Autor: Monika Erez

Už od poloviny týdne se nebe nad Tal El převážně kabonilo. Z mraků lilo nebo aspoň pršelo, sem tam je prořízl nějaký blesk. Zimní bundy sice mohly zůstat odpočívat ve skříních, protože teplota tak moc neklesla, ale v předpovědích počasí hrozili, že se to bude horšit. Z úterka na středu se u nás mihla extrémně příjemná návštěva z Čech, která nás na nadcházející víkend náležitě vybavila. Každý z členů rodiny dostal dvě pláštěnky, jednu obyč igelitovou a jednu luxusní, se kterou tu budeme dělat parádu minimálně pár let. V kabinovém zavazadle milých hostů ke mně také doputovala jedna z knih Radky Třeštíkové – Bábovky, abych si ty obvykle studijní šabaty mohla konečně zpestřit nějakou beletrií. Sice by bylo co číst z e-booku, kdyby se ovšem směl používat, že jo.

Na šabat jsme toho moc nevařili, ale i když jsme měli dojem, že máme tentokrát dost času, opět jsme to pak honili na poslední chvíli, abychom oba stihli sprchu a Giyora těsně před šabatem dojet autem k synagoze, kde ho pak nechá stát do sobotního večera. My doma zapálili svíčky, děti se najedly, vykoupala jsem je (a jo, opět jsem pustila vytápění koupelny) a chvíli na to byl Giyora zpátky i s nejstarším synem. Daniel ten den nespal a únava na něm byla hodně znát. Po několikátém z přehnaných výbuchů vůči bráchovi, když jsme se tak tak stihli najíst, jsme ho přes protesty uložili. Nevo šel automaticky taky, i když to po něm ani nikdo nechtěl. Chvíli jsem osiřela s Golanem, než Giyora klukům přečetl pohádku a pak ho šla probudit a lehnout si místo něj vedle rejdícího Neva, aby taky s Golanem pár slov prohodil on. Po pár minutách jsme zabrali oba a když mě Giyora asi za hodinu vzbudil, že Golan už šel domů, byla jsem jako praštěná. Po zhruba půl hodině tupého zírání jsem byla schopná nenáročné konverzace a četby, než nám znovu oběma začala padat víčka.

V sobotu ráno jsme se vzbudili, když Giyora už v ložnici nebyl. První Nevo, který ale obvykle z postele stejně jako já nepospíchá, a kupodivu ani Daniel se po probuzení nijak neměl k opuštění ložnice. Asi jsme všichni tušili, že za dveřmi přímotopem vytápěného pokoje nás čeká nepříjemný chladno. A taky jo. Zahřálo mě pouze zjištění, že vstáváme v devět! Rekord posledních 4 let!!! Škoda, že o to Giyora přišel, ale povinnosti jsou povinnosti, co nadělá ;). Pouštím topení velkou klimošku v obýváku. Váhala jsem celých 8 vteřin, možná to jde považovat za pokrok… Giyora se vrátil ze synagogy ve čtvrt na jedenáct, sotva jsme se po lehčí snídani pustili do hraní. Děti hned chtěly ven, ale ukecali jsme to, že půjdeme až po jídle. Přichystali jsme druhou šabatovou hostinu, jak se sobotnímu dopolednímu jídlu říká (celkem jsou tři – pátek večer, sobota ráno a sobota odpoledne) a pořádně se na tu procházku posílili. Venku pršelo, ale tak úplně akorát na to, abychom mohli vytáhnout ty zbrusu nový pláštěnky. Děti něco takovýho navlíkaly prvně a v zrcadle se prohlížely se spokojeným úsměvem. Vyrazili jsme ven jediní v Tal El a možná dalšího širokého okolí a jestli nás někdo zahlédl z okna, asi měl dojem, že testujeme masky nějakých podivných permoníků na blížící se karneval svátku Purim. Procházka byla příjemná, potkali jsme spousty zajímavejch slimejšů, šneků a dokonce kluci prvně v životě viděli žížalu v akci. Doteď ji znali jenom z knížek o Krtkovi :-). Ani po hodině se jim nechtělo domů, ale nám už jo.

Zbytek dne jsme strávili doma a vystřídali se v odpočívání a hraní s dětmi. Giyora svůj čas využil ke spánku, já tradičně ke čtení. Část studium a pak ty Bábovky – čtivé, ale hlavně díky bohatému členění také odložitelné, což je přesně to, co jsem potřebovala.

Šabaty se začínají protahovat, tenhle měl odejít v 18:05. Ještě to pořád dobře vychází s koupáním dětí těsně před odchodem šabatu a pak pohádkou v televizi, ale brzy nebude. Zvlášť, když děti nebudou přes den spát, což se o sobotách stává pravidlem. Giyora se vrátil ze synagogy jako obvykle po dvou hodinách, v půl sedmé. Přesně čas zvednout děti od televize, kývnout Danielovi na ještě jednu hru pexesa a pak už je s knížkami hnát do postele. Uspávání si opět užil Giyora, protože od neděle bude čtyři dny pryč. Doufám, že tentokrát aspoň budou oba kluci zdraví…

V pátek v poledne jsme se vraceli z „Rodinného dne“ v Danielové školce a obě děti cestou usnuly. Giyora si tedy vklidu oběhal nějaké zařizování a stihl i nákup na šabat, zatímco já s nima odpočívala v autě. Přes noc už byl Daniel dost ukňouranej a ve školce se nedotkl jídla, dokonce ani bílého pečiva, což bývá to jediné, co obvykle jí. Že není úplně cajk se potvrdilo, když krátce před příjezdem domů jeho žaludek to nic, co v sobě měl, vyhodil ven. Zbytek pátku do příchodu šabatu Daniel spal nebo ležel a koukal na pohádky, ale byla jsem rozhodnutá, že jestli dál zvracet nebude, vyzkouším to jeho marodění tentokrát bez televize. Ve třičtvrtě na pět jsme zapálili svíčky, vyspaný Daniel trochu ožil, dal si suché těstoviny k večeři, pak jsem je oba vykoupala a než jsme dohráli jedno pexeso, už byl zpátky Giyora ze synagogy v doprovodu svého nejstaršího syna. V půl sedmé jsme zasedli k večeři, které unavená mláďata už moc nedala, ale aspoň si hezky spolu hrála a nás nechala jíst v klidu. Do osmi si s nimi hrál Golan, pak šel domů a Giyora do postele s klukama. V půl deváté byli tuhý všichni tři a přestože jsem Giyoru vzbudila a slíbil, že přijde – okamžitě zabral znovu. Spirituální diskuze tím vzala za svý. Já přečetla pár nábožensky vzdělávacích stránek a za hodinu zapadla k nim. A dobře, že tak brzy, protože noc zas stála za prd. Daniel se mrskal, měl vysokou horečku, spoustu požadavků, fňukal, pobrekával. Nevo, aby nezůstával pozadu, aspoň kopal a taky měl požadavky – pít, čůrat… Ve čtvrt na osm vstal Giyora s Nevoušem, já až pět minut před osmou, než šel do synagogy. Danielovi se k ránu evidentně ulevilo a dospával do půl deváté, co zameškal v noci. Nicméně od probuzení stejně pokňourával, že ho bolí břicho a chtěl nosit. Žaludek to už neposílal horem, ale spodem. Taky nic moc, ale vzhledem k tomu, že se nebránil plence, bylo to relativně snadno ošéfovatelný.

Venku byl krásný teplý den, žaluzie jsme měli stažené jen tak, abychom mezírkami mezi nimi viděli ven. Francouzké okno v obýváku jsem otevřela a pustila dovnitř příjemný venkovní vzduch. Vypili jsme čaj, ve kterým jsem si já s Nevem k snídani namočila pár sušenek, a akorát jsem vedla Daniela z koupelny, když šabatové klidné ráno protrhl ostrý zvuk sirény. „Dopr..“, ulítlo mi sprostý slovo a Daniela směrovala rovnou do mamádu (bezpečnostní místnost v domě). Mrkla jsem na hodiny, 9:05, tohle rozhodně není cvičení, to bývá v celou. Křičela jsem na Nevouše, ať se k nám přidá. Vím, že na úkryt máme kolem třičtvrtě minuty, tak jsem věděla, že jestli nepřijde sám, mám ještě dost času pro něj skočit. Evidentně pochopil vážnost situace a přiběhl za námi. Odstrčila jsem žebřík a další bordel bránící uzavření místnosti a velkou silou jsem prudce ty těžké kovové vzduchotěsné dveře zabouchla. Přejela jsem očima to naše skladiště a uvažovala, jestli se zkoušet přes harampádí na sedačce prodrat k oknu a zatáhnout kovovou zábranu, ale to bych nejspíš stejně nestihla. Usadila jsem se na zem vedle sedačky a objala vyděšenou drobotinu, sama vyděšená samozřejmě také. „Mami, slyšel jsem sanitku“, informoval opatrně Nevo. „To nebyla sanitka. To je siréna“, odpovídám. Ještě ji neslyšel, není divu, že neví, která bije. Já už párkrát jo, ale u nás v Tal El to je za těch pět let, co tu žiju, poprvé. Tázavě se na mě koukaj. „To oznamuje, že do naší oblasti letí raketa.“ Na tázavých výrazech se nic nemění. „Možná uslyšíme bum“. Pozvednou obočí a napjatě posloucháme. Nic. „Tak bum asi nebude. Ale musíme tu počkat deset minut. A kdyby se zas ozvala siréna, zase půjdeme sem.“ Zabíjím čas nějakým vyprávěním, postupně se všichni uklidňujeme. Když mám dojem, že deset minut je za námi, ještě počítáme 3x do dvaceti. Po východu z mamádu všechno vypadá jako před tím, zase je venku ten krásný den. Kluci za mnou chodí nalepení, kamkoliv se vydám, nehnou se ode mě ani na metr. Slyším, jak nám zuřivě vrní telefony, zřejmě zprávy ze skupiny bezpečnosti Tal El. Ale nevšímám si toho, jestli se něco děje, určitě se to dozvím. Pokračujeme v hraní, až za hodinu dorazí Giyora. Kluci vypráví zážitek a taťka chválí, že jsme se šli schovat. Oni prý ne, protože kluk z bezpečnosti Tal El jim oznámil, že to sice je pravej alarm, ale ať nemají obavy. Giyora bez váhání sahá po telefonu, zamračeně s nechápavým kroucením hlavy čte zprávy a nekompromisně pouští televizi. Prý musíme být v obraze, letadlo Izraeli nikdo nesestřelil minimálně 20 let… Na všech programech běží zvláštní vysílání, kde informují o stavu na severu. Snažíme se pochopit, co se děje. Izrael sestřelil ve svém vzdušném prostoru íránský bezpilotní letoun, co odstartoval ze Sýrie. Načež bombardoval Sýrii, která odpověděla protiletadlovými raketami – a uspěla. Izraelské letadlo dole, piloti katapultovaní, jeden zraněný těžce, jeden lehce. Děti se hned chytají běžící televize – když může táta, my taky – a my jim rádi pustíme pohádku, abychom při jídle probrali, co se to děje. Po půl hodince televizi vypínáme a vracíme se do klidného módu hraní s dětmi, který až na bolavé břicho Daniela naštěstí zůstává nenarušený až do odchodu šabatu.

Tohle možná mělo přijít dávno před tím, než jsem začala psát o konverzi, ale napadlo mě to až teď. Protože blog čtou lidé, kteří vyrostli ve stejném státě, systému a často podobných podmínkách, došlo mi, že stejně jako já nemusí znát ani ty základní pojmy z judaismu. Neurazte se, jestli to není váš případ, píšu to výhradně z důvodu, že já byla přesně ten trotl, pro kterýho by se nějaké základní shrnutí hodilo :-).

Judaismus – náboženství židovského národa – Izraele

• • • • první monoteistické náboženství = má jen jednoho Boha. A je to ten samý, kterého má křesťanství, co se vyvinulo o pár tisíc let později, i islám, o dalších pár set let po křesťanství

Žid – židem se člověk buď narodí nebo konvertuje. Pro Izrael je židem člověk, jehož matka je židovka nebo člověk, který konvertuje k ortodoxnímu judaismu. Podmínky konverze se v historii měnily.

Tóra – první z pěti knih TaNaChu (Tora – Zákon, Učení, Neviim – Proroci, Ktuvim – Spisy).

TaNaCh = Starý Zákon Bible (Starý Zákon obsahuje TaNach, s přeházeným pořadí některých spisů a můžou být přidány další). Jo, tuhle část má judaismus i křesťanství společnou. A ano, Ježíš byl nesporně žid.

Šabat / šábes – stěžejní svátek judaismu. Drží se každý týden od pátečního západu slunce do sobotního, plus asi půl hodiny před a po. Citelným důsledkem Bohem přikázaného nicnedělání jsou třeba zavřené židovské supermarkety, restaurace, nefunguje veřejná doprava, nelítaj místní aerolinky.

Kašrut – všechno, co je vhodné, povolené nebo správné. Často, ale nejen, se s tímto výrazem setkáváme ve spojení s jídlem. Tóra specifikuje, co se může a nemůže jíst, a tyto specifikace jsou nadále rozpracovány v dalších knihách.

Základy kašrutu v jídle – oddělovat mléčné a masné výrobky (nedáte si cheesburgera nebo strouhaný sýr na Bolognese), úplně zapomenout mimo jiné na vepřové. To je obecně známé, ale nesmí se třeba ani králík. A spousta dalších „nečistých“ zvířat detailně specifikovaných v Tóře. Maso musí být z košér porážky. Žádné mořské potvory, jenom ryby, co mají šupiny. Ryba se nepovažuje za maso, ale za parvé – to je třetí kategorie, která se může míchat jak s masem, tak s mlékem. Stejně jako třeba vejce.

Z hlediska gijuru mám za sebou náročný týden. V neděli ve tři odpoledne jsme měli naplánovanou schůzku s „dajanim“. Tedy rabíny, kteří mají právo posoudit, jestli je daná ovečka už dostatečně zkonvertovaná na to, aby z ní mohl být skutečný žid. Další schůzka následuje asi tři měsíce před testem, který by měl přijít odteď za rok. V sobotu večer jsme dostali zprávu, že schůzka se posouvá na půl druhou a nakonec se Giyora na otočku vracel ráno ze školy, že to prý můžeme zvládnout do mezery mezi jedenáctou a dvanáctou. I když tím šéfovi a kolegům poněkud zavařil, vyslali ho s úsměvem, kam musí, a ani se na něj nezlobili. Částečně pro to, že obvykle dělá hodně extra, za což si ho cení a částečně určitě pro to, že pro náš proces mají pochopení (běžný postoj židovského obyvatelstva – až na švagra :D). Rabinátu buď chybí organizace nebo tím zkouší nasazení konvertujících a jejich schopnost otočit kvůli procesu život. Až takovou flexibilitu jsme nejspíš neukázali, protože jsme v tuhle hodinu neměli šanci sehnat někoho k Nevovi a prostě jsme ho přivezli sebou.

Rabíni byli dva, působili těžce ortodoxně, černobílé ohozy, dlouhé plnovousy. Jeden byl tvrdší (ovšem ne dost na to, aby nenabídl hned ze začátku Nevovi čokoládu…) a vedl rozhovor s námi, z druhého se vyklubal pohádkový stařík, který se nás zastával pokaždé, když jsme si nevěděli rady s odpovědí na otázku, případně rovnou odpovídal za nás. Až ho kolega osočil, že „tady se vůbec nedá pracovat“. Celkově to byl příjemný rozhovor, ze kterého vyplynulo, že přece víme, co máme dělat, takže ať se do toho pustíme s větším nasazením. Že já mám začít chodit o šabatu na modlitbu do synagogy (haha, to pán trochu nechápe, že kde začíná modlitba moje, okamžitě končí ta všech ostatních, o což se mé děti spolehlivě postarají…) a že máme dát kluky do náboženský školky. Tomu jsme doufali, že se vyhneme, protože Daniel přece potřebuje speciální jazykovou, ale tvářili se, že jim to je dost jedno a ať klidně obrátíme svět. Dostali jsme telefon na rabína našeho kraje a ať s ním něco vymyslíme. No to chci vidět, co vymyslíme. Kromě toho, že bychom je museli každé ráno někam vozit, nejsem úplně smířená s tím, že by moje děti měly být jediné ve vesnici, které chodí do školky s jarmulkou a cicit (střapce na košili). Když teda nepočítám syna našeho rabína. Nechávám to uležet a čekám, jak se to stráví.

Další podobně náročný stravovací proces se spustil po pondělní lekci s Revital. Do podrobna jsme probírali požehnání nad požitky, analyzovali, co se žehná nad čím, kdy žehnat znovu a po čem se už žehnat nemusí, kdy je požehnání také na závěr a jaké, a kdy se na závěr žehnat nemusí. Vyučování bylo opět plné veselých historek, příběhů a vtipů ze světa „dosů“ (tak se tu říká ortodoxním židům) a upřímného smíchu studentů i Revital. Pak v jedné chvíli studentka na otázku Revital odpověděla ve smyslu, že když se to takhle specifikuje, je to jednodušší pochopit, než když se řekne, že to přikázal Bůh. To Revital žďuchlo a rozhodla se, že je na čase, aby nám uvedla na správnou míru, co a jak. Že teda ráda vysvětluje smysluplnost požehnání, logiku, jeho prospěch pro nás a podobně, protože se jí to tak líbí. Ale že ona ty věci dělá především proto, že to „BŮH PŘIKÁZAL“. A ze stejnýho důvodu to budeme dělat i my. Že si nekoupí oblečení, které nosí nevěřící, i když se jí líbí – protože to Bůh přikázal. Že si nedá kafe s mlíkem po steaku – protože to Bůh přikázal. Že si rituálně opláchne ruce před tím, než si dá chleba – protože to Bůh přikázal. A pokračovala v monologu v podobném duchu asi 15 minut s náležitým emocionálním nábojem a důrazem, až jsme se snad i báli. A mně teda smích přešel a rozjel se mi v hlavě nezadržitelný proud negativních myšlenek. Neumím, aspoň si myslím, že neumím, dělat věci proto, že mi je někdo přikázal. Ok, je tu Bůh, stvořil svět, stvořil nás, ale proč potřebuje, abychom si o šabatu nezapínali topení?!!! (jo jo, to topení, to je prostě nepřekonatelnej problém :DD). Proč potřebuje, abychom žehnali, oplachovali si ruce a já nevím, co ještě? Nepotřebuje, je mu to fuk, že jo. A jak mohl vlastně přikázat? Jak může nějaká forma bytí přikázat člověku? A hlodá mi to a hlodá a místo, abych se teď soustředila na požehnání samotné, vyskakuje mi v hlavě „PROTOŽE BŮH PŘIKÁZAL!!!!“. A mračím se u toho, místo abych se usmívala jako dřív.

Doufám, že se to časem usadí. Probírala jsem to s Shuvou a došly jsme k závěru, že zkusíme pracovat na prohloubení mojí víry, protože to je kámen úrazu. Dala mi pár příkladů a tipů, co mě zas nasměrovaly na smířlivější cestu než je „Bohu jsme ukradený, máme tu svých pár desítek let života a nazdar“. Jdu se na to vyspat a snad se mi i zítra bude dařit po ní jít dál.

 Giyora nás tentokrát opustil už ve středu dopoledne s tím, že se vrátí až v sobotu v noci, protože z oblasti Mrtvého moře vyráží až po odchodu šabatu. Jednou za čas pořádají se studenty takovýhle delší výlet zahrnující i šabat. O šabatu je samozřejmě ve vládních organizacích zakázáno pracovat, tak Giyora i ostatní učitelé dostali k podpisu prohlášení, že nepracují, ale dobrovolničí. A vážně si můžou vybrat nepodepsat, ale Giyora jet chtěl. Čas s dětmi v terénu si většinou ujít nenechá, to je část práce, která ho baví nejvíc.

Jakmile se Shuva dozvěděla, že tu s dětmi budu sama, obratem nás pozvala na páteční večeři. Nicméně jí došlo, že někdo zas slaví barmicvu, a že o šabatu večer tedy budou v klubu, kam jsme samozřejmě taky zvaní. Mě ale z představy, že bych se s klukama za tmy pěšky táhla v pátek večer ten kilák ke klubu a pak kdoví kdy a kdoví jak zpátky, braly mrákoty. Tak jsme se dohodly aspoň na společném sobotním obědě.

V pátek v poledne se Daniel, kterého přivezli ze školky spícího, vyjímečně nechal na gauč, kde pokračoval další dvě hodiny. Ve tři mi to teda doma ožilo dvěma do růžova vyspinkanýma dětičkama. Tušila jsem, že mě čeká dlouhý večer, ale aspoň byla naděje, že budou mít dobrou náladu. A klaplo to. Do čtvrt na pět jsme byli na zahradě, pak jsme zapálením svíček zahájili šabat a vyrazili na hřiště. Bylo tam příjemně živo, maminky chystající večeře evidentně vyslaly tatínky s drobotinou ven. U nás se na šabatové plotýnce nahříval zbytek kuřecích prsou na zelenině a jako záloha, když by to děti nejedly, řízky a krokety, co mají úspěch zaručenej. A pečenej bramborák pro mě. Vždycky když je Giyora pryč, udělám si radost něčím, co mi chybí z české kuchyně, kterou on, až na drobné výjimky, nerad.

Domů jsme se vrátili před šestou a děti se nadšeně vrhly na šabatové hry. Po večeři jsem je vykoupala a dál jsme si hráli až do devíti, kdy jsem především já už začínala jevit známky únavy. Přesunuli jsme se s knížkama do postele a v půl desáté všichni usnuli.

Ráno bohužel děti strašily v obvyklých sedm, ale i přes to jsme strávili pohodové dopoledne doma nad hrami a v půl jedenácté se začali chystat k Shuvě, abychom to tam na tu plánovanou půl dvanáctou stihli. Děti opět moc nejevily chuť se připojovat k obřadům a žehnáním, ale protože Shuva svoje děti taky nenaháněla, neřešila jsem to. Když jsme asi během hodiny a půl dojedli, nalistovala mi Shuva v brožurce ležící přede mnou požehnání, co se říká po skončení hostiny. Právě ve chvíli, kdy ho sama začala šeptem odříkávat, postavil se proti ní Daniel s jakousi hračkou v ruce a prý: „Můžu tohle? Shuva? Shuva?“ pokoušel se o oční kontakt a zmateně se díval střídavě na ní a na mě. Čili místo abych četla taky, vysvětlovala jsem mu, že Shuva říká požehnání a že odpovědět nemůže. Bohužel to nevzdával a Shuva se s chichotáním snažila udržet pozornost na textu, až se na závěr konečně rozesmála naplno. S tím jídlem v Izraeli se takhle courá běžně. Na stole bývá několik druhů masa (nebo nemasných „hlavních“ pokrmů), příloh, salátů, pečivo, tahini, hummus… Každý si nabírá na talíř libovolný mix, většinou tak, aby ochutnal všechno. Vyprávění, diskuze a tlachání je součástí hostiny. Děti většinou tu různorodost pokrmů neoceňují a pokud se vůbec připojí, zůstávají prvních pár minut, než se něčím rychle nacpou, a běží si hrát. Příležitostně se vrátí něco uzobnout. Nikdo nepředpokládá, že budou s dospělými sedět u stolu.

Odcházeli jsme po druhé, což je čas, kdy se hostitelé obvykle prostřídávají v odpoledním spánku. Protože moji prckové skoro nic nesnědly, stavili jsme se po cestě na hřiště na chvilku doma, kde se zaplácli hummusem. Když jsme ve tři vyráželi na hřiště, zbývaly do konce šabatu už jen dvě a půl hodiny. Protože kluci přes den nespali, bylo jasný, že půjdou večer hodně brzy. I když teda že oba odpadnou už před půl sedmou po 15 minutách pohádky, jsem nepředpokládala.

Po další lekci s Revital jsem si říkala, že to poslední, co bych si od procesu konverze slibovala, bude, že se na hodinách tak nasměju. Lektorka teď měla pro sebe celých dvě a půl hodiny, do kterých svým tempem mluvení vtěsnala to, na co by jiní potřebovali sedm. Tentokrát jsme do hloubky probírali první požehnání, které se musíme naučit – „netilat jadajim“, čili rituální omývání rukou. Studovali jsme kdy, jak, proč a čím se tento miniobřad provádí. Když není speciální nádoba, poslouží cokoliv, co má stabilní tvar. Třeba i jednorázovej kelímek. Rituál spočívá v tom, že si dotyčnej třikrát polije každou ruku vodou z oné nádoby, řekne ještě s mokrýma rukama jednu větu a následně ruce osuší. Ta věta je požehnání z kategorie „související s vykonáním přikázání“. Nádoba nesmí mít žádnou prasklinu a prasklinu nesmí mít ani případný lak na nehtech dámy, která rituál provádí. „Takže holky, to není, že VY chcete na manikůru! To vás posílá sááááám Bůůůůůh!!!“ rozesmátě a s významnými pohledy především na pánské osazenstvo třídy, zdůrazňovala Revital. No a samozřejmě s praktikou začít nejlépe hned a poctivě, protože jako sice ve finále každej ten „řidičák“ dostane, ale otázkou je, na kterej pokus. A my přece všichni chceme bejt v tý první třetině, co to podle statistiky dává na ten první ;).

Taky nám slíbila, že během konverze určitě zhubneme, protože požehnávat pečivu je taková věda, že ho radši z velký části vyřadíme z jídelníčku. Ne že by to pro mě byla motivace, ale vtipný to bylo. Naťukli jsme další kategorii požehnání a to „požehání nad požitky“. Sem patří především žehnání jídlu a pití. Dozvěděli jsme se, že se žehná ze tří důvodů: posvětit „materiál“, uvědomit si dobro a oddálit uspokojení tělesné potřeby. Tyhle tři kroky způsobují, že si prohloubíme tělesný prožitek o ten duchovní. Nebo jinak řečeno, uvědomíme si, co že to jíme, jaká je paráda, že to máme k jídlu, a než tyhle dvě věci oceníme, nevědomky oddálíme to uspokojení tělesný potřeby, čímž by se pozitivně měla ovlivnit síla vůle. Revital má pro mě ohromně cennou schopnost předávat víru v té nejracionálnější možné rovině. A jo, sama přiznává, že se o to i hodně snaží, protože se často potkává právě s konvertujícími a ví, že tohle je pro ně ta nejstravitelnější cesta.

Zahajovací myšlenka lekce byla, že jsme se všichni narodili nazí. A všechno, co máme navíc, je bonus. A když si tohle budeme co nejčastěji uvědomovat, pomůže nám to se cítit mnohem šťastnější. No není to pěkný?

Moshe sice zůstává za hurikánem Revital s vtipy trochu pozadu, ale občas taky nadhodí. Tohle je jeho odpověď na Giyorův dotaz z neděle, jestli košér známky na potravinách od různých rabinátů znamenají stejný standard. Moshe se uculil a prohlásil: „Ono se říká, že největší problém judaismu jsou sami židé. Vypráví se na to takový vtip:

Nějaký žid žije sám na maličkatém ostrůvku, kde si postaví dům a asi po 20 letech mu tam přijedou první návštěvníci. Hrdě je tam provádí a ukazuje jim, jaké si vystavěl obydlí, kde má lázně, synagogu a já nevím, co ještě. No a jak jdou po tom ostrově, vidí nějaký další stavení, tak se ho ptají, co to je. A on na to: tohle je synagoga, ve který já se nemodlím!“ 🙂

Šabat, kdy nám asi měla být zima

Hustý déšť neustal ani přes páteční noc. Páteční večeři s námi trávili Giyorovi velcí kluci a díky tomu šla naše mrňata spát až v deset. Ráno k obvyklé vstávací hodině děti nic moc nepřidaly, vyhrabávali jsme se z postele před osmou, kdy se Giyora chystal do synagogy. A prý máme dorazit, že někdo slaví Bar micvu (náboženský obřad, kdy se z židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž – o prvním šabatu po jeho 13. narozeninách) a že jeho maminku snad znám. Venku bylo zataženo, ale nepršelo. V baráku pěkná zima, čili jsem hned po probuzení bez váhání zapla výkonnou klimošku v obýváku. Časovač byl nastavený v obýváku jen na malé „doplňkové“ klimatizaci, která obvykle stačí, ovšem ne, když je venku kolem osmi stupňů. Se zamračeným a provinilým, lehce pokřiveným úsměvem, a naprosto odhodlaně, jsem večer přidala stupně na přímotopu v ložnici. To ne, tohle ne, zimou já trpět nebudu! A topit pánu Bohu do oken taky ne. To je rozhodně jeden z okamžiků, kdy si říkám, že takhle to Bůh určitě myslet nemohl. A moje přesvědčení narostlo, když jsme cestou do synagogy potkali Shuvu, co si stěžovala, že jim v noci byla zima a že malej (sedmiměsíční) je nějak nastydlej… Nevyjadřovala jsem se k tomu. Nám zima nebyla. A nebude, i kdyby na tom konverze měla zkrachovat (si teda myslím teď ;)). Nicméně jsem jí přiznala, že minulý šabat Daniel koukal na telku a ptala se, co s nemocným dítětem dělají oni. Mno, je to o něčem jiném, televizi vůbec nemají, děti něco vidí tak jednou za tři týdny, tak je vůbec nenapadne si o ni říkat. Nevím no, nemít telku, což by mi bylo jedno, pustím mu pohádku na laptopu…

Procházka do synagogy byla chyba. Jednak jsme čekali asi půl hodiny, než pánové dojeli modlitby. Zřejmě to kvůli té Bar micvě bylo extra prodloužené. A jednak tam bylo mraky lidí. Jíst na stojáka se nám nechtělo, prodírat se mezi lidmi za dětmi taky ne. Zůstali jsme na přípitek, ukořistili pár slaných krekrů pro kluky, aby z toho aspoň trochu něco měli, a rozhodli se zdekovat na jídlo domů. Nepršelo a prckové chtěli rovnou na hřiště, což se ale nechtělo hladovým rodičům. A než jsme se doma najedli, pršet začalo… Zklamaný Daniel poctivě co chvilku kontroloval, jestli se to už přehnalo, a asi po hodině vítězně oznámil, že neprší. Musel pokaždé otevřít vchodové dveře, protože venkovní žaluzie byly stažené. Další věc, co mě o šabatu dost prudí. Jsou totiž ELEKTRICKÉ, takže si s nimi o šabatu nesmíme hrát. Že by zůstaly vytažené celý šabat nepřipadá v úvahu, byli bychom tu večer jak ve výkladní skříni… No a na tohle časovač nastavit nejde, že. Grrr…

Tentokrát jsem ven s Danielem šla jen já, protože Nevo už vypadal, že by zahnízdil, přenechala jsem tedy jeho uspávání a možnost poledního klidu Giyorovi. Ulice Tal El zely prázdnotou a Daniel z té samoty vypadal posmutněle. Pořád mi hlásil, ke komu půjdeme na návštěvu a já vysvětlovala, že nemůžeme. Sice jsme nějaká pozvání na návštěvu o šabatu dostali, ale pokud my šabat držíme, vlastně ho nemůžu vzít nikam, kde se nedrží… Bylo mi to líto a slíbila jsem mu, že zkusím domluvit něco v týdnu. Asi po hodině a půl jsme se vrátili domů, částečně proto, že se k nám hnala bouřková mračna, a částečně proto, že se Daniel už prostě nudil. Několikrát si po „úspěchu“ z minulého týdne zkusil říct o pohádku v televizi, ale asi sám tušil, že to neprojde. Zbytek šabatu jsme strávili nad novými hrami, které jsem pořídila už před tím minulým, ale nedostali jsme se k nim. Když jsem šla Daniela asi 10 minut před koncem šabatu koupat, projevila jsem dobrou vůli a snažila se v koupelně zapojit na časovač přenosný teplovzdušný ventilátor, jestli se jako povede, že se zapne sám. Nepovedlo, čili jsem rezignovaně zapla ten standardní. Stejně už padla, tak jsem zamlela požehnání na konec šabatu. Giyora si na ukončení musel počkat v synagoze, aby to mohl zpátky odřídit autem, co si tam přistavil v pátek před začátkem šabatu. Nám nějak doteď vůbec nedošlo, že pokud havdalu (rozdělení šabatu od běžného dne) děláme až doma, ani ty bylinky, co mají být její součástí, si po cestě nesmí natrhat, ehm. Ale tak především chybami se člověk učí, že. S tím se počítá i v procesu konverze.

Počínaje aktuálním týdnem nám přibývá k lekci Tóry v rámci gijuru další lekce. Každé pondělí budeme s Revital studovat praktiky judaismu. Revital je z ortodoxní rodiny, je jí 31 let, má zatím 4 děti, jiskří pozitivní energií a chrlí ze sebe nadpozemskou rychlostí vodopády slov. První hodina nás uchvátila podobně, jako před pár měsíci první lekce Tóry s Moshem. Možná ještě víc. Revital chtěla poznat, s kým má tu čest, tak jsme i my měli čest vyslechnout příběhy našich asi 25 přítomných spolustudentů. Byly to příběhy dojemné, obdivuhodné, často až šokující. Ukázalo se, že většinu třídy tvoří lidé, kteří vyrostli v židovských rodinách s židovskými tradicemi a s přesvědčením, že jsou židé, aby pak ve věku 18 + zjistili, že maminka židovka nebyla, čili vlastně židé nejsou. S tímto zjištěním se různou dobu nějak po svém prali, až dospěli k tomu, že chtějí konvertovat. A to většinou tajně. Pak máme jednatřicetiletého beduína z okolí Berševy, který mluví kultivovanou hebrejštinou bez přízvuku, naučil se sám portugalsky, umí capoeiru na vrcholové úrovni, dokonce reprezentoval na mezinárodních soutěžích a údajně od útlého mládí cítil, že nepatří tam, kde vyrostl (beduíni jsou muslimové). Dál třeba Arabku křesťanku, která už osm let žije víceméně jako ortodoxní židovka, má 5 let košér kuchyň, umí a říká všechna požehnání. Připadali jsme si s Giyorou mezi těmi lidmi poněkud pozadu. A když Revital prohlásila, že gijur obvykle napoprvé dává tak třetina třídy, okamžitě jsme nabyli dojmu, že my v ní nebudeme… Ale tak to předbíhám. Zbytek hodiny už mluvila jen Revital, začali jsme s požehnáními. Vše, co říkala, se kupodivu perfektně propojovalo s tím, to jsem si už přečetla a jak jsem věci chápala. Jen tomu dala jasnější formu, přidala pár vtipných příkladných příběhů a když jsem se přímo neřehtala nahlas, aspoň jsem se s přikyvováním přiblble usmívala. Začala tím, že fyzické potřeby obvykle člověk cítí – ví, že má hlad, žízeň nebo se mu chce na záchod, a ví, co s tím má dělat. Ale duše tak jednoznačně křičet neumí, i když má svoje potřeby taky. A pokud nejsou naplněné, člověk si připadá prázdný a „hledá sám sebe“. Osvětlila nám, že modlitby a požehnání rozhodně neslouží Bohu. Že on to necítí, neočekává a nepotřebuje si honit ego tím, že mu někdo něco pochválí nebo mu poděkuje. Modlitby a požehnání jsou pro nás. Pro duši. Tóra je podle Revital manuál na správný obsluhování stroje, kterýmu se říká člověk. Jo, proč ne, s tím se v pohodě ztotžňuju. Poslední půl hodinu jsme mluvili o víně – nápoji, kterému se v judaismu přisuzuje nadstandartní důležitost. Vida, já měla od začátku dojem, že mě k tý víře něco táhne!!

Mno, když to shrnu, první lekce byla emotivní, zábavná, přínosná, určitě ne nudná. A už se těším na další.

Páteční večeře u rabína byla milá a stihli jsme posedět a popovídat si i přes vyrušování brekem některého ze šesti přítomných dětí a našimi zásahy do Danielových agresivnějších projevů nad míru, na jakou jsme už zvyklí. Drobotina padala únavou už v osm, a tak i když nás hostitelé přesvědčovali, že uspí svoje a můžeme klidně pokračovat, balili jsme se rychle domů, protože naši prckové jsou tak jako maminka s tatínkem nejvíc spokojení, když usínají ve svých (ehm, našich…) postelích ;). Nakonec jsme teda nezůstali na dezert, parvé koláč, co se Giyorovi úspěšně povedlo v košér supermarketu sehnat.

Celou noc se Daniel neklidně mrskal, nespokojeně fňukal, převracel, pobrekával, chtěl chodit na záchod a v půl sedmé ráno začal zvracet. Neměl moc co, protože pátek odpoledne a večer už téměř nejedl. Měl teplotu a byl slabej jak moucha, nepokoušel se ani pít. Že by mohl sledovat obrázky nebo příběh z knížky bylo nemyslitelný, reagoval tak na světlo. Takže když kňoural o pohádku, vůbec jsme neváhali mu tu televizi pustit. Neudělat to, budu si připadat jako tyran. Ležel vyčerpaný na svým minigaučíku v pyžamku pod fleecovou dekou, mísa v pohotovosti vedle něj. Giyora ani nechtěl do synagogy, ale vypadalo to, že Daniel vlastně tak moc asistence potřebovat nebude, tak šel aspoň na polovinu času, než chodí obvykle. Daniel navíc stejně usnul a spal skoro do chvíle, než se Giyora vrátil. Najedli jsme se a Daniel rád souhlasil s nabídkou, že uděláme kolečko venku, když jsme ho ujistili, že bude v kočárku a bude tam SÁM. Venku bylo krásně, zase se žádná bouřka nekonala. Azurové nebe, sem tam mráček, možná maličko ulhané sluníčko, jak se tu říká, když moc nehřeje, protože bylo chladno. Ale zabalili jsme ho do deky a vydali se na procházku po Tal El. Po klasickém okruhu přes dětské hřiště a do olivového sadu jsme se vydali ještě k lesu, co se zozprostírá za plaveckým bazénem obce a letos je už od začátku ledna prosvětlený bíle a růžově kvetoucími bramboříky. Nevo spokojeně cupital, zkoumal kytičky, brouky a sbíral šišky, kterých si pak přinesl domů plnou náruč. Kdybych jich pár nevzala já, asi jsme tam ještě teď, jak se tvrdohlavě pokoušel těma maličkýma ručičkama pobrat neúměrně velký množství šišek. Danielovi se pobyt na vzduchu líbil, seděl nehnutě zakuklený v kočárku a asi po hodině a půl procházky usnul. Pokračoval další dvě hodiny po návratu domů, zatímco Nevo se tentokrát k polednímu spánku měl až v půl třetí, kdy se začal ukládat na dlažbu a přikrývat, čím našel, ale to už jsem ho nenechala. Zbytek odpoledne byl díky tomu náročnější a chvíli po vykoupání ve čtvrt na sedm se uložil hlavou na stůl při večeři. Daniel se probral a začal se shánět po cottage sýru. Vždycky si tím spravuje žaludek, a i když tomu nerozumím, funguje mu to. Do večera se pak hezky zotavil a ukládala jsem ho v osm jen s mírnou horečkou. Jak se to dělá v praktikující rodině, když je z jednoho dítěte hadr, to se musím Shuvy příště optat. Pozitivní na tom všem bylo, že jsem si uvědomila, jak dlouho vlastně kluci nebyli nemocní! Tak díky Bohu :-).