Autor: Monika Erez

A máme za sebou další šabat. Společnost nám tentokrát přijela dělat tchýně. Jako obvykle přivezla pro kluky tašky pamlsků, co pořídila cestou na benzínce. Zhruba stejné množství, co jsme právě po předpesahové čistce v lednici vyhodili, protože to tam leželo ladem, dokud tomu neprošlo datum spotřeby. Navíc nic z toho není košér pro Pesah, takže to zítra veze Giyora s sebou na školní výlet a zbaští to tam s kolegy a studenty.

Večer byl fajn, teda po té, co se mi povedlo uspat přetažené a rozjívené děti, kterým chyběl polední odpočinek (nám jejich odpočinek také chyběl). Tchýně jako jediná z rodiny náš proces respektuje se vším všudy, i když nápad našich učitelů, že bychom se na Pesah měli i s ní připojit do nějaké ortodoxní rodiny, abychom věděli, jak se to správně má dělat, důrazně zavrhla. Nedivím se jí a věřím, že to pochopí i učitelé, protože „cti matku a otce svého“ je přece nade všechna přikázání :).

Když odjela, se znepokojením jsem zjistila, že jsem tentokrát zapomněla před šabatem zapnout myčku a je teda skoro plná nádobím od rána. S vráskou mezi obočím jsem se zamyslela, co s tím, a pak se rozhodla využít statusu goje (nežida) a myčku prostě pustila. Když jsem následně omylem zavadila o čudlík v lednici zamezující rozvěcení světla a spuštění alarmu, když ji necháme otevřenou, Giyora se mi smál, jak moc že to tenhle šabat hřeším. Tak moc zase ne, protože už není potřeba vytápění, hehe.

Sobota byla nečekaně klidná. Spali jsme skoro do osmi, protože v noci ze čtvrtka na pátek nám ukradli hodinu, což děti samozřejmě vůbec neregistrují. Giyora tak tak stihl přijít včas do synagogy. My se o necelé dvě hodinky později vydali za ním. Obloha byla úplně šedá a venku byl příjemně svěží vzduch. Protože jsme se s ostatními v synagoze stihli obstojně nasnídat, po návratu domů jsme s přípravou jídla nijak nespěchali a střídali se v hraní s dětmi. K prostřenému stolu jsme znovu zasedli kolem jedné, kdy už děti působily hodně unaveně. Neva sváča dorazila, dožadoval se pochovat a když jsem vyhověla, za dvě minuty byl tuhej. Daniel prohlásil, že chce taky odpočívat – s tátou a kocourem Jerrym. V ložnici se ale provokujíc kocoura probral a snažil se z odpočívacího módu vytrhnout i Giyoru, který z toho byl oprávněně otrávený, vzhledem k tomu, že mu za poslední pracovní týden scházelo asi 16 hodin spánku. Nakonec jsem Daniela prostě vynesla z ložnice s tím, že táta si odpočinout potřebuje a jestli on nechce, můžem si hrát spolu, hned jak zpacifikuju nádobí. Sice udělal scénu, ale nijak zásadní, ani Neva to neprobudilo. A když jsem mu vysvětlila, že šabat dneska odchází hodně pozdě a jestli si neodpočine teď, večer půjdem do hajan ještě před tím, než si bude moct pustit pohádku, překvapivě sebou hodil na gauč, řekl si o deku a do pěti minut spal. Já chtěla využít blaženého ticha a sedla si k učebnici, protože za dva týdny si prý napíšeme malý testík a já ze 114 stran, co bych potřebovala nastudovat, horko těžko překousala zatím 14 a ještě rozuměla možná polovině, ale začala mi po dvou stranách padat hlava, čili jsem se natáhla na druhý gauč vedle Daniela a okamžitě usnula.

Prospala jsem hezkou hodinu a půl než mě vzbudil Nevo, Giyora vstal krátce po nás a Daniel chrupal ještě další hodinu po tom, co už jsme tu všichni pochodovali. Ani jsme se pak už nedostali ven, protože bylo krátce před soumrakem a v tomhle zataženém počasí se dalo počítat s nálety komárů. Že bude večer s dětmi dlouhý, bylo evidentní, ale protože má Daniel prázdniny a nejhorší, co se může stát je, že ráno budou spát déle (hm, kéž by), nijak nás netrápilo, kdy je uložím. Navíc na ně budu tři dny sama, tak snad čím později tím lépe ;).

Mno, libovali jsme si, že kdyby takhle měl vypadat každý šabat, o určité formě odpočinku by se rozhodně mluvit dalo.

Na včerejší příchod rabína jsme se chtěli pečlivě připravit, ale nakonec Giyora tak tak stihl uspat děti a já vyskládat z kuchyně na linku nádobí z hůř přístupných skříní, abychom se na něco nezapomněli zeptat. Na programu večera byly dva stěžejní body – jak se připravit na Pesah a jak naši kuchyň přetvořit podle pravidel kašrutu. Pobavilo nás, že v košér kuchyni nesmí být nic ve vlastnictví goje, čili nežida, takže mám symbolicky dát všechno nádobí Giyorovi. Ptali jsme se, jestli je na to potřeba nějakej papír, rituál nebo tak něco, ale Noam se smál, že prej ne, že to je jen mezi námi. Tak jo, řekla jsem mu, že mu to dávám a on mi poděkoval :D. Co se týče potravin na Pesah, vyskládala jsem na stůl, co máme s otazníkem – nepíše se na tom, že to je košér pro Pesah, ale nechápem, co by na tom košér být nemělo – instantní kafe, moučkový cukr, čokoládový nápoj pro děti, různé léky třeba, kosmetika (ano, to by se také mělo řešit). Noam vysvětlil, že na všechno existují seznamy na netu, tak když si u něčeho nejsme jistí, můžeme mrknout. Může to být třeba gluten nebo tak. Musíme bedlivě zkoumat složení. A protože jsme díky Giyorově původu Aškenázové, máme to ještě komplikovanější, protože nesmíme přes Pesah ani luštěniny. Z jakýchsi historických důvodů, co nám na kurzu vysvětlovali a nám se sice nepozdávaly, ale co naděláme. Prý si nemůžeme vybrat být Sefaradové. To jsem zvědavá, jak moje děti přežijou 8 dní bez hummusu.

Dvě jídelní sady na Pesah (jednu na masné a jednu na mléčné) a jedno prkénko mám pořízené nové, čili nemusí absolvovat žádný proces na odstranění chamecu, ale vymáchat to někde stejně musíme. Nejbližší pláž v Akku se nám zdá poněkud nevhodná, tak to asi odvezem vedle do vesnice do mikve. Máme na to týden. Hrnce a podobně na předpesahový košérovací proces povezeme, tak doufám, že z toho bude záživný výlet pro děti, protože Daniel od zítra nastupuje na třítýdenní Pesahové prázdniny. Stejně tak Giyora, u kterého to ale není tak přímočaré, zas nám na pár dní zmizí kvůli mimoškolním kurzům.

A ta další část teda, zařízení košér kuchyně. Noam se nám snažil zachránit, co šlo. V podstatě řešil jen nádobí, kde hrozí, že se během určitého krátkého časového úseku mohlo tepelně upravovat jak maso, tak mléko. Čili cokoliv se nepoužívá na vaření, je mimo problém. Keramické pekáčky musí pryč, dřevěné vařečky také, silikonová forma na bábovku zřejmě bude muset zůstat mléčná, stejně tak teflonové nádobí možná košérovat nejde, to ověří. Talíře jsou problém, protože na nich ohříváme jídlo v mikrovlnce. A jestli na jednom talíři během krátké doby mohlo být mléko i maso? Mno, i spolu dohromady, že… Z té jídelní sady, co jsem se s ní už vnitřně rozloučila, si vyfotil označení ze spodu talíře a nechá také ověřit, z čeho to vlastně je, jestli by to přece jen košérovat nešlo. A že by tu možná mohla být přípustná i varianta, že to rok necháme někde ležet a po tom roce už by se prý košérovat mohlo dát. To by bylo prima, protože bychom si nechali přes rok to nádobí po Pesahu a za rok by se k němu přidalo i to naše původní. Ale uvidíme, už jsem ho vlastně i oželela, to ikeácké je konec konců taky v pohodě.

Noam tu byl skoro hodinu a půl a návštěva to byla milá. Nepřišel nás komandovat, kárat, do něčeho tlačit. Přišel prostě poradit, pomoci, najít co nejsnasží řešení. Řešili jsme nekošér jídlo od maminky, anti nábožénského švagra, našeho učitele a zároveň Noamova blízkého kamaráda rabína Mosheho, průběh kurzu gijuru a řadu dalších odběhnutí od původního tématu. Výsledek celého procesu nakonec bude dokonale čisťounká a svěže prolehčená kuchyně, ve které je teď mnohem víc úložného prostoru díky nově přidaným skříním v jídelním koutě (sláva, konečně!).

Dnes jsme se odpoledne odhodlali k dalšímu kroku – nákupu potravin na Pesah. Vyrazili jsme i s dětmi a bylo to nad očekávání náročné, přestože jsme je oba naložili na nákupní vozíček autíčko a na slušnou dobu jim ucpali pusu vaflí na zmrlinu z půlky namočenou v čokoládě z cukrárny v supermarketu. Tím, že musíme kontrolovat obsah luštěnin, dokonce ani produkty s označením „košér pro Pesah“ nemusí být dost košér pro Aškenáze – a to taky dost často nejsou. S překvapením jsme zjistili, že luštěniny obsahuje i tuňák, ančovičky, nutela a další hromada produktů, u kterých jsme to vůbec nechápali. Až mi to docvaklo – zpropadená sója! Vždyť oni jí cpou skoro do všeho. Slyšela jsem o tom, ale teď jsem to prvně pocítila na vlastní kůži. Nákup trval třikrát déle, než jsme předpokládali, děti se nudily, byly unavené, neposedné a hlasité a my poněkud nervózní. Nakonec jsme stejně ještě vzali balení pita chleba a sušenky ke kafi, máme přece ještě týden, to se sní…

Koupili jsme křen, který se ve většině supermarketů dá pořídit právě jen v období před Pesahem, kdy se po něm shání všechny Aškenázské hospodyňky, aby ho s červenou řepou připravily ke gefilte fish. Já si ho nastrouhala do hořčice k párkům k večeři. Sice je skoro nejím, ale jen z té představy, že si díky obsahu sóji nedám 8 dní ani párek, jsem na něj dostala chuť!

 

Purim je za námi a my se vrhli do bláznivého kolotoče jménem Pesah. V lekcích gijuru probíráme už druhý týden horem dolem, co se slaví, proč se slaví a jak se slaví. Hlavně ta poslední část teda víří vášnivé emoce, mraky rukou tří dohromady spojených tříd se zvedají nahoru s dotazy, na které i naší milé Revital sem tam chybí odpovědi. To, že v domě nesmí být po celý týden Pesahu chamec (židovské označení pro kynuté těsto nebo jídlo, jež je zakázáno vlastnit a konzumovat o svátku Pesach) jsme všichni minimálně tušili. Co všechno obnáší se chamecu zbavit se učíme až tady. A že nám z toho kolotoče jde opravdu hlava kolem. Kromě toho, že se celý barák musí obrátit vzhůru nohama, aby někde náhodou nezůstal drobeček sušenky (a kdo má děti tuší, že ten může bejt fakt kdekoliv, že jo), máme tu navíc speciální proces na čištění kuchyně. Všechno nádobí a kuchyňské potřeby „kontaminované“ během roku chamecem, se musí košérovat, čili určitým předepsaným nebo logickým (ehm) způsobem vyčistit. Jednoduše stejným způsobem, jakým to bylo kontaminováno. My se navíc s Giyorou rozhodli, že tohle je přesně ta správná doba k zařízení kuchyně dle pravidel kašrutu. Už pár dní jsem pekelně otrávená zjištěním, že má před lety pečlivě vybraná keramická sada nádobí, kterou jsme doteď používali samozřejmě jak na mléko, maso i parvé, košérovat nejde a musí z domu pryč! Jsem i něco jiného než otrávená, ale to je nevhodné sem psát. Nicméně jsem si jistá, že si to umíte představit. Mému konstatování, že bychom jí mohli dát do kůlny a nechat jí pro příležitosti, kdy nám tchyně donese jídlo, co není košér, jsme se společně ironicky zasmáli. Tohle neprojde, to je jasný. Sakra. Nemám problém vyhodit nic, pokud vím, že si můžu pořídit nové, co se mi bude líbit stejně nebo víc. Ale když mám pořídit tři až čtyři nové sety nádobí (na Pesah, mléko a na maso dvě, protože na rodinné večeře, které jsou obvykle masové, jedna sada stačit nebude)? V naší momentální ekonomický situaci za každou z nich rozhodně nemůžu dát to samé, co jsem dala za tu původní, že. Dopadne to tak, že koupíme nějakou levnou, ucházející, prozatímní, co s námi pak zůstane deset let, určitě. Grrr. A navíc – to není ten jediný výdaj. Pro mléčné nádobí jsme pořídili novou skříň. Kromě talířů potřebujem nová prkénka a vůbec všechno ze dřeva, co taky košérovat nejde. Všechny keramické zapékací misky, pekáčky, mno… Kdo ví, na co ještě přijdem. My nebo Noam, náš rabín, kterého si k tomuto procesu musíme pozvat.

A pár příkladů košérování? Trouba – pořádně vyčistit, pak prázdnou zapnout na hodinu na 250 stupňů. „Ale to žere celkem dost elektřiny, ne?“ „Jo jo, být žid je někdy docela nákladné“, s úsměvem odpovídá Revital.

Mikrovlnka – vyčistit, zapnout na 3 minuty s hrníčkem s vodou a nějakým saponátem. Ale prý se názory rabínů mohou lišit, někteří tvrdí, že mikrovlnka košérovat nejde. Čili musíme zjistit, co na to říká rabín Noam. A proč nás má zajímat, co říká on? Protože vzhledem k tomu, že nás procesem provází, bude soudce zajímat, co říká on o nás…

Mramorová deska linky – vyčistit saponátem a polít vroucí vodou.

Hrnce – v nějakém jiném extra velkém hrnci je vykoupat ve vroucí vodě. Nebo donést někam, kde mají extra velký hrnec a udělají to za vás.

A jak se zbavíme chamecu? Čili mouky a všech výrobků z ní, mého pečlivě vypěstovaného kvásku a taky piva, whisky a v aškenázkých rodinnách (což jsme i my) i luštěnin? Dokonce léků a kosmetiky, co nejsou označené jako „košér pro Pesah“?! Sníst, vyhodit a v nejkrajnějším případě přes rabína prodat gojovi – nežidovi. A doufat, že vám tu whisky během Pesahu nepřijde vypít, na což má plný právo :D. A my navíc musíme koupit kočkám granule košér na Pesah. Příjemně mě překvapilo, že nejsou nijak drahý, zřejmě to bude pěknej hnus. Mno, nám ty macesy taky už po dvou dnech polezou krkem a máme se s nima cpát celý týden. Tak to spolu kocouři nějak zvládneme, co. A ne že půjdete krást granule k sousedům!

Páteční večeře byla poprvé za přítomnosti švagra i jeho manželky a dvou velkých holek. Jen nejmladší syn zůstal doma, že mu není dobře. Když u nás byli v lednu, manželka byla s jednou dcerou na prodlouženém víkendu v Evropě (druhá je na vojně, na prodloužený víkendy si ještě rok a půl musí nechat zajít chuť). A na to nemám nejlepší vzpomínky, protože švagr a jeho dvě děti, co tu zůstaly, byli většinu večera přilepení k telefonu a zvedali hlavu jen pro sarkastické komentáře rituálů. Giyorovy obě již odrostlé ratolesti se připojily také. Nevím, co bylo tentokrát jinak, ale bylo to nečekaně fajn. Přivezli nám košér parvé dezert, abychom ho mohli po masové večeři jíst. Místo nepříjemných komentářů švagr přidával k dobru, co vlastně sám ví díky tomu, že pracuje u ortodoxních židů a několik šabatových večeří s nimi absolvoval. Když jeho žena, která je proti věřícím hodně vysazená, házela k „dobru“ nějaké historky, co slyšela od své praktikující židovské kolegyně, švagr dokonce věřící hájil. Rituály přešli bez poznámek a s upřímnými úsměvy, když viděli, jak naši drobci i Giyorovi velcí kluci oplachují ruce a odříkavájí naučené požehnání. Odjeli krátce po večeři a ač bylo teprve deset, vzala jsem to přes sprchu rovnou do postele, jak jsem byla znavená, protože jsme se ten den v poledne vrátili z naší minidovči v Golanských výšinách.

Sobotní dopoledne jsme se rozhodli, že za Giyorou do synagogy posedět zajdeme. Deset minut před desátou jsem je měla oba naložený v těch rozvrzaných golfáčích a kráčela v prosluněném až letním dni směr synagoga. Měla jsem dojem, že zas takový teplo, abych šla na boso, být nemůže, takže jsem k sukni správný dýlky navlíkla i tmavý punčochy a s balerínkama vypadala jak vystřižená z magazínu o židech, jestli teda takový nějaký je. Cestou jsem potkala kamarádku jedoucí autem nahoru na hřiště s dotazem, jestli jdeme taky. No jo, sakra, já zapomněla. Na hřišti je velká akce pro děti kvůli svátku Purim. Když jsme kolem jedenácté synagogu opouštěli, mířilo tím směrem spousta aut a po cestě pobíhaly děti v maskách. Našim jsem je opět nevzala, vracet se pro ně domů a pak zpátky pěšky klusat na druhou stranu Tal El nepřipadalo v úvahu. Váhali jsme, ale nakonec se směr hřiště vydali i bez masek. Stoupání od synagogy bylo extrémně náročný a to kočár s oběma dětma tlačil Giyora, poctivě v černých kalhotech a bílé košili s dlouhým rukávem. Mně se cestou povedlo vyvlíknout spodní vrstvu pod trikem, ale punčochy jsem stáhnout nezvládla. Konstatovali jsme, že si vůbec nepamatujeme, že to na hřiště bylo takhle daleko. Aby jo, zřejmě jsme to pěšky ani nikdy nešli. Hřiště bylo plný lidí a my se tam v našich ortodoxních oblečcích vyjímali jako jediní. Potkala jsem tam pár kamarádek, což bylo moc milý zas pokecat, ale celkově jsme se tam cítili dost mimo. Na rozdíl od dětí, co se nadšeně vrhaly od jedné hry ke druhé a smažili se na poledním sluníčku bez krému a čepice, což nám k pohodě taky nepřidalo.

V podstatě jsme od začátku přemýšleli, jak je odtamtud co nejrychleji dostat. Což byl úkol prostě nerálný, takže jsme tam takhle „zkejsli“ hodinu a půl. Nevo začínal padat únavou a dokonce se nechal položit do kočáru. To jsem ale začala hysterčit, protože od rána skoro nic nejedl a přece nemůže jít spát takhle hladovej. Děti tam pobíhaly s pizzou, popkornem a cukrovou vatou, čili co jíst by bylo. Ovšem ne zadarmo a platit je další z věcí, která je o šabatu zakázaná. Proběhlo mi hlavou, že bych měla hádankou naznačit kamarádce, že moje dítě má hlad, jak by bylo správně podle halachy, ale okamžitě jsem tu šíleně praštěnou a směšnou myšlenku zamítla. Peněženka naštěstí zůstala nějakým nedopatřením v batohu, čili jsem suše oznámila Giyorovi, že jdu koupit pizzu. S pokrčením ramen a provinilým výrazem souhlasně pokýval hlavou. Připadali jsme si jak blbci oba, ale hladový dítě je nám nad všechna pravidla. Holt jsme poučení, že podobný akce si na příště budeme muset nechat ujít. Ve svým halachickým oblečku jsem si vystála frontu a potupně objednala za 15 šekelů cosi, co by při hodně dobrý vůli mohla být pizza. Aspoň, že to Nevoušovi chutnalo a zvládl to do sebe nasoukat, než usnul. Daniel neochotně a líně kráčel vedle kočárku, až jsme nakonec spícího Nevouše posunuli tak, že se mohl posadit před něj. Zpocení, zničení a otrávení jsme se v tom vedru táhli zpátky domů, zatímco nás míjela auta ostatních vracejících se návštěvníků akce. Giyora poznamenal, že ten odpočinek fakt nechápe, že bez toho auta dřem jako koně. Připomněla jsem, že se jedná o odpočinek duše a ne těla, načež oponoval, že když neodpočívá jeho tělo, nemůže ani duše. Mno, taky mi to tak přijde. Ufunění jsme konečně dorazili zpátky domů a Giyora si šel okamžitě dát sprchu – další porušenej zákaz. Já se naložila do vany, protože jsem na stání ve sprše byla líná. Vlastně nevím, jestli tohle je taky zakázaný, musím se optat rabínovy ženy na další schůzce. Zbytek šabatu jsme se už nehli dál než na zahradu a prostřídali se v odpočinku a hraní s dětmi. S odstupem jsme konstatovali, že aspoň děti si akci skvěle užily a úplně zbytečný úsilí to teda nebylo. Co by člověk pro ty mláďata neudělal, že jo :-).

Na páteční večeři se k nám připojili oba Giyorovi dospěláci. Naši drobci neskrývaly nadšení a sotva nechali kluky najíst. Sami se k večeři připojili pouze na zahajovací přípitek sladkým vínem, po čemž nás překvapili, když naklusali do koupelny pro schůdky a dotlačili je ke dřezu, aby se mohli přidat k rituálnímu oplachování rukou, když viděli nás. Dokonce se snažili odříkávat požehnání. Tím pro ně večeře skončila, na jídlo byli moc unavení. Asi půl hodiny po nás lezli, než konečně urvali kluky na další půl hodinu na hraní. Pak se přiblížila půl devátá a Daniel byl po dni bez poledního odpočinku už víc než zralej do postele. Kluci to vzali domů a Giyora uspávat. Já poklidila po večeři a vytáhla uspaného Giyoru z postele. Dali jsme si čaj a jahody s cukrem jako dezert a četli přitom s vytřeštěnýma očima kapitolu z Tóry (v Bibli Levicitus – Požehnání a prokletí) o tom, co všechno Bůh národu provede, pokud ho nebudou poslouchat. Pohádka na dobrou noc to fakt nebyla, tak jsem si pro spravení chuti ještě přečetla další část Bábovek. A jako obvykle nám za necelou hodinu začala padat víčka, a tak jsme to zabalili.

Rekord dlouhého ranního spaní z minulého týdne kluci nejenže netrumfli, ale ani nezopákli. Daniel vyběhl z postele už v půl osmé a šel s tátou stavět puzzle. My se s Nevoušem ještě chvíli převalovali, ale pět minut před osmou, když Giyora odcházel, se museli taky vyhrabat. Děti chtěly ven ještě předtím, než si vyčistily zuby. Ale mně bylo nějak na nic a představa, že se teď všichni začneme vypakovávat ven, se mi nezamlouvala ani trochu. Naopak jsem byla pevně rozhodnutá je udržet doma, než se vrátí Giyora ze synagogy. Procházka za ním nebyla na programu, protože zas někdo slavil Bar mitzvu. To už jsme si vyzkoušeli, že tlačit se tam někde v houfu lidí, je nesmysl. Doma jsme to v pohodě zvládli, postavili asi 10 puzzlí, 4 různý trasy pro vláčky, předváděla jsem kudlanku nábožnou z knížky (tu jedinou jsem byla ochotná, protože se hýbe pomalu) a sem tam děti něco zobly k jídlu. Giyora se vrátil v půl jedenácté a během jídla jsme co minutu poslouchali „Už jste dojedli? Tak už? Už jdeme?!“, jak nás kluci netrpělivě tahali ven. Giyora se teda sebral ještě s posledním soustem v puse s tím, že já dorazím za nimi později. Domluvili jsme se, kudy kam a zpátky, ať se bez těch telefonů nemineme, já zas pořešila stůl, nádobí a připravila dětem sváču, protože na to, aby jedly doma, byly už moc natěšený na procházku. Došla jsem je po necelý hodince na spodním hřišti v olivovém sadu a vzápětí po pozdravu se Daniel ptal, co jsem jim donesla k jídlu. S chutí se oba pustili do chaly (bílý chleba chystaný obvykle právě na šabat) s máslem i nakrájených jablek. Venku bylo krásně teplo, i když obloha nebyla úplně uklizená od mraků. Asi po hodině jsme se přesunuli zpět na hřiště pod barákem. Kočár, do kterýho jsem doufala uložit po cestě aspoň Neva, jsem táhla zbytečně. Vyšel to do kopce zpátky i s tříkolkou v ruce, jakoby vlastně nikdy v poledne spát nepotřeboval. Skočila jem domů pro míče a vrátila kočár, tříkolku, kolo a sebe do baráku, kde jsem spokojeně zasedla ke knížce. Sice mě po čase rušily dohady dětí a taťky na zahradě, ale úspěšně jsem předstírala, že to neslyším. Po celkem třech hodinách venku je Giyora dotlačil domů a z šabatové plotýnky jsme si konečně nandali ohřáté jídlo. Následně muž znaveně padnul na gauč. Nevo se nechal uložit vedle něj, ale bylo to je na oko, za pár minut byl zas na nohou nespokojený s faktem, že táta jako vážně spí. Udržela jsem je při hrách relativně v klidu celých 50 minut, kdy si Giyora vybíral zasloužený odpočinek. Pak převzal hraní s Danielem a já šla už ve čtyři koupat Neva, protože bylo jasný, že s každou další půlhodinou bude klesat jeho schopnost spolupráce.

Giyora odešel v půl páté do synagogy s tím, že rovnou po odchodu šabatu řídí na synovo školní představení přímo odtamtud. Daniel chtěl do vany hned po Nevoušovi a tak byly obě děti po koupání už 40 minut před koncem šabatu. Matoucí situace, Daniel se pokoušel odříkat požehnání, kterým se obvykle s šabatem doma po jeho vykoupání loučím a nešlo mu na rozum, že to jako nefunguje. Obešlo se to bez dramat, kluci se najedli, složili ještě jedno puzzle, společně jsme poklidili hračky a už jsem tu kouzelnou větu, kterou odděluji šabat od všedního dne, mohla říct a pustit dětem film. Neva jsem po 15 minutách přenesla do postele. Daniel vydržel a čtení pohádky na dobrou noc mě neušetřil, ale taky to zapíchl v pěkných půl osmé.

Další prima šabat za námi.