s jeho jménem, kde je třeba pověsit baťoh, hodí pár drobných do školkové kasičky na charitu a vybere si, kterou stolní hru si spolu zahrajeme než budu muset odejít. Už ani neprojevuje známky nervozity nebo nesoustředěnosti při čekání na moment, kdy se zvednu a jak dohrajeme, ptá se sám, jestli už jdu. Dohodneme se, že zas zamává z okna, až budu procházet kolem dvorku na parking a to také opravdu udělá a pošle mi vzduchem zpátky pusu.

Během září díky smršti svátků strávil ve školce všeho všudy jen 4 plné dny (8:30 – 15:45) a aklimatizace tedy zdá se proběhla nad očekávání dobře, i přes těch pár uplakaných odchodů dva dny po začátku, co opadlo nadšení, že už jde konečně do školky jako jeho velký brácha. A pochopil, že tam bude zůstávat sám bez maminky. Teď má před sebou 10 dní prázdnin přes svátek Sukot, tak snad do té doby nezapomene, že už se tam předtím cítil jako ryba ve vodě.

Já mám před sebou další  dopoledne bez dětí. Když se poštěstí volno s Giyorou, který má letošní rok velmi vstřícný rozvrh a čtvrtky a pátky je doma, vyjde občas třeba i společná snídaně nebo procházka po pláži. Většinou to ale ze školky beru rovnou na nákup, kde si až příliš užívám nerušenou procházku mezi regály místo spěchání domů k úklidu. Ono stejně když jsem si prvně malovala, kolik toho za 4 hodiny stihnu, ukázalo se, že tak sotva třetinu plánu. Protože při aktivitě vydržím maximálně hodinu a půl v kuse, než se tělo zatížené pupkem devátého měsíce těhotenství začne nekompromisně dožadovat pauzy na odpočinek a případně jídlo. Když se najím a vklidu si vypiju polední kafe, pověsím třetí pračku prádla, vyskládám nádobí z odkapavače a myčky a nandám tam novou várku, stihnu tak možná vytřít část obýváku a už venku troubí Danielův autobus oznamující, že jsme se přiblížili k půl třetí odpoledne (a já zas skoro nic nestihla).

Hodinu máme s Danielem čas, než je potřeba dojet vyzvednout Neva. Daniel se nejdřív s nadšením přidával, ale když zjistil, že se cesta tam zácpou maličko táhne a že Nevo to po cestě zpátky obvykle zalomí, preferuje zůstat doma, když to přítomnost druhého rodiče umožňuje. Jak jsou obě mláďata zas spolu, začíná divočina. Naivně jsem si myslela, že si budou hezky hrát, když se většinu dne nevidí. Oni si teda hrajou, ale jejich představa hezké hry je na míle vzdálená od té mojí… Radost ze setkání je očividná, projevuje se ztřeštěným běháním, skákáním, křikem a případně provokací, pokud jeden ze sourozenců není dostatečně soustředěný na druhého. Ještě větší mazec, než jsme byli zvyklí během prázdnin. A vypadá, že to není jen přechodný stav, čili se v rámci šetření duševního zdraví snažím nerozčilovat a zamezovat pouze vyloženě nebezpečeným situacím. A vyhýbat se myšlenkám na to, jak to probůh může u nás vypadat, až se k nám přidá další Erez…

Kluci ve školce a maminka se šla projít po Akku. Mohlo by to být příjemnější, kdyby mě v těch 35 stupních netížilo břicho a neotékaly mi nohy… Ale i když jsem nedošla zrovna moc daleko, pár pěkných obrázků ke sdílení z toho je .

Židovské svátky se slaví dle židovského kalendáře, který je lunisolární – měsíce se počítají podle měsíce a roky podle slunce. Protože je v judaismu důležité, aby se svátky slavily ve stejné roční období, vkládá se 2x za sedm let do kalendářního roku měsíc navíc. Letopočet se datuje od stvoření světa. Letošní židovský Nový rok 5779 připadl na 10. – 11. září a protože dny v judaismu začínají večerem, slavnostní večeře připadá na neděli 9. září (a pondělí 10. září). V praxi to znamená, že sotva se děti vrátily do školních lavic, čekají je hned v druhém studijním týdnu tři dny volna. A to je jen začátek, září je svátků plné, za Novým rokem následuje Yom Kipur a Sukot, čili v září budu mít převážně zas všechny 3 chlapy doma a co nevidět to dost pravděpodobně budou 4 chlapy. Snažím se na to dívat optimisticky a věřit povídačkám, že se o mě budou starat jako o královnu (ehm, heh…). Ale zároveň si stanovuji i nižší cíle – v plném složení to přežít bez úrazu a výraznější psychické újmy všech zúčastněných.

Látka v kurzu gijuru se samozřejmě stočila k svátkům. Vyučující skoro až vyhrožují, že vzhledem k tomu, že jsme u konce studia, neexistuje, že bychom během Rosh HaShana nebyli v synagoze, neslyšeli troubení šofáru a nestrávili aspoň jednu hostinu v rodině, co nás procesem provází. Na znamení možného konce procesu jsme měli schůzku s vrchním rabínem v Haifě. Energický sympatický pán s pletenou jarmulkou a dlouhým plnovousem těžko odhadnutelného věku si během necelé hodinky povídání psal poznámky pro „soudce“, se kterými bychom se měli sejít na finálním testu do konce občanského roku. Nenápadnými dotazy si proklepával naše znalosti a stav, ve kterém se naše domácnost z pohledu judaismu momentálně nachází. Zajímalo ho držení šabatů, košér kuchyně, vzdělávací instituce dětí nebo třeba frekvence návštěv synagogy. Nic, co by nás překvapilo. Zároveň jsme se dozvěděli, že jestli budem akceptovaní my s Giyorou, děti prochází automaticky. Spolu se mnou se pak půjdou vymáchat do mikve :-). Tohle smočení v mikve bude jednak proměna nás z nežidů v židy a také moje příprava na svatbu – podle rabinátu s Giyorou totiž nejsme svoji a musíme se (znovu, hehe) vzít po konci procesu.

Během svátků platí stejné zákazy jako o šabatu, nepatrnou výjimkou je možnost vaření – z přeneseného ohně ze svíčky na sporák. Nesmíme řídit, čili se rodina schází u nás. Přípravu večerního menu jsme si spravedlivě rozdělili. Tradiční (a nejvíc pracnou) gefilte fish bude jako obvykle připravovat tchyně. Na mně zbylo pořízení drobných dárků tchyni a rodině švagra. Stejně jako o Pesahu se v naší rodině dárky kupují napříč – my jim a jejich dětem, oni nám a našim dětem. Tchyně dostává od obou rodin, ale zas oběma dává, takže z toho nijak líp nevyjde :D. Každopádně se to nedá připodobnit českému vánočnímu šílenství, kupujeme si pozornosti za 100 – 150 šekelů. I když jsou nákupní centra i supermarkety plné speciálních nabídek, nějaký nápor nakupujících je sotva znatelný (aspoň tady u nás na severu).

Do začátku září se ještě musely vtěsnat dvě oslavy narozenin, Danielovy páté a Yahavovy (Giyorův druhý nejstarší syn) osmnácté. Nakonec jsme je s přihlédnutím k svátkům a blížícímu se termínu porodu spojili a rádi využili nabídku švagra slavit v pátek po poledni u něj. Našeho malého oslavence mnohem víc než narozeniny zajímala sestřenka a kotě, a tak (opět) nedošlo na žádné rozumné foto…   Domů z oslavy jsme se vrátili hodinu a půl před začátkem šabatu, tak byl místo guláše z hovězího masa chamin (čulnt), který se ve velkém hrnci spokojeně hřál na šabatovém platu celých 25 hodin. Stihla se i polévka a o šabatu jsme rozhodně nehladověli, jen tentokrát nezbyl téměř žádný čas na úklid. Ne že by to někdo registroval. Teda možná kocour, co se rozčiloval, že nemá čistou misku ;).

    

A je to tady, nedělí 2. září začal školní rok a všichni tři mí chlapi se dostavili do institucí. Neobešlo se to bez zmatků, protože 4 děti včetně Daniela u nás v Tal El marně čekali na odvoz do jazykové školky v Šorašim. Pak jsem do toho ještě víc zmatku vnesla já, když jsem odmítla nabídku jedné maminky, že mi tam spolu s jejím synem Daniela odveze, že si ho odvezu sama, protože předtím vezu ještě Neva, načež ona mi pohotově chtěla vecpat jejího Majkla (s již diagnostikovaným ADHD…). To jsem dost nediplomaticky zamítla s tím, že nehodlám převzít odpovědnost za cizí dítě ve svým autě (a v hlavě se mi honila spousta dalších důvodů – jak budu pacifikovat dvě děti s potřebou extra pozornosti u Neva v nové školce, kde jsem plánovala minimálně pár minut zůstat, jak potáhnu autosedačky z parkoviště ke školce Daniela a Majkla, ještě ve svém pokročilém stavu těhu…). Giyora byl rozpačitej ze způsobu, kterým jsem odpověděla, protože tohle je v Izraeli prý dost běžná praxe, i když mu samozřejmě přišlo naprosto logický, že si tu už tak pro mě náročnou cestu nehodlám komplikovat ještě dalším dítětem. Nicméně se rozhodl, že vlastně může Daniela odvézt on, protože nevadí, když se lehce opozdí, a pokusil se opravit moje faux pas s tím, že mamince volal zpět a nabídl jí, že jim kluka vezme. Celé to překopání situace nám pár minut potrvalo, tak byl Majkl už stejně na cestě, a Giyora s Danielem jeli sami.

Já jsem si tedy mohla v klidu užít Nevův premiérový vstup do náboženské školky. Zvládl to bravurně, jarmulku na hlavě si nesl s takovou hrdostí, jakoby to byla královská koruna. Dorazili jsme v 8:15, kdy většina z 29 dětí už byla převážně ve společnosti rodičů usazená u různých stolních her. Nevo byl maličko nejistý, ale přítomnost vychovatelky Hagit, kterou jsme poznali minulý týden ve čtvrtek při soukromé rodinné seznamovací návštěvě školky, ho uklidňovala. Ze schůzky jsme věděli, že ve školce je 19 holčiček, 10 kluků, dvě stálé vychovatelky a zatím na první tři měsíce studentka vykonávající povinnou praxi dobrovolnictví. S tím, že se předpokládá, že buď bude pokračovat nebo jí vystřídá jiná. Dobrovolnictví ve školkách je u studentek totiž velmi oblíbené. Vzhledem k tomu, že to je jemenská osada, Nevo je ve třídě jedinej blonďáček :-). Šokovala mě informace, že školka funguje ve stejném složení do 16:00 a děti dostávají oběd. Byla jsem si naprosto jistá, že stejně jako to je u nás v Tal El a v Šorašim, kam jezdí Daniel, fungují státní školky do 14:00, kdy jde tým školky domů a děti, kterým rodiče PLATÍ družinu (okolo 1000 šekelů měsíčně), dostanou oběd a mohou s družinářkami zůstat do 17:00. Tuhle „výhodu“ státem mohutněji podporovaného náboženského vzdělávání jsem vstřebávala rozpačitě, protože představa, že Nevo bude denně ve školce osm hodin místo šesti, na které jsem se připravila, mi nebyla úplně po chuti. Na druhou stranu zvlášť ty začátky s miminem nebývají snadné a vidina, že jedlík Nevo denně dostane teplý oběd a ve většině případů ho bude moci ze školky domů vozit Giyora, nakonec převážila. Jestli se mu ve školce bude líbit, není, co řešit.

Zdržela jsem se s Nevem skoro půl hodiny, během které dorazil se svým synem i Giyorův blízký kamarád, jemuž vděčíme za to, že se Nevo do školky dostal. Přestože jsme se viděli jen kratičce před pěti lety, okamžitě mě poznal, přivítal mě, představil pár důležitým maminkám z osady a dal mi telefon s tím, že cokoliv budeme potřebovat, ať voláme, že tam bydlí i jeho rodiče, co už jsou v důchodu a jsou připravení kdykoliv pomoci :-).

Nové děti ve školce měly být první den pouze do desíti a já odcházela ve třičtvrtě na devět. Rozloučení jsme oba ustáli bravurně a bez slziček. Jak jsem se dozvěděla od vychovatelek při vyzvedávání, i tu hodinu a čtvrt beze mě Nevo zvládl kromě asi minutu a půl trvající plačtivé krizičky na výbornou. Básnily mi, jak je sladkej, roztomilej, přátelskej a na svůj věk ohromně vyspělej. Způsob, kterým se s nimi Nevo loučil, vypovídá, že alespoň zatím jsou sympatie vzájemné. Horlivě přikyvoval, že zítra přijde zas.

Danielův první den byl od půl deváté do půl dvanácté, i když měl jako veterán možnost zůstat do jedné. Vzali jsme to pro něj rovnou z Nevovy školky, jen s krátkou zastávkou v  Mc Donaldu, kde jsem Neva uplatila zmrzkou, abych se v jedenáct dopoledne konečně nasnídala.

To krátké odloučení bratrů po měsíci a půl spolu mělo bohužel úplně opačný efekt, než jsem doufala. Odpoutání pásu autosedaček se rovnalo vypuštění rozjařených tygrů z klecí. Očividná radost ze shledání se projevovala hlasitým křičením, honěním, vyváděním, provokováním a pošťuchováním často končícím boji. Svým světem byli tak zaujatí, že bylo vyčerpávající je udržet v pro mě akceptovatelných hranicích a počítala jsem minuty, kdy se vrátí Giyora, abych se mohla aspoň na chvíli schovat klidně k nádobí, zatímco on se připojí do vodní nebo polštářové bitvy.

Dnešní den ve školkách byl pro oba o maličko delší, ale jinak probíhal stejně jako den předchozí, včetně odpoledního vyvádění. Zřejmě budu muset vymyslet, jestli by ta radostná energie nešla vybít nějakou rozumnější formou :-).