Publikováno

Červnové šabaty – malé pokroky a pohodička na zahradě

V dodržování šabatů samozřejmě dál pokračujeme. Druhý červnový byl hodně divoký, protože jsme v pátek večer slavili tchýně narozeniny. Kromě ní a Giyorových velkých kluků dorazil švagr s rodinou. Abychom o to veselí nepřipravili děti, přichystali jsme všechno jídlo už ve čtvrtek v noci, abychom v pátek po návratu Daniela ze školky mohli rovnou vyrazit na výlet. Tim jsme mláďatům zajistili polední spánek a na večerní oslavu byli čilí. Daniel vydržel do půl desáté a pak i v tom příšerným hluku odpadl na svým minigaučíku, Nevo nám ještě po odjezdu hostů pomáhal poklízet a do postele se odebral až v půl dvanácté s Giyorou.

Pořídili jsme na zahradu o něco serióznější bazének, protože ta kaluž vody plastovém trojúhelníku o metru čtverečním už opravdu pro chlapce byla málo. Teď mají na cachtání lehce přes kubík vody a baví je to tak, že se u toho zatím ani neperou. Navíc je bazén položený šikovně tak, že minimálně část je celý den ve stínu. A půlmetrová hloubka je dost i pro osvěžení nás dospělých. Můj obří pupek a stoupající venkovní teploty mě začínají poněkud omezovat v pohybu (no dobře, je to pořád především lenost), čili mi tyhle zahradové dýchánky nesmírně vyhovují.

O minulém šabatu jsem se po delší pauze vydala s dětmi na dopolední hostinu za Giyorou do synagogy. I když už dávno kluky nevozím v kočáru a dá se s nima jakž takž domluvit, kde mají čekat, když utíkají přede mnou (pořád neumí chodit, jenom běhat), byla to pro mě náročná procházka, kterou si v nejbližší době nehodlám zopakovat.

Právě odešel letošní nejdelší šabat a ani tak se nám nepodařilo obejít se v pátek bez tradičního předšabatového shonu. Protože jsme už nějakou dobu měli dojem, že se nikam neposouváme (ale nijak jsme s tím nic nedělali), konečně jsme se dokopali aspoň k malým krůčkům. Vybalili jsme po třech měsících z krabice zastrčené v security místnosti speciální obří termosku na horkou vodu (mei cham), abychom přestali pípat naší standardní ohřívací a chladící mašinkou a zas o něco omezili náš šabatový kontakt s elektřinou. Termoska nám tu jemně syčela celých 25 hodin a horkou vodu jsme úspěšně točili jen z ní. Studenou jsme si zapomněli připravit do lahví do lednice, ale z kohoutku a doplněná ledem se taky dala pít. Další novinkou byl natrhanej toaletní papír. Ten se o šabatu nesmí trhat, ale doteď jsme to nějak neřešili. Ani nevím, co mě to napadlo, ale nějak jsem měla prostoj, když jsem koupala Neva a trhat toaleťák na kousky byla vlastně fajn relaxace. Drobnosti, ale eliminovali jsme tím několikanásobné pravidelné porušování šabatových přikázání. A byl z toho nakonec překvapivě i dobrej pocit.

S Shuvou se poslední dobou potkáváme méně často, protože ke studijní neděli a pondělí přibyla ještě středa, kdy v synagoze v Tal El od svátku Šavuot náš rabín Noam prezentuje hodinovou lekci z judaismu. Nahradil tím původně pouze pro ženy určené pondělky. Středy jsou určené mužům i ženám, tak se s Giyorou ob týden střídáme. Jak se s Shuvou nezvládneme domluvit na úterý, už to nestíháme, protože středa je obsazená a čtvrteční večer se obvykle chystáme na šabat. Navíc je to teď v obou rodinách samé narozeniny. Ale zas o to víc čtu, čili celkově se nedá říct, že bych ve studiu polevila, spíš naopak. Představa, že by se snad celý proces měl blížit ke konci mě až děsí. Strašně to letí a i přes spoustu nabytých vědomostí mám pořád dojem, že toho zdaleka nevím dostatek. Na druhou stranu, v říjnu nám naše už několik měsíců stabilní babysitter vyráží na osmiměsíční výlet do Asie, tak bychom aspoň nemuseli hledat náhradu. Mno, kdo ví, jak to s námi dál Bůh zamýšlí, že jo. Nějak to prostě dopadne :-).

Fota ilustrační – o šabatu nefotím ani neškubu citrónovou verbenu na zahrádce. Se nesmí ;).

Publikováno

Gijur – kašrut v kuchyni a debaty o víře

Po týdnech probírání jarních svátků jsme se v lekcích gijuru vrátili k obecnějším tématům. S Moshem jsme dokončili modlitby a už pár týdnů studujeme kašrut v kuchyni. V modlitbách jsem pořád ztracená, protože kromě jednoho večerního aravitu, co se modlíme neděle společně ve třídě, a kdy stejně spíš přeskakuju z počáteční věty odstavce na konečnou, protože víc z toho rychlého předčítání nepochytím, vůbec nepraktikuju. Lektoři nám nepřestávají připomínat, že je to jedna z věcí, co už bychom měli mít všichni v malíku a že jestli ne, je opravdu nejvyšší čas s tím něco udělat, jinak máme výsledek prvního pohovoru se soudci napřed spočítanej. Na druhou stranu v kašrutu máme velký náskok, díky tomu, že už nějaký pátek žijem s košér kuchyní a důsledně kašrut dodržujeme. Ne, že bychom se nedozvěděli vůbec nic nového a nic nás už nepřekvapilo – třeba údajně nekontrolovatelný množství brouků v květáku, hlávkovým salátu, jahodách nebo taková košér želatina, co stejně košér není, protože se dělá z mořských potvor a kdo ví, čeho ještě  –  ale je obrovsky znát, jak nám v tomhle směru praxe pomáhá.

S Revital jsme se pustili do zajímavých a hlubokých debat o víře. Rozebírali jsme náš postoj k Bohu a přes diskuzi o tom, jestli víra může být „správná a nesprávná“ jsme se přesunuli k probírání 13 článků židovské víry, které ve 12. století sepsal významný rabín Moshe ben Maimon, filosof, právník a lékař (Maimonides, Rambam). Když jsme je četli prvně, cítila jsem beznaděj a zoufalství. Věty naprosto neuchopitelné a nestravitelné mým racionálním uvažováním, mimo jiné hovořící třeba o příchodu mesiáše a vzkříšení mrtvých. Třeštila jsem oči a s hlubokými nádechy se se zamítavým kroucením hlavy obracela na Giyoru, který přikyvováním dával najevo pochopení a smál se mi. Pak jsme začali jednotlivé články rozpitvávat. Malá jiskřička naděje se přece jen rozsvítila a po poctivé analýze od Revital se mi povedlo minimálně částečně akceptovat první čtyři, co jsme probrali. I když je pravda, že šlo o ty nejjednodušší:

  1. Bůh existuje
  2. Bůh je jeden
  3. Bůh je netělesný
  4. Bůh je věčný

Revital nám neustále opakuje, že víra není racionální a že Boha, jak ho uvádí judaismus, svojí omezenou lidskou myslí prostě pochopit nemůžeme a můžeme jen věřit. I když mi připadá naprosto logické, že lidská mysl JE omezená, ta moje to jaksi odmítá akceptovat. Chvíli se snaží představovat nepředstavitelné, a protože dle předpokladů neuspěje, alespoň podhazuje myšlenky typu „a co když teda není, co když náboženství vytvořil člověk, co měl nějaký cíl, co když bych ani neměla věřit.“ Přesně jak mě to učila maminka :-). Na druhou stranu jen vědě nevěřím už dávno, a zároveň taky věřím, že mám duši a dokonce cítím, že ta i relativně mírná náboženská praxe jí opravdu z nějakého důvodu dělá dobře. A to je minimálně dost dobrý důvod to nevzdávat.

Publikováno

Park Maayan Harod

Dopolední dvě převážně koupací zastávky v park HaMaayanot a následně v Ein Yehuda v kibutzu Ein HaNatziv kluky vyčerpaly na tolik, že do tří minut to v autosedačkách zařízli. Plán najíst se v restauraci tedy padl, opět jsme kupovali jídlo na cestu s tím, že najdem nějakej piknik flek, kde se vedle dá zaparkovat autem do stínu. Vyrazili jsme směr národní park Maayan Harod, který se coby piknikové místo už v minulosti párkrát osvědčil. Mělo to být sotva deset minut cesty, ale překvapivě už kolem půl třetí odpoledne začal provoz na silnicích houstnout, tak jsme se tam kodrcali zácpou skoro půl hodiny. Do úplně opuštěného parku jsme dorazili v půl čtvrté, hodinu a půl před zavíračkou. Park v posledních letech prochází zásadními úpravami, které původně relativně divoké místo proměnily v pohádkovou zahradu s členitými brouzdališti úhledně ohraničenými velkými kameny. Pěkně tam bylo vždycky, ale teď to vypadá jak kousek ráje. Přemluvili jsme paní u vjezdu, že můžeme zaparkovat mimo vyhrazené parkoviště, abychom měli auto vedle sebe a zakotvili u jednoho z kamenných stolků stíněných letitými olivovníky. Nevo se mezitím napůl probudil, tak jsme rozložili na trávě deku a prcky tam přenesli s tím, že buď budou spát dál nebo se přidají k jídlu. Vyčerpanější Daniel, pro kterého to byl ten den první šlofík, pokračoval. Nevo se chvíli převaloval, až se probral úplně a přidal se k našemu hodování. Posilněný řízkem nejdřív odzkoušel prolézačky a pak se rozběhl směr brouzdaliště. To už se rozkoukal i Daniel a k vodě jsme se přesunuli všichni. Mláďata se brodila studánkami, lezla po kamenech, přelézala z jednoho bazénku do druhého. Vody nikde neměli víc než po pás a byli tam úplně sami, čili jsme jim mohli nechat relativně volnej výběh. Dala by se tam strávit určitě víc než hodina času, ale jednak se blížila zavíračka a jednak Giyora spěchal k doktorovi, tak jsme to museli zabalit, i když se klukům samozřejmě nechtělo. Museli jsme slíbit, že se tam zas někdy vrátíme. Což hodláme dodržet, i když naplánovat tam celodenní výlet se v létě moc nedá, protože celá ta rozlehlá vodní plocha je na sluníčku. A protože naše děti by ve vodě trávily většinu času, chce to buď jinou roční dobu, pozdější odpolední hodiny nebo pár let počkat, až pořádně narostou čerstvě vysázené stromy, co snad nějaký ten stín nad brouzdalištěm vytvoří.

Publikováno

Emek Jizroel – Park HaMaayanot a pramen Ein Yehuda v kibutzu Ein HaNatziv

Konečně se zase v Giyorově diáři plného kromě školních výletů množstvím závěrečných ceremoniálů a večírků kvůli blížícímu se konci roku našel den volna. Výlet do národního parku HaMaayanot v údolí Emek Izrael jsme plánovali dlouho dopředu. Osobně by mě víc lákalo celodenní válení se u pohádkově krásných jezírek v Gan HaSlosha/Sahne, které je těsně před parkem HaMaayanot, ale to by mi u prcků neprošlo. Bylo jasné, že dvouhodinové popojíždění golfovým vozítkem a příležitostné hupsnutí do některé ze studánek po cestě pro ně bude mnohem zajímavější program. 12. června jsme se probudili do šedivého a mokrého rána. I když večer před tím v předpovědi počasí zmiňovali déšť, stejně jsem nevěřícně jsem zírala z okna na zalitou zahradu. Teploměr ale přesto ukazoval něco lehce pod třicet, tak jsme se nenechali pár kapkami deště nijak rozhodit. Mnohem těžší bylo nenechat se rozhodit dětma, co mě vytáhly z postele před šestou a do chvíle než jsme konečně vyrazili, buď ječely, brečely, mlátily se nebo aspoň pošťuchovaly tak, že to zas rychle k předem uvedenému vedlo. V devět jsem v naloženém autě hluboce vydechla a doufala, že aspoň jedno z dětí po odjezdu usne. Vyšlo to, Nevo byl po ranních honičkách vyčerpaný dost na to, aby odpadl za pár minut a dal nám příjemnou hodinku oddech. Daniel vydržel vzhůru celou hodinu a půl cesty a bez ustání se na něco vyptával, něco komentoval, povídal, vyprávěl nebo si aspoň zpíval. Giyora naštěstí trpělivě odpovídal a já se musela smát, protože vzhledem k Danielově výraznému opoždění ve vývoji řeči jsem nabyla dojmu, že období, kdy si člověk bude říkat, ať ten prcek aspoň na chvíli zavře pusu, nás úplně mine.

Zatímco Giyora šel vyřídit pronájem vozítka, kluci se krmili nachystanou svačinou. Ve čtvrt na dvanáct jsme v zasedacím pořádku určeném Danielem vyrazili po asfaltové cestičce ke studánce Ein Šokek, nejbližší od startu tratě. Romantickou představu prázdného a tichého místa rozbilo množství hlučících puberťáků, co si zde užívali zastávku školního výletu. Sakra. Tak to ne, ani neslézáme z vozíku a hurá na další stanoviště. Jedeme na druhý konec parku ke studánkám Ein Moda. Posledně, dva roky zpátky, jsme se tam nekoupali, bylo to poněkud plné, zakalené a nevím, co ještě, ale třeba to teď bude jinak. Během dvacetiminutového přejezdu stavíme u pole, protože děti si prostě musí vyšplhat na traktor. My zatím zkoumáme, jestli už dozrávají fíky, ale ještě tak měsíc potřebují. Na parkovišti u Ein Moda je náš vozíček jediný, ale zas je tam autobus dětí. Tentokrát chlapci z nějaké židovské náboženské školy, hemží se to tam černobílými figurkami s jarmulkami a profesory s dlouhými plnovousy. Vody si za hlučení užívaj úplně stejně jako děti, od kterých jsme právě utekli. Ein Moda je velké místo, čili se klidíme stranou od velké skupiny. Jeden z vousatých členů dohledu, kterého míjíme cestou, nás dobrosrdečně zdraví a s chápavým úsměvem nás informuje, že za 10 minut odtamtud všichni mizí :-). Vida, to je dobrá zpráva. A opravdu, během pár minut je místo skoro jenom naše. Mácháme se s klukama v průzračně čisté vodě, která je asi metr hluboká. Na paty a chodidla nám bez ustání útočí oploutvení obyvatelé, což legračně lochtá. U Ein Moda si užíváme o něco déle, než jsme plánovali. Když po pikniku místo opouštíme, zbývá z dvouhodinového pronájmu vozíku už jen 40 minut. Ženeme se maximální rychlostí mezi poli s rajčaty a melouny zpátky k Ein Šokek. Paráda, tentokrát je tam úplně prázdno. Sice nám zbývá už jen 15 minut, ale kluci jsou evidentně dostatečně vykoupaní a do vody se jim ani nechce. Hrají si s vodními pistolkami, zatímco my sedíme na kamenném břehu s nohama ve vodě a chechtáme se lechtání rybiček, co nám v hejnech připluly dodělat pedikůru. Tak jo, to bylo fajn, i to příšerný ráno už je to zapomenutý. Vozíček vracíme v půl druhé, jak bylo domluveno, a přemýšlíme, co s načatým dnem. Pár minut cesty je kibutz Ein HaNatziv s jezírkem Ein Jehuda. Nikdy jsme tam nebyli a prý je tam fajn koupání, tak zkoušíme, jestli děti cestu tam ještě vydrží vzhůru. Daly to, tak podle rozkazu strážce u brány parkujeme venku před kibutzem a vydáváme se na krátký, ale ostrý a náročný sešup k vodě. Hm, tak tohle pro prcky moc není. Příkré srázy, žádné místo k sezení, voda relativně hluboká. Místo pro teenagery, kterých se tam hemží celkem dost, skáčou do vody a plaví se na pěnových vorech. S obtížema jsme to slezli, Daniela Giyora odložil na jeden z vorů a pomohl do vody mně s Nevem. Toho vor bavil jen chviličku a fňukal, že chce zpátky na břeh, kde se bleskově vyválel na špinavé a prašné zemi. Že se mu ponor za účelem opláchnutí nelíbil ani trochu dal na vědomí široko daleko všem přítomným. Balíme to za pár minut a škrábeme se do kopce s dětmi na rukou ve snaze je do auta přinést bez obalu z prašné hlíny. No jo, místo pěkný, ale měli jsme o něm vědět před tím, než se narodily děti. Tak třeba se tam vrátíme, až nám odrostou ;).

  

Publikováno

My Baby – Yarca „Kids Airport“

Moc to místo nemusím, ale když je venku velké horko a není síla nebo čas jet někam dál autem, vezmeme ho na milost – obří hračkářství, kterému nevím proč dali druhý název „Kids Airport“, ve vesnici Yarca přilehlé k Tal El. Druhé patro okupuje herna pro nejmenší a různé atrakce a automaty, na kterých se můžou vyřádit děti všech věkových kategorií (a často i tatínkové samozřejmě ). Kluci to tam na rozdíl ode mě mají rádi, tak jim trochu té světské zábavy taky někdy dopřejem 

.

Publikováno

Dopoledne v Ein Afek

O Ein Afek už jsem psala, ale dneska jsem tam byla prvně sama jen s Nevem. Ten se navíc postaral o vtipné zpestření, čili to sem prostě musím zaznamenat :-).

Dorazili jsme evidentně jako první, cestu po vjezdu do parku ještě blokovaly pasoucí se krávy. Zaparkovali jsme na prázdné parkoviště a vyrazili na trek. Z kamenů lemujících cestu prchaly ještěrky a nad hlavami nám křičeli ptáci. Nevo byl nejdřív otrávenej, že nevidíme želvy, co jsem mu slíbila, a na dřevěném molu ve vodě se bál. Což teda vůbec nebylo na škodu, protože se aspoň držel u mě. Pak mu spravily náladu zvědavé rybičky a od průzračného jezírka jsem ho pro změnu nemohla dostat. Když jsme se po hodině vydali na cílový úsek cesty, rád se nechal zlákat k další možnosti sejít z cesty k průzračnému mělkému potůčku lemovanému růžovými oleandry. Vzal to ovšem k vodě poněkud nerozvážně a mezi překvapené rybky hodil placáka . Mě tím taky překvapil, na lehce zmáčené oblečení jsem byla připravená, ale na totální koupačku teda ne. Neštěstí bylo rychle zažehnáno a převlečený a bosý Nevo si to spokojeně vykračoval po betonové cestičce. Na závěr piknik pod statnými eukalypty a pak zpátky na parkoviště, které se právě začalo plnit autobusy.

Publikováno

Samosběr ovoce v Ein Zivan a koupání v dolní Banias

Jsem milovník ovoce a nejvíc toho, co jde škubat přímo ze stromu. Tady v Izraeli si na zahradě můžu zobnout pitango, moruše, utrhnout čerstvý citrón, mandarinku nebo avokádo, což je prima, ale středoevropské ovoce, co se na začátku léta sem tam objevuje za extrémně vysoké ceny v supermarketech, mi tu ze začátku scházelo. Než jsem zjistila, že i tady si můžu dojet na třešně, maliny, ostružiny a dokonce i na rybíz, angrešt a kanadské borůvky. Není to sice za rohem a zrovna zadarmo, ale navíc se člověk cestou pokochá malebnou kopcovatou krajinou Golanských výšin. A když je vedro, což v květnu už je, může z toho být celodenní výlet se zdravou svačinou a koupáním v řece. Většina alejí otevírá až počátkem června, ale Ein Zivan nabízí úrodu k ozobání naštěstí už v květnu, kdy nám vyšel po svátku Šavuot ještě jeden volný den. Místo je kousíček od hranic se Sýrií a od nás z Tal El trvá ujet těch 80 km necelou hodinu a půl. Osobně mám nejraději Odem, ale tam bohužel otevírali až o týden později. Na místo jsme dorazili v půl desáté a parkoviště bylo úplně prázdné, čili alej celá naše. Můj evropský apetit po ovoci podědil jenom mladší prcek, ale naštěstí v objektu bylo dost zábavy i pro nejedlíky, jako je Daniel – traktory, mini zoo s domácími zvířaty, nafukovací skákadla. Když jsme se s Nevem dosyta nacpali čerstvými třešněmi přímo ze stromů, připojili jsme se na chvíli ke Giyorovi s Danielem.

To už ale bylo k jedenácté a sluníčko začínalo nebezpečně pálit, tak jsme kluky s příslibem koupání nasoukali do auta a přejeli do dolní Banias na tzv. eukalyptové parkoviště. Je vážně plné urostlých eukalyptů, ale jestli to je oficiální název, to nevím. Nebylo to v pracovní volno, ale děti měly ten den prázdniny, čili jsme předpokládali, že najít pěkný prázdný flek s příjemným přístupem do vody bude vyžadovat pár minut pochodu. Ale usmálo se na nás štěstí a ve chvíli, kdy jsme se vydali z auta směr řeka, akorát se zdekovala početná rodinka okupující perfektní rozlehlý plácek přímo vedle parkoviště. Soukromí jsme si užívali jenom asi hodinu, než se k nám přidala další rodina, ale i s nimi to pořád ušlo :-).

 

Publikováno

Šabat a Šavuot – další 49 hodinový switchoff

Přípravy na šabat jsme opět honili na poslední chvíli. Giyora proto v pátek po návratu z práce strávil tři hodiny u plotny a já zase s mláďaty, což mi nedodalo moc síly na následující dva dny, kdy jim opět patřila většina mého času. A jako obvykle jsem si říkala, že si to příště musíme líp naplánovat a nějak se vystřídat u obojího, což jsem si jistá, že běželo hlavou i Giyorovi. Před zapálením šabatových svíček jsem rozžehla baculatou ikeáckou 45 hodinovou svíci, která nám měla zajistit možnost předání ohně na plotnu po skončení šabatu, na svátek Šavuot. Na rozdíl od šabatu se o svátku smí oheň alespoň „přesunout“. Vařit jsme sice nic neplánovali, ale tak i ohřívat je snazší na sporáku než šabatovém platu. Po delší době měla dorazit tchýně, prý pátek odpoledne. V předvečer šabatu se nechala slyšet, že jí to vyjde na sedmou. Upozornila jsem ji, že v té době už budu vyřízené děti bez poledního spánku tlačit do hajan, a tak se chystala to stihnout prý aspoň na třičtvrtě na sedm. Přijela v půl osmé, když děti už napůl klimbaly, což jsem tak trochu čekala. Časové odhady nejsou její silná stránka, ale to je v Izraeli hodně běžná záležitost. Tentokrát jim aspoň necpala nášup sladkostí pořízených cestou na benzínce rovnou pod nos. Uspávání to narušilo jen z poloviny – Daniel odpadl za pět minut, ale Neva zjevení babičky drželo vzhůru ještě dalších 20 minut potom. I tak zbyl krátký čas na dopřipravení salátů a přichystání šabatového stolu, než se Giyora vrátil ze synagogy. K jídlu jsme zasedali v půl desáté, ve stejnou chvilku, kdy se u nás už nečekaně objevili také oba Giyorovi dospěláci. Večeře byla přesně podle místních standardů – bohatá, chutná, s živou, veselou konverzací a s častým doprovodem hlasitého až burácejícího smíchu.

Sobotní budíček si děti naplánovaly před šestou. Vstal s nimi Giyora, ale kravál za dveřmi mě vytáhl z postele už čtvrt hodiny po nich. V osm se muž odporoučel do synagogy a já s dětmi jsem ho o dvě hodiny později následovala. Cestou jsme se připojili k Shuvě a její početné drobotině. Bylo vedro na padnutí, ale protože jsme věděly, že nás čeká ještě další den s téměř neomezenou společností dětí, využily jsme i tuhle příležitost se s nimi „provětrat“. Ze synagogy jsme šli všichni rovnou k nim na dohodnutý sobotní oběd. Zatímco tatínkové úspěšně šéfovali prcky, Shuva chystala saláty a já si s příležitostným přiskočením s něčím na pomoc užívala posezení v klimatizované místnosti. Odcházeli jsme kolem půl třetí s nadějí domácího odpočinku. Hodinu spánku si prioritně vysloužil Giyora, protože ho čekala dlouhá noc. Nevo se k němu po půl hodině přidal, navzdory mé snaze ho už udržet vzhůru až do večera. Za dalších půl hodiny jsem budila Giyoru, ať se jde věnovat Danielovi a já zaujmula aspoň na pár desítek minut pozici vedle Neva. Na večer Giyora odešel do synagogy jako obvykle a když se ve čtvrt na devět vrátil, Nevo samozřejmě ještě strašil. Hodinu na to mě budil rozespalý Giyora, který to při čekání na mě v obýváku na gauči taky zalomil. Vypotácela jsem se z ložnice, najedli jsme se a ve čtvrt na jedenáct si šel Giyora znovu na hodinu lehnout. Já mezitím pořešila nádobí, dala si sprchu a vzbudila ho, že už má jít.

Čekala ho premiérová zkušenost, celonoční modlení v synagoze. Tak jsme si to teda představovali, když nám na kurzu vysvětlovali, že jakožto oprava hříchu izraelského lidu, kdy po 49 dnech napjatého čekání na Tóru v den jejího obdržení vlastně zaspali, se v den svátku Šavuot nemá jít spát, ale studovat celou noc v synagoze. Čtení ani modlení se ale nekonalo a na předpokládané příležitostné klimbání ani nepřišly myšlenky. Vrátil se ráno před sedmou celý rozzářený, nadšený a kupodivu i dost plný energie na to, aby se ještě hodinu a půl věnoval dětem. Prý celou noc s rabínem a dalšími asi 12 chlapy diskutovali o Tóře a skrytých poselstvích v ní a bylo to extrémně zajímavé. Působil, že jeho úcta k judaismu a hlavně k našemu rabínovi stoupla o dalších aspoň 200 procent. Až jsem mu to záviděla.

V půl deváté jsem vypadla s dětmi ven na hřiště, kde jsme měly domluvený sraz se Shuvou. Opět vedro na padnutí, líně jsme seděly na umělém trávníku zastíněného hřišťátka a přemýšlely, jak to tam aspoň dvě hodiny přežit, aby chlapi něco naspali. Děti kupodivu nebitkařily a ani v jiných směrech moc nevyžadovaly asistenci, ale stejně jsme od půl desáté začaly skoro počítat minuty, kdy už to budeme moct zabalit. A přesně v tu chvíli nám Bůh seslal příjemný vánek. Nebo zrovna zázračně začalo foukat, vyberte si ;). A taky se k nám připojil soused s roční dcerou, což bylo zpestření pro nás i děti, a my tak snadno přestály skoro další hodinu. Giyoru jsme budili v půl jedenácté. Zbytek dne jsme trávili víceméně odpočinkově, za dohledování kluků plácajících se v bazénku. Do postele jsme je pak večer nahnali ve stejnou dobu, kdy Giyora odcházel znovu do synagogy. Čtyři knížky na dobrou noc jsem si brala zbytečně. Daniel usnul dřív, než jsem stihla otevřít první a Nevo asi po první stránce. Mně zbyla krásná hodina a půl na čtení. Konečně jsem se po více než půl roce prokousala Pěti knihami Mojžíšovými a pustila se do Proroků, což je neporovnatelně stravitelnější. Začetla jsem se tak, že mě od knížky zvedl až Giyora nějakých 20 minut po odchodu svátku. No vida, třeba mi ten Starý zákon nakonec ani nebude trvat roky.

Publikováno

Baramská synagoga (národní park Baram) v lese Birija

V jarním dni horkém jako v létě jsme s dětmi výletničili u jedné z říček v Galileji. Když jsme se všichni dostatečně vymáchali a vyrazili na cestu zpět, děti to krátce po odjezdu z místa zalomily. To je čas, kdy s manželem zamíříme k restauraci, necháme si naložit pořádný oběd s sebou, a když nás nijak netlačí čas, což byl právě tenhle případ, hledáme příjemné piknikové místo. Tentokrát jsme zamířili směr les Birija, kde jsem nikdy předtím nebyla. Manžel tam výletuje se studenty a přesvědčoval mě, že je tam několik pěkných míst, kde se dá dokonce zaparkovat přímo u piknikových stolů, abychom případně stále spící děti mohli sledovat během oběda. Sice jsme opravdu minuli několik skvělých plácků ve stínu borovic, ale bohužel plných. Hledali jsme tak dlouho, až se děti probudily, tak jsme se rozhodli zamířit do národního parku u Baramské synagogy. A byla to trefa do černého. Nikdo tam nebyl, čili vůbec nevadilo, že piknikový plácek o nějakých třech stolech má výrazně omezenou kapacitu. Vstup do parku nás jakožto vlastníky předplacené rodinné karty nic nestál. Děti chvilku vydržely u jídla s námi a pak se v dohledném okolí bavily po svém. Po jídle jsme vyrazili na obhlídku parku. Částečně zrekonstruovaná Baramská synagoga, z období 2. – 4. století n. l. ,  i o mnoho staletí novější Maronitský kostel jsou neuvěřitelně fotogenické. Děti kromě šplhání po ruinách bavilo pozorovat a plašit ještěrky, co se v klidném dni vyhřívaly na kamenech. Daniel se nechtěl hnout od kostela, dokud se nerozezní zvon. Až ho Giyora přesvědčil, že se zeptáme paní u pokladny, jestli si ho můžeme vzít domů… Prý nemůžeme a stejný v Izraeli neseženeme, protože byl vyrobený někde v Libanonu (uf, díky Bohu :-)).  Když se někdy náhodou vyskytnete v horní Galileji, národní park Baram v lese Birija si určitě stojí za návštěvu.

Publikováno

Lag ba-omer – jak mi manžel omládl o 15 let za jeden den

Lag ba-omer – jak mi manžel omládl o 15 let za jeden den 

Období mezi svátky Pesah a Šavuot bylo původně plné velmi pozitivní energie a příjemného vzrušení. Hebrejští otroci opustili Egypt a jakožto nově zformovaný národ pevně sdružený právě prožitým zázrakem – přechod Rudého moře suchou nohou – napjatě očekávali obdržení Tóry, ke kterému mělo dojít na hoře Sinaj, přesně 49 dní od dne odchodu z Egypta. V 1 – 2 století n. l. v uvedeném období zemřely tisíce žáků významného rabína Akivy, údajně proto, že nerespektovali jeden druhého. Celých 33 dní ze 49 šťastných dnů se tak změnilo na dny smutku. 33. den (Lag ba-omer), kdy studenti zázračně přestali umírat, je smutek přerušen. Zároveň se jedná o výročí úmrtí rabína Šimona Bar Jochaje (pravděpodobným autorem knihy Zohar, zdroje kabaly), který si nepřál, aby den jeho smrti byl dnem smutku. Během omeru se nekonají svatby a muži se neholí. 33 dní bez žiletky dává málokdo, protože na slavnostní dny jako třeba Den nezávislosti, který do daného období spadá, se oholit smí. Nicméně můj drahý manžel, který se jinak holí denně, se rozhodl zaexperimentovat. Vydržel a prý dost otravný plnovous shazoval přesně na Lag ba-omer, v předvečer bujarých oslav u táboráků.