Autor: Monika Erez

Po měsíci můžu s klidem říct, že v kuchyni se po několika menších přeorganizacích do stavu, kdy nám to bude nejpohodlnější, už konečně slušně orientujeme. Po Pesahu jsme pořídili pěknou novou jídelní sadu na masná jídla a ta, co je na Pesah, šla do skříně na příští rok, protože je taková, no, jak by člověk při ceně 60 šekelů za 18 kusů očekával, a používání týden v roce je až dost. Mléčná se osvědčila a zůstala, čili na příští Pesah budeme potřebovat zase jinou. Ale to je přesně doba, kdy můžeme vytáhnout naší původní ze skříně po roce nepoužívání. Zhruba další týden od Pesahu jsme se z fáze „nemáme parvé naběračku, chybí mléčná vařečka“ a „nemám na čem krájet maso“ přesunuli do „kde je sakra masovej nůž, parvé hrnec a dezertní vidlička“. Teď už jsme na nový pořádek navyklí – tři sady hrnců, vařeček a naběraček na třech různých místech. Dvě jídelní sady, dvě sady příborů, na pravé straně mléčný dřez a vedle něj potřebné příslušenství – mléčná houbička a kartáček na odstraňování nečistot a na levé straně to samé pro maso – v napovídající červené barvě. Toaster je definitivně jen mléčný a navíc si pokaždé, když v něm něco dělám, připomenu, jaký to je hrdina, že přežil v plném zdraví to vymáchání v mikve. Trouba převážně masová a mikrovlnka parvé. Stav mikrovlnky jde změnit za pár minut, s troubou je trochu víc obstrukcí, ale také se to dá.

Co se mi líbí?

To neustálé zapalování mozkových závitů. Bylo to už dřív, když jsme začali důsledně dělit stravu. Člověk myslí před každým jídlem, co jedl naposledy, kdy to bylo, co bude jíst příště a kdy. A teď s tím nádobím to ještě zintenzivnilo – co že to myju, kterou houbu použít, na jaký odkapávač odložit… Usoudila jsem, že praktikující židé určitě nemůžou umírat na Alzheimera.

Co mě nejvíc prudí?

Minimální využivání myčky nádobí a s tím související časté odmývání nádobí v ruce. Sice většinou myje manžel, ale teď je období, kdy má hodně výletů, čili si to užívám i já. Do myčky totiž nesmíme nádobí mixovat. Každý cyklus musí být buď jen mléčný, masový nebo parvé. A to ještě za podmínky, že nádobí vkládáme poctivě očištěné od zbytků jídla. Důsledkem je, že když se rozhodnu plnit myčku mléčným, trvá to až dva dny, než se mi to podaří – a to jen díky spoustě hrnků od kávy, které s Giyorou dohromady zvládneme našpinit. Během té doby samozřejmě musím odmývat parvé a masové ručně, protože to přece nenechám ve dřezu. Masový cyklus máme výhradně jen po rodinných večeřích, kdy se toho nahromadí hodně najednou, protože jinak než bych myčku naplnila, uběhne týden a navíc bych neměla z čeho jíst… Prostě opruz maximální, nevím, jak tohle věřící dělají. Naše provázející rodina nám v tomhle moc inspirací být nemůže, protože Noam (rabín) je vegetarián a proto doma konzumují převážně jen mléčná jídla… A naše milá přednášející Revital se už jednou zmínila o totální absenci myčky, čili smůla i tady.

Co mě překvapilo?

Kolikrát jsem se přistihla, že jsem udělala chybu – dodatečně! Ne, že bych si nemyslela, že chyby nedělám, ale několikrát denně? Musela jsem ve skříni vyhradit místo pro „karanténu infikovaného nádobí“, kam odkládám, co jsem zvorala, než se dogooglim nebo doptám, co s tím mám dělat. Šla tam kávová lžička z masové sady, která se nevím jak objevila v myčce v mléčném cyklu. To samé parvé lžička na majonézu a další lžička – masová – na kterou jsem udiveně zírala, jak trčí z hrnku právě vypitého kafe s mlékem. Maličký hrnec, který byl parvé a já do něj přelila a následně v něm ohřála cibulačku – zadělávanou na másle… A tak. Tohle rozhodně vnímám jako pozitivní přínos v ohledu sebereflexe. A minimálně občas mě to zastaví v rozčilení se na někoho, kdo se právě spletl v nějaké „absolutně samozřejmé věci“ ;).

Již podruhé v řadě nám vyšla páteční večeře ve dvou. Nevo po náročném dni odpadl dokonce už ve čtvrt na šest (jen tak tak to nebylo ze židle při večeři) a Daniela jsem uspala krátce před osmou, tedy skoro o půl hodiny dřív, než se Giyora vrátil ze synagogy. Místo pacifikování dětí jsem se tak mohla spolu s Giyorou soustředit na texty čtené při kiduši a po večeři jsme mohli nerušeně ještě debatovat. Těsně před tím než jsem šla do hajan, jsme ještě prošli sidur (modlitební knížku), protože na sobotní ráno jsem modlení v synagoze měla místo Giyory poprvé naplánované já. I když mi Giyora vysvětlil, kdy se co říká a dala jsem si na příslušná místa záložky, bylo jasný, že budu většinu času splašeně listovat a hledat, kde jsme. Na to by dvě hodiny byly příliš, čili jsem se chystala jen na druhou část – od devíti do desíti.

V sobotu Nevo vstával v šest. Nic moc, ale stejně zázrak vzhledem k tomu, kdy to večer před tím zabalil. S prckem vstával Giyora, jak je sobotní rána obvyklé. Daniel se k nim připojil v sedm a já se převalovala ještě čtvrthodinku. Po snídani jsem připravila klukům oblečení a tašku na cestu a ve třičtvrtě na devět vyrazila vybavená sidurem, knihou obsahující kapitoly z Tóry, které se měly číst, a šátkem, co jsem si plánovala při vstupu do synagogy přehodit přes hlavu.

Šabat přinesl významné ochlazení oproti průměru týdne, ale protože teploměr v autě při středečním výletu naměřil solidních 42 ve stínu, bylo to vítané. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy takhle sama vyšla na procházku v Tal El. Po nebi se honily mraky a sluníčko, které mezi nimi sem tam vykouklo, příjemně hřálo. Vál svěží větřík a mě už z dálky uhodila do nosu omamná vůně geránia lemujícího chodník. Také jsem si prvně všimla, že levandule z druhé strany mi někde dosahuje až do výšky ramen. Ptáci zpívali nějak hlasitěji, květena po cestě byla rozmanitější a barevnější, než si z té samé trasy vybavuji, když jí chodím s klukama. Asi proto, že se obvykle soustředím převážně na to, aby neskočili pod auto nebo do trní, neutíkali mi moc daleko, nesundavali si kšiltovky a nebrali do rukou každýho živočicha.

Modlení proběhlo, no, dle očekávání… Za úspěch považuju, že jsem zhruba měla ponětí, co se děje, nicméně ta správná místa v knížce jsem nenašla. V ženské části jsem byla sama, takže mi neměl kdo helpnout. Až asi po půl hodině dorazila další paní, kterou trochu znám z lekcí pro ženy, co podává rabín v Tal El. Čili následujících 10 minut jsem se zvládla držet textu – četlo se z Tóry. Pak už jsem z venku slyšela známé hlásky a do synagogy za mnou vběhli kluci. Daniel byl narvaný v košili Neva a na Nevovi plandalo Danielovo triko. Uznávám, že je trochu matoucí, že i ta košile byla před rokem Danielova, ale tak… Ehm.

Giyora navlík talit a přidal se k modlícím se chlápkům. Já klukům vyměnila svršky a snažila se je zabavit pokud možno venku. Hledali jsme šneky a hezký kameny. Naštěstí za pár minut bylo po modlení a chystalo se jídlo. Děti místo obvyklého ruinování synagogy a zběsilého běhání spořádaně baštily krekry s humusem. Nevím, jestli pomohlo, že jsem jim venku důrazně sdělila, co je akceptovatelný chování, nebo to, že je po cestě Giyora tak unavil. Při návratu domů si ještě vyžádali zastávku na klouzačce a houpačce na hřišti a následně na zahradě. A i odtamtud pak byl problém je dotlačit domů. Daniel si nakonec uštědřil slušný zranění vstupními dveřmi na palci u nohy a scéna, která následovala, ho vyčerpala natolik, že jak se zklidnil, usnul. Nevo zabral vzápětí po něm během přebalování. My se vklidu znovu nasnídali a prvně zkusili přelouskat modlitbu, co se říká po jídle. Není to zrovna nejkratší a Giyora vytuhl po dvou třetinách v půlce věty. Mě dodělaly chvilku na to dvě stránky z učebnice, tak jsme tu chrupkali celá rodinka.

Dvouhodinový šlofíček nám dodal potřebnou energii na zbytek odpoledne i večera. Všichni jsme byli v dobré náladě, užili si krásného dne a kluci zůstali na zahradě ještě dlouho po té, co Giyora odešel večer do synagogy. Bylo jasné, že uspávat je před půl devátou vůbec nemá smysl, čili jsme koupali později a přesně tak, aby z vany už po skončení šabatu, tedy ve třičtvrtě na osm, mohli mrknout na kousek pohádky. Pak ještě chvilku pohrát a v devět byl Giyora po sprše, sbalený na třídenní školní výlet a připravený číst dětem pohádky na dobrou noc. Šily sebou nakonec skoro do desíti, ale kdo by si s tím po tak odpočinkovém dni dělal hlavu, že :-).

Ve čtvrtek ráno, poslední den Pesachové dovolené, kdy jsme mohli vyrazit někam na výlet, se Daniel vzbudil opět s nějakou virózou. A vypořádával se s ní pro něj obvyklým způsobem… Žaludek neudržel ani pár kapek vody, až jsem během odpoledne začínala propadat panickým myšlenkám o dehydrataci, pohotovosti, sanitce a nevím, čemu ještě. Když jsem v půl sedmé přivítala pesachový svátek zapálením svíčky a Giyora odešel do synagogy tentokrát po svých, kdybychom náhodou měli potřebovat auto, byl Daniel stále totální ležák, ale kromě rozdrážděného žaludku žádné jiné znepokojující známky nejevil. I když až na málo výjimek platila pro druhý pesachový svátek stejná pravdila jako pro šabat, neměla jsem to srdce mu vypnout televizi. V osm dorazili krátce po Giyorově návratu ze synagogy hosté – oba velcí kluci, ten mladší s přítelkyní. Daniel se po proleženém a prospaném dni přesně v tu dobu probral k životu a dožadoval se večeře – hovězí polévky se „škedei marak“, což jsou takové žluté čtverečky, údajně snad pečená těstovina, co se tu sype do polévky. Navíc nějaká speciální košér náhražka pro Pesach, která se podle mě nedá pozřít ani zdravým žaludkem. Byla jsem si jistá, že to nemůže ustát, ale Giyora se přihlásil na případnou noční službu, tak jsme to zkusili. Kupodivu – strávil to, dokonce i s přídavkem a následně bramborovou kaší. Tu jsme dost dlouho nejedli, protože co jsme ji kvůli pravidlům kašrutu prvně zkusili s margarínem místo másla, vůbec nám nejela. Dnešní pokus byl s majonézou – a jo, chutnalo to o mnoho líp. A dokonce i s touhle obměnou a to v pořádné porci (opět s přídavkem) neměl Danielův žaludek nejmenší problém.

V pátek ráno se vstávalo v sedm přesto, že Nevo se uložil okolo půl desáté večer bez poledního spánku a Daniel někdy kolem jedenácté. Nebylo to tedy zrovna harmonické a pohodové ráno a já se zas modlila dřív než Giyora vůbec odešel – aby byl z tý synagogy rychle zpátky doma. Netušili jsme totiž, jestli se ráno o svátku modlí stejně dlouho jako o šabatu, míň, víc nebo jak prostě. Kluky se mi nakonec celkem dařilo zabavit, ale i tak jsem byla ráda, když mě v půl jedenácté Giyora vystřídal a já mohla jít vklidu připravit na stůl.

Na rozdíl od šabatu je o svátku dovoleno sice ne rozžehnout, ale přenést oheň. Od večera nám tedy hořela 48 hodinová svíce, ze které jsme mohli přenášet ohýnek, jak se nám zachtělo. Vařit se o svátku nesmí, ale spraví to jakási příprava z předchozího dne („yruv tavšilim“), kdy se něco uvaří, řekne se, že to je začátek vaření na šabat, pronese se modlitba a pak už se může o svátku s vařením na šabat jakože pokračovat. My si na třetí odpoledne naplánovali grilování a Giyora nepřímo instruoval kluky (přímo nesmí :D), aby kdyby mluvili s babičkou, ji pozvali a řekli jí, ať přiveze ještě nějaký maso, protože u nás možná není dost. Nám byla elektronika zapovězena na svátek a následně na šabat, čili jsem měla přežít rekordních 49 hodin bez telefonu. Kluci splnili jen tu první část a babička přijela bez masa. O jídlo nouze nebyla, bývalo by toho bylo zbytečně moc, takže dobře, že to tak dopadlo. Pochutnali jsme si všichni, jen jsme si dodatečně s Giyorou uvědomili, že jsme nezkontrolovali složení kupovaných hamburgerů a že v nich s velkou pravděpodobností byla sója, čili jsme tím tři hodiny před koncem osmidenní abstinence luštěnin zřejmě nechtěně zahřešili. Radost z povedeného odpoledne to ale nezkazilo, hosté se odebrali do domovů krátce před nástupem šabatu a Giyora si to namířil znovu do synagogy. Já děti nahnala do vany a v duchu přemýšlela, jestli je na svátek tak jako o šabatu zakázáno se sprchovat, jak to teda ti věřící židé dělají. 49 hodin bez sprchy se mi nezdá ani trochu košér. Kluci byli zmatení, že jako šabat teprve začíná, když přece už má končit, ale televize se vzdali úplně bez řečí. S chutí se pustili do hummusu, který jsme jim po týdenní přestávce zase mohli dopřát. Giyora převzal v osm uspávání, pak jsme si dali lehkou večeři a prošli pár stránek z učebnice, které se mi během dne povedlo s obtížemi přečíst, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem obsahu správně porozuměla. Mno, evidentně se na nedělní testík z historie zvládnu připravit v nejlepším případě ze třetiny.

Sobota proběhla v klidu, i když bez odpočinku. Ono se to hodilo, protože v neděli ráno měl Daniel vstávat po dvou a půl týdenní dovolené znovu do školky. Koupala jsem kluky ještě před tím, než Giyora odešel do synagogy. K večeři zmizel zbytek hummusu, čímž se jim povedlo zdolat kilové balení za míň než 24 hodin. Oba pak vytuhli při čtení pohádek na dobrou noc dřív, než se vrátil. A já tak mohla rovnou vyrazit na pořádný nákup chamecu – kila různé mouky, těstovin, strouhanku, sušenky… Kolik radosti z tak obyčejných věcí! Za tohle to rozhodně stálo :-).

A je to tu, pátek. Dneska už se mělo jen vařit, ale… Po včerejší akci košérování nádobí jsem doma večer vygooglila, že hrnce neprošly správnou procedurou. Protože v nich i smažíme a pečeme a nejen vaříme, košérovat uvařením ve vodě je málo. Měly se péct tak jako rošty z trouby. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že něco takového budu řešit, poklepu si na čelo. Jenže… teď mě to štve. Tolik vynaloženého úsilí na košér kuchyni a nakonec není košér?! Celé čtvrteční odpoledne jsem se tvářila, jak když mi ulítly včely, až jsem ve finále Giyorovi oznámila, že hrnce potřebujeme nové, dokud ty staré neprojdou správnou procedurou, což bude ale Bůh ví kdy. Takže po té, co jsme v deset hodin dopoledne obřadně spálili poslední zbytky chamecu v táboráku na určeném místě v Tal El, jsem vyrazila na okruh po nových hrncích a pánvičkách. Koupila na poslední chvíli pohár na víno pro proroka Eliahu a sederovou mísu na Pesah (talíř s šesti přihrádkami okolo jedné uprostřed), co nám stále ještě chyběly, protože vedle u arabů to (překvapivě, že) neměli… Nové nádobí jsme jeli společně opláchnout do mikve a potom nakoupit potraviny na večeři. Nakupovat jsme vyrazili do židovského supermarketu, kde je všechno zboží košér na Pesah, aby to bylo snažší. Nicméně jsme stejně museli kontrolovat obsah luštěnin a ještě jsme se tam orientovali hůř a pomaleji, než tam, kde nakupujeme obvykle, tak to byla jen zbytečná zajížďka.

Manžel nastoupil do kuchyně na přípravu večeře ve čtyři. Podle plánu to za dvě hodiny měl stihnout, ale vymyslel si pár experimentů nad rámec domluveného menu, čili se dostal do časového presu. A v případě, že je pod tlakem, mění se ve zbrklého uštěkaného zamračeného protivu s neustálými stížnostmi na cokoliv. Pro kterého já nikdy nemám dost empatie – cokoliv řeknu nebo udělám je vzápětí použito proti mně. Stejný scénář se mimochodem opakuje před každým šabatem, až se snad i těším, že už konečně odejde do synagogy (možná to přesně tak Bůh naplánoval). Chystal dvě polévky, tři hlavní chody a dva zeleninové saláty, navíc se v nově zorganizované kuchyni samozřejmě vůbec neorientoval, pořád se ptal, co je mléčný, co je masný, kde co najde, kam co může dát a čím co může krájet. Rozčiloval se, jak jsem mohla dát tuhle naběračku do mléčného, proč nemáme mléčnou pánev, malý masový hrnec, mléčnou obracečku, mno… Do sváteční atmosféry jsme měli daleko, tlak narůstal a bylo evidentní, že jídlo je to poslední ze seznamu úkolů, co jakž takž doufejme stihneme. Ale i s tím se tak trochu počítalo. Den předtím jsme šli spát ve tři ráno po náročném dni, kdy jsme museli obrátit kuchyň vzhůru nohama, aby přece jen někde nezůstal zapomenutý nějaký chamec – za troubou, za lednicí, v lednici, na lednici, na horních skříňkách, uvnitř skříněk, v digestoři a snad i na orchideích v okně. A od sedmi ráno jsme opět byli na nohou.

Když muž odcházel v půl sedmé do synagogy, dům byl stále částečně vzhůru nohama. A zůstal tak, dokud se nevrátil, protože já potřebovala nakrmit, vykoupat a svátečně obléknout děti i sebe. Přestože se nám je povedlo uložit k pozdnímu odpolednímu spánku, i tak na ně s blížící se osmou začínala dopadat únava. Nebo možná nedostatek pozornosti rodičů v posledních dnech. Tchýně, která nám jako jediná měla při večeři dělat společnost, přijela přesně ve chvíli, kdy se Giyora vracel ze synagogy. Zatímco ona zabavovala hašteřící se děti, my se s mužem snažili připravit stůl. Hledat až v tuhle chvíli, co má být na sederové míse, nebylo ideální, ale dřív jsme se k tomu prostě nedostali. Navíc už byl šabat, čili bez internetu, v psaných brožurkách a v paměti tchyně. A tak jsme zjistili, že nám chybí vajíčko natvrdo… Giyora navrhl dát syrové, já se jako nežid obětovala dát vejce vařit. A ještě jsem mu pak zbaštila, že k uvaření vajíčka natvrdo stačí 2 a půl minuty a dovolila ho teda po pěti a půl minutách vyndat s tím, že ta doba už určitě dávno uběhla… Měla jsem pochybnosti, ale tak on je ten šéfkuchař u nás doma, že jo. Během loupání pochopil, že natvrdo není, ovšem já o tom napůl syrovém stavu tušení neměla. Když mi pak vejce hodil oloupané usušit do ubrousku, nepředpokládala jsem, že vejce natvrdo vyžaduje jakoukoliv zvláštní péči, čili z něj vytekl řídký žloutek. „Tys to zmáčkla?!“ bafnul na mě vyčítavě muž a já měla v tu chvíli chuť vejcem hodit, nejlépe po něm. Jako další vařit nebudu, na to nemám čas ani náladu, že jsem se vůbec nevybodla i na tohle! No nic, nebudeme si to dělat horší, než to je. Rozpláclé vajíčko putuje do poslední volné přihrádky sederového talíře a dál z něj vytéká žloutek. Tohle máme, co naděláme. V devět konečně svoláváme ke stolu, oba ukrutně hladoví, děti projevující sílící známky únavy. A to ještě před jídlem musíme přelouskat pesachovou hagadu (převyprávění příběhu o vyvedení z Egypta doplněné o události související s Pesachem), což by mělo zabrat kolem hodiny minimálně… „Jejda, co se stalo vajíčku?!“ ptá se zděšeně tchýně s upřeným zrakem na neštěstí na talíři. Bublající vzteky konstatuju, že jsem ho rozmáčkla. Giyora to nějak okomentuje a mně ulítne, že je to s ním dneska náročný (spíš i něco horšího). Tchýně je myšlenkami částečně ještě u vnoučat a odvětí mi „ať nemám strach, že z toho vyroste“, v domnění, že mluvím o Danielovi. No, nevyvracím jí to, jen si pomyslím, že ve svých osmačtyřiceti z toho její syn vyroste už těžko.

Kluci se rozhlíží po stole a vůbec je nezajímá, že táta něco čte. „Já chci to vajíčko“, sápe se Nevo k sederovému talíři. Vida, aspoň někomu se zamlouvá. Ale bohužel, hochu, na to si ještě budeš muset počkat. Vysvětluju, že musíme přečíst příběh a pak se teprve může jíst. Nevo si mě podezřívavě prohlíží, asi jestli to jako myslím vážně, a Daniel, jakoby mě vůbec neslyšel, si poroučí maces a víno. Giyora se snaží rychle dočíst k části, kde se pije první ze čtyř pohárů vína. Kluci do sebe naklopí pohárek sladkého vinného nápoje a jako obvykle se dožadují přídavku. „Budou ještě tři, ale musíte si počkat“. Pár vteřin se pokouší o trpělivost, ale nedaří se. Giyora se snaží je navnadit aspoň na písničku, že si zazpíváme. Ale prý nezazpíváme, chtějí jíst. Zpíváme sami s tchýní, děti se mračí. Příběh jde úplně mimo ně, a když vidí, že táta se ve čtení nenechává zastavit, začnou se zas „bavit“ mezi sebou. Tchýně se pokouší zachraňovat situaci a zabraňovat bitkám, nicméně je brzy zřejmý, že čtení je dlouhé nejen pro děti, ale i pro ni. Já z toho taky nemám vůbec nic, i když jsem si to moc chtěla poslechnout. Je mi jasný, že to nedáme. Chci navrhnout začít jíst, že si to přečteme, až půjdou děti spát. Giyora to přemele, zastavujeme se jen u částí, kdy se konzumuje něco ze sederového talíře nebo pije víno, a před třičtvrtě na deset otevíráme hostinu. Nevo se projeví jako správný Aškenáz a s chutí slupne karbanátek gefilte fish. Daniel baští macesy, jakoby na to čekal celý rok. Hodinu po té jsme najezení, tchýně jede domů a Giyora uspat děti. Jsou přetažený a Giyora na půl mrtvej, čili co dvě minuty slyším Danielův ječák „tatíííííííí, čtiiiiiiii“, protože tatí u toho co dvě minuty usíná. Trvalo dobrou půl hodinu, než se v baráku (a tím i celém Tal El) konečně rozhostilo ticho. Zkouším louskat hagadu sama, ale brzy mi padají víčka únavou. Tak jo, to byl náš první pokus o pravý židovský Pesach. Ne zrovna perfektní, ale zvládli jsme toho určitě víc, než nezvládli. I to je přece úspěch :-).