Publikováno

Týden bez pokroku

„Radši všechno přivažte“, dodal moderátor v rádiu po předpovědi počasí na nadcházející víkend. Má být bouřka, což v Izraeli znamená několikadenní slejvák, silný vichr a sem tam hromy a blesky. To bude asi pěknej šabat. Ale třeba si prckové aspoň budou moct hezky zadupat v kalužích :-).

Ten minulý se nakonec obešel bez protivného počasí, nějak podivně protivný stejně byl. V pátek přijel švagr s dětma a svým anti náboženským přístupem příjemné atmosféře moc nepřidal. S opovržením komentoval rituály a jeho děti byly celý večer přilepený k mobilům. Nečekali jsme nic jiného, ale asi trochu doufali aspoň v nepatrný respekt. Potěšující na tom byl jen fakt, že mí kluci si telefonů vůbec nevšímali a patlali se se zápalem s modelínou, co jim přinesla babička.

V sobotu byl Daniel nějak obrácenej, všechno bylo špatně, nešlo s ním vyjít. Nespravila to ani polední procházka venku s tátou, kdy Nevo doma spal.

Celý leden jezdím na lekce Tóry sama, Giyora musí odpracovat svých každoročních 30 hodin pro malý postup v hodnotícím žebříčku učitelů. A padá to na lednové neděle. Poněkud se ztrácím v Mosheho vyprávěních a mám co dělat, abych aspoň našla správnou kapitolu a verš v Tóře, když něco čte. Můj postoj k Bohu a víře se moc nemění. Pořád to bourá neutuchající snaha mozku si to nějak racionalizovat. I když vím, že tudy cesta zřejmě nepovede, nemůžu se toho zbavit. Ve vzácných chvilkách mám dojem, že to aspoň teoreticky začínám chápat, třeba po shlédnutí filmu Výchozí bod nebo po přečtení tohohle roztomilého rozhovoru dvojčátek v děloze,  ale pak zas přečtu něco, co to počínající pochopení úplně zadupe. A to překvapivě třeba i verš v samotné Tóře.

Giyora racionalizuje míň a často má i pro mě akceptovatelný jiný úhel pohledu. Ale i když se chodí modlit do synagogy rád a rád ty kluky vidí, pořád má pocit, že to dělá pro sebe a ne pro „cosi“ nad námi. Máme protichůdné obavy. Já, že se porozumění Bohu nedočkám, a on, že ano. Nechápu, čeho se bojí, budu mu závidět, jestli se mu to povede :-).

Na nadcházející šabat jsme pozvaní k rabínovi na páteční večeři. Už jsme několikrát pozvání odmítli, protože měl přijít někdo k nám, až nám to bylo hloupý. Jsme rádi, že to konečně vyšlo. Akorát opět řeším, co přinést. Něco upéct nepřipadá v úvahu, protože naše kuchyně pořád košér není (ne, ještě jsme toastovač nekoupali :-)). Obávala jsem se, že to bude muset zachránit láhev vína, což teda nic moc pro kojící matku, ale právě volal Giyora, že už pro dnešek doučil a jede hledat koláč s tou správnou košér známkou. Tak snad bude úspěšnější než já u nás v arabské vesnici…

Publikováno

Lesem k potoku Šofet

„Vezmu si deštník a holínky“, odvětil mi rozhodně Daniel, když jsem se mu snažila vysvětlit, že druhý den pojedeme na výlet jen když nebude pršet, jinak půjde do školky. A bylo jasno, že do školky nepůjde. Náš úterní výletový půlden vyšel tentokrát na dopoledne, protože mezi jednou a třetí odpoledne měl dorazit technik na opravu internetu, co nám tu zlobí už pár měsíců. Plánovali jsme se vrátit kolem poledního s tím, že si potřebné hodiny Giyora napracuje odpoledne.

V úterý ráno Giyoru ve čtvrt na osm vytáhlo z postele troubení Danielova taxi, protože řidič nezaregistroval v telefonu zprávu od šéfa, že Daniela vyzvedávat nemá. Nevadí, stejně jsme potřebovali vyrazit relativně brzy a děti už se nějakou chvilku neklidně mrskaly a chtěly vstávat.

Než jsme vymysleli, kam pojedem a vypravili sebe a děti, stejně bylo po čtvrt na deset. Ale protože jsme jeli směr Haifa, vyrážet na silnice dřív by stejně kvůli zácpám bylo marný. I tak jsme se po cestě několikrát zasekli, až už děti byly nevrlý a horko těžko to zachraňovaly traktory na staveništích podél silnic.

Ve čtvrt na jedenáct jsme parkovali jako jedno ze tří aut v lese u začátku procházkové trasy rezervace potoka Šofet. Giyora s udiveným potěšením konstatoval, jak moc se místo změnilo za těch 20 let, co tam nebyl. Děti nadšeně vyběhly na liduprázdnou dřevěnou stezku a my za nimi. Ovšem jít jen po cestě je nuda, že jo, takže během chvíle už baletily po kamenech lemujících levou stranu a jakmile se vpravo objevilo stylové zábradlí z různě vysokých dřevěných špalíků, bylo jasné, že na trase spálíme spoustu času. Procházka to měla být krátká, až jsme vymýšleli přípojný plán, kdyby nás to v okolí potoka začalo moc rychle nudit, čili zdržování po cestě nevadilo. Ale když nám Giyora s Danielem začali mizet v dáli a Nevo se se svou pořád poněkud mizernou rovnováhou, ale o to větší tvrdohlavostí, pokoušel dovrávorat po špalíkách až na konec cesty, začínala jsem mít obavy, abychom to stihli domů na tu jednu. Velký kluky jsme dohnali u jediné zářivě červené sasanky, kterou se jim povedlo objevit, a dál pokračovali zase společně. Cestička se stáčela dál zelenajícím se lesíkem dolů k potoku. Připadala jsem si jak ve Středočeském kraji, jen pořádnej hříbek mi tam chyběl. Za prvním můstkem přes vodu jsme se zdrželi u partičky dělníků právě odpočívajících po dalším úspěšném úseku rekonstrukce zábradlí. Prohodili pár slov s Giyorou a chtěli od obou prcků plácnout do ruky, jak je tu obvyklé. Ti se činili, aby to bylo pěkně silné plácnutí, čímž si vysloužili nabídku k práci, protože takový siláky tam přece potřebujou. Nadšeně souhlasili a vrhli se podržet nabídnutou vrtačku. Už jsme se lekli, že je odtamtud nedostaneme, ale nakonec se nedohodli na hodinový sazbě, protože to jsme s nima zatím neprobírali :-).

Další zastávka byla u vodopádu. S ohledem na fakt, že většinu roku sotva v potoce něco teče, asi se těm proudům vody padajících po třech schodech utvořených z větších kamenů, dá při dobré vůli říkat vodopád. Zbytek okruhu vedl podél jeskyní, přes jeden větší most a kolem nějaký ruiny, co jsem narychlo vyfotila, když jsme se začínajícím deštěm hnali kluky posledním úsekem na parkoviště k autu.

Jo, je to obyčejná procházka malým lesíkem okolo potůčku, zvlášt pro Evropana. A asi je potřeba v Izraeli žít pár let nebo aspoň vědět, že lesy jsou uměle vysázené, většina potoků je přes léto téměř bez vody a tak, aby to člověk ocenil. Nebo možná stačí mít dvě malý děti, který mají tak upřímnou radost z každý louže že to s nimi nejde nesdílet. Pro nás každopádně super rodinný výlet, vraceli jsme se spokojený, jak z návštěvy Niagary.

A mimochodem, ten opravář na internet přišel až v půl čtvrtý. Normálka :-).

   

Publikováno

Jodfat – s opicemi k opičkám

No hurá, po měsíční odmlce konečně zase vyšlo úterní výletničení. Ráno jsme informovali řidiče Danielova taxi, ať ho odpoledne ze školky domů nebere, že si ho vyzvedneme sami.

Opičí les Yodfat je od nás necelou půl hodinku jízdy a Danielova školka je po cestě. Dojeli jsme ve stejné minutě, kdy Danielův taxi opouštěl parking. S úsměvem jsme na něj mávli a vzápětí se zděšeným výrazem konstatovali, že kromě spolužáka Michaela je tam naloženej i Daniel. Naštěstí řidič už stavěl a dítko nám předal ze slovy, že on sice zprávu dostal, ale nedali jsme vědět do školky, tak mu ho stejně vydali… Zatrnulo mi představou, že bychom přijeli o pár minut později a minuli se a Daniel by jel domů do prázdnýho baráku, ale Giyora mě uklidnil, že by se to pořešilo i o nějakou tu chvíli později.

Do Jodfat jsme dojeli ve čtvrt na tři a na průchod parkem do zavíračky zbývaly necelé dvě hodiny. Pokladní nám zabavila veškeré jídlo, i zavřené sáčky křupek a dalšího zobání, že si to máme vyzvednout po východu. Mno, asi chápu, zákaz vybalování jídla by nejspíš většina izraelských rodičů respektovala přesně do doby, než by se ozvalo první úpělnivé „já ciiii kšupkyyyyy“ od některého z potomků. Ti silnější by možná vydrželi do třetího.

Než Giyora vyřídil vstupné, děti se hádaly o tom, kdo může viset na zábradlí u vstupu. Vstupenky jsme měli v ruce dřív, než se stihly pomlátit, a průchod parčíkem mohl začít. Daniel má zvířátka rád od kojeneckého věku a bral by do ruky všechno, co nestihne utéct. Hnal se první a bylo mu úplně fuk, že se vzdálenost mezi námi a jím rychle zvětšuje. Giyora ho pohotově přesměroval na nějakou drůbež, co se volně potulovala hliněným a občas bahnitým povrchem a tam už počkali. Nevo se na zvířátka rád dívá, ale z bezpečné vzdálenosti. Nejistě se za námi coural a po spatření prvního respekt budícího krocana, chtěl vzít na ruku. Došli jsme k zaměstnanci parku, co dohlíží na veverčí opičky. Koupili si za pět šekelů pro ně jídlo a já byla příjemně překvapená, že to nejsou živí červy, jako zatím při každé naší předchozí návštěvě, ale směs oříšků, semínek a rozinek. Daniel byl hlasitě nadšený z blízkého kontaktu a dával opičkám s chichotáním zobat z ruky, zatímco Nevo mi křečovitě objímal nohu od chvíle, co jsem ho položila na zem (chtěla jsem fotit), schovával hlavu pod bundu, a řval, že chce zpátky nahoru. Focení teda dostal za úkol Giyora a já udělala kompromis – vzala jsem Neva, ale také jídlo pro opice. Skákaly po nás a sápaly se po rozinkách, což jsem si já se smíchem užívala, Nevo samozřejmě vůbec. Ostatní zvířectvo převážně v klecích nebo výbězích už oceňoval podobně jako Daniel. Bekotem děti pokecaly s ovcemi, zpíváním přiměly papouška k tanci, naháněly pávy a strkaly prstíky na ozobnutí kuřatům.

Opičí les jsme opouštěli těsně před zavíračkou ve čtyři, dali si svačinu pod jedním z místních hubených dubů a já neodolala vůni kváskového chleba z pekárny po cestě k autu a za přátelskou cenu 17 šekelů (asi 100 kč) jeden žitný pořídila. Chutnal sice výborně, ale pořád má daleko do toho českého, možná proto, že v něm není kmín a na povrchu je posypaný mákem. Dětem se domů ještě nechtělo a překvapivě souhlasily s návštěvou přilehlé archeologické lokality Tel Jodfat. I tam jsme si každý našli své – Daniela uchvátilo mohutné beranidlo, Nevo zkoumal kytičky, Giyora se jako správný archeolog zvědavě rýpal v zemi a já si užívala zelenající se výhledy a poslední paprsky sluníčka. Další krásný půldenní výlet za námi.        

 

Publikováno

Šabat – se zdrcující tečkou o máchání kuchyňského vybavení

Předpověď počasí nezklamala – zase jim to nevyšlo ;). Nezmokli jsme a i se mi tentokrát bez protestů povedlo děti přivést včas do synagogy. Respektive teda přivéZt, protože se mi opět oba složili do golfáčů. Vyrazili jsme s lehkým zpožděním, čili jsem jim v tom nebránila, a svižným tempem s co nejmenším pracovním nasazením, když je ten šabat, je tlačila kopcovitým terénem. Na opláchnuté stromy lesíka svítilo sluníčko, zimní bundy zůstaly nevyužité a vedro mi bylo i ve svetříku. V synagoze dělali kluci bugr, Daniel k obědu zfutroval půl pytlíku slaných krekerů, co s sebou přinesla rabínova žena pro své ratolesti. S Giyorou jsme si užili za občasného odbíhání na kontrolu prcků chutné a bohaté občerstvení, poslechli nějaká ta moudra a dotlačili děti zpátky domů s příslibem, že si jen vypijeme kafe a půjdeme na hřiště. Oba si chtěli vzít holinky a deštníky a oba pak odložili nejdřív deštníky, když zjistili, že se s nima nijak dobře nechodí a že vlastně neprší, a pak chtěli odložit i ty holínky, ve kterých se, jak všichni víme, taky nijak dobře nechodí… Byli rychlejší než naše protiakce, takže jsem klusala domů pro suchý ponožky a boty. Bylo půl druhý a unavený Nevo chtěl kočárek. Klusala jsem ještě pro kočárek, ve kterým nakonec nechtěl ležet a únavu se rozhodl přechodit. Pak se ještě kluci stihli lehce vzájemně pomlátit na zahradě a to byl dobrý důvod je vzít domů i proti jejich vůli. Giyora chtěl spát, čili vzal za vděk Nevoušovým svolením s ulehnutím do postele. Tušila jsem průšvih pak večer, ale byla jsem příliš unavená Nevoušovi bránit.

Daniel se přesvědčit nenechal a já tak byla nucená upřednostnit stavění pyramidy z kuliček před čtením. Nevo vydržel spát ještě půl hodiny po Giyorově odpoledním odchodu do synagogy, kdy už pro změnu Daniel začínal jevit známky únavy. S koupání jsem počkala na odchod šabatu, což bylo kolem čtvrt na šest. Doufala jsem, že Daniel třeba odpadne u pohádky, jak se občas stává, a my budeme mít šanci na střídačku unavit Nevouše, ale nevyšlo to. Přetažený Daniel protestoval při ukládání ke spánku ještě před osmou, nicméně po přesunu do postele spal dřív, než Giyora dočetl první pohádku. Nevouše jsem v devět pustila z postele, že si teda může ještě chvíli hrát. Že to byla chyba, bylo zřejmé za hodinu a půl nejen nám, ale celé vesnici, kterou v této pozdní hodině vytrvale hlasitým řevem informoval, že spát ještě nechce.

I když jsem se tenhle šabat ke čtení vůbec nedostala, něco se nastudovat povedlo. Páteční večer, kdy šly děti po probdělém dni spát brzy, jsme s Giyorou probrali deset ran egyptských, které teď konečně umím vyjmenovat v hebrejštině. Začali jsme i desatero, ale to chce ještě procvičit. Také jsem po třech měsících studia konečně schopná akceptovat, že co je napsané v Tóře, jsou skutečné události, když mě Giyora ubezpečil o existencích hrobů židovských otců a matek a dalších archeologických nálezech korespondujících s příběhy. Tím „skutečné události“ mám na mysli to, že dané věci jsou popsané tak, jak je v té době viděli nebo zažili jejich svědci. Prostě jsem ochotná věřit, že to není jenom výmysl autora té neskutečně obsáhlé knížky. Představa Boha je stále mimo schopnosti mého mozku. Jako bych dostala pět tisíc kousků puzzle v pytlíku bez obrázku, co z toho mám složit. Podle ústního návodu se mi tu a tam povede nějaké dva kousíčky spojit, ale vize výsledku je na míle daleko.

Tečkou šabatu byla informace ohledně košérování nového nádobí, co Giyora dostal od rabína cestou domů ze synagogy. Prý cokoliv, co koupíme do kuchyně, musíme nejdřív vymáchat v mikve (rituální vana) nebo v moři! Reagovala jsem vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Aby taky ne, při představě, jak máchám v moři třeba toaster?! Ještě předpokládám, že u toho mám zpívat nebo tak. No to bych se z toho p… picla. Giyora byl reakcí pobavenej, říkal, že věděl, že se mi to bude líbit. Pro něj je to míň šokující, protože podobné rituály v životě už aspoň viděl. A prý, co na tom chci diskutovat, že tohle jsou prostě pravidla. No jo, jsou. Tak doufám, že se to aspoň může fotit. A jsem zvědavá, co by nám v obchodě řekli na reklamaci zboží z důvodu nepřežití košérovacího procesu :D.

Publikováno

Mokrý leden pokračuje

A další týden skoro za námi. Po propršeném pondělku jsme si užili dva polojasné dny. Středečním pestrobarevným západem se s námi sluníčko rozloučilo a od té doby jsme ho neviděli. I když rozkvetlé bramboříky u nás v lese dávaly naději, že zima už letos vůbec nepřijde, dostaly nakonec studenou sprchu. Leden nezklamal, leje jako z konve už druhý den a bude to pokračovat určitě přes víkend. Blýská se, hřmí, fouká vítr, obloha je kompletně zahalená těžkými šedými mraky. Vytrvalý silný déšť střídají průtrže mračen, kdy silné provazy vody mlátí kolmo do země a očesávaj nám marakuju z živého plotu, které chyběly tak možná dva týdny sluníčka, aby dozrála. Teploty se zatím drží kolem 10 a v domě buď není zima nebo si opravdu zvykám. Zvládáme to v oblečcích z měkkého fleecu a sem tam někde puštěnou klimatizací.

Včera kvůli dešti Giyora musel studentům utnout výlet hned půl hodiny na to, co vyrazili. Byli zmoklí jako myši a případné pokračování by mohlo mít neblahé zdravotní následky. Všichni rodiče si děti buď dojeli vyzvednout nebo dali svolení, že můžou jet domů sami, čímž dostal nepsané svolení k návratu domů i můj muž.

Na pátek, což je dnes, si domluvil s ředitelkou ve škole volno kvůli plánované schůzce u kolegyně zastřešující místní „něco jako skauty“. Sice jsme se jízdy v bouři trochu obávali, ale nechtěli jsme kluky připravit o bohatou ZOO v jejím domě v severoizraelském kibutzu a bezkonkurenční babysitter v podání jejího 13 letého syna Gabriela, o kterém kluci od poslední návštěvy doteď básní. Ani nevím, proč jsme jim to neřekli, ale bylo to k dobrému. Včera po půl deváté večer se totiž na Giyoru spustila smršť sms, kdy se ho ředitelka snažila přesvědčit, že v pátek musí přijít učit, protože 7 jeho kolegů nahlásilo, že jsou nemocní. Jo, zřejmě bolest v kostech z tý bouřky… Sice seřval šéfa, že on si na žádnýho nemocnýho hrát nehodlá, že ředitelka by přece měla dodržet slovo a že do školy nejde, ale nakonec jsme se dohodli, že vzhledem k tomu počasí to možná bude i lepší než riskovat, že se někde zasekneme.

Ono takové deštivé počasí umí v Izraeli způsobit kalamitní stavy podobné prvnímu sněhu každý rok v Čechách. Stačí i lehká přeháňka, aby místní řidiči jezdili jako p… prostě hrozně pomalu a nalepený na skle, natož pak stav, kdy se po vytrvalém dešti silnice mění v řeky a potoky, v určitých místech i rybníčky až jezírka. Jenom kačenky na to posadit. Rodiče neposílají děti do školek, kdo může, pracuje z domova – déšť je plně akceptovatelný důvod.

My se chystáme na mokrý šabat s velkou pravděpodobností výpadků elektřiny. Giyorovi nezávidím ani trochu návštěvy synagogy, protože deštník si o šabatu vzít nesmí (zákaz otevření je odvozený od stavění stanů a nechat otevřený ho taky nemůže, protože by to ostatní mohlo přivést na myšlenku, že zhřešil :D) a pláštěnku nemá. Sice to není víc než 10 minut cesty, ale stejně, v tom slejváku?! Heh. 

Domem voní chamin ( více zde) , tradiční pokrm na chladné zimní dny, který se od včerejší noci pomaličku peče v troubě. Mí dva chlupatí medvídci se právě tulí na křesle u televize a užívají jako já poledního klidu. Přes den si hráli tak pěkně, že jsem sebrala prvně odvahu sepisovat článek za jejich přítomnosti. Tak snad bude takhle pokračovat celý víkend.

Publikováno

Deštivý první den roku 2018

Od včerejšího večera venku prší. Ráno je studené, vlhké a šedé a nikomu se nechce z postele. Vyhrabávám se v půl sedmé, Giyora by se měl co nevidět vrátit ze synagogy, kde se modlí už hodinu. Chystám Danielovi svačinu do školky a každých pár minut se ho znovu pokouším přesvědčit, že musí vstávat. Nakonec rezignuju, připravuju mu corn flakes a sušenku do sáčku na cestu. Obývák vyhřívám klimatizací a doufám, že Giyora bude v přesvědčování úspěšnější. Daniel nakonec vstává, aby v sedm viděl v televizi novoroční ohňostroj z New Yorku. Je čilý celkem rychle, stihne před odjezdem i sníst kousek Míša řezů, co jsem pekla předchozí den. Odjíždí do školky a já si vzpomínám, že je pondělí a my taky musíme brzy vypadnout na pravidelnou týdenní návštěvu úřadu práce. Nevoušovi se chce z postele ještě míň, přetahuje peřinu přes hlavu a fňuká.

Vyjíždíme po osmé směr Akko. Nevo vzdoruje oblečení zimní bundy, je to letos poprvé. Kapuci si nasadit nenechá, ale je rád, že konečně může využít deštník, se kterým si doteď hrál jen doma. I když jen po schodech z domu k autu. Z parkoviště v Akku poskakuje mělkými kalužemi a důležitě si v mírném deštíku drží deštník. Protože jsme přijeli později než obvykle, čekáme 20 minut, přes které se ho snažím zabavit kreslením a mini stavebnicí. Potom chce jet jako obvykle na dětské hřiště u vlaků, ale nechá si vysvětlit, že v tom mokru se to nedá a bere za vděk jiným cílem – blízkým obchodním centrem. Je brzy, většina obchodů je pořád zavřená, ale naší hlavní atrakcí jsou stejně jezdící schody a prosklené výtahy. Když jedeme už po šesté nahoru, abychom přešli k druhému konci a zase jeli dolů, zábavu stopuju s návrhem, že se pojedeme podívat k moři. To shledává dostatečně atraktivní na to, aby opustil výtahy a nechal se dovést zpátky k autu.

Máme to 15 minut cesty, kdy už vypadá, že to brzy zalomí a obrátíme to k domovu, ale nakonec k začátku promenády v Kyriat Chaim dojedeme. Déšť sílí, Nevo hrdě znovu bere deštník a vyráží směr pobřeží. Vítr mává deštníkem ze strany na stranu a mému citlivému budulínkovi dopadají kapky na hlavu a obličej. Šklebí se a přestává se mu to líbit. Definitivním koncem zábavy je několik kroků v příliš hluboké kaluži, kdy mu nateče do bot. S brekem mě nahání a chce nosit. Směju se mu a rychle pořizuju pár snímků s lítostí, že blíž k vodě se teda už nedostaneme. Pak ho beru na ruku a společně se pod jeho Spiderman deštníkem vracíme do auta. Kontroluju škody na ponožkách a zjišťuju, že zas taková hrůza to není, ale Nevo je unavený, zdrcený a ufňukaný. Mno, ideální chvíle pro návrat domů. Usíná po pár minutách a proti mému očekávání, že v tom dešti se mi manévr přenosu z auta na kočár a do obýváku nepodaří, pokračuje v poledním spánku i doma. Můj čas na sepsání prvního článku roku 2018 při poledním klidu s kafem 🙂

Publikováno

O konverzi v posledním týdnu roku 2017

Tento týden byl, co se týče konverze, velmi plodný. V pondělí jsme místo nedělní lekce Tóry měli v muzeu v Haifě přednášku o holocaustu. I přes účast sotva pětiny naší třídy byla učebna plná, protože jsme byli spojeni se studenty z Haify. Z domova jsem musela už ve třičtvrtě na pět a nechat od té doby až do uložení děti s babysitter se nám nechtělo, čili s nimi zůstal Giyora a já jela sama. On prý ostatně takových přednášek už zažil spoustu. Moc jsem nevěděla, co od toho čekat, ale předpokládala jsem, že nic veselýho, tak jsem se zásobila několika balíčky papírových kapesníků. Na první pohled podivný permoník připravenou prezentaci na téma „Náboženství v období holocaustu“ vůbec nestihl otevřít, celou dobu mluvil z patra. Myslím, že to bylo poprvé v životě, co jsem udržela plnou pozornost dvě hodiny v kuse. Kapesníky nebyly potřeba, jen jsem se sem tam ksichtila zhnusením nad některými historkami. Dozvěděli jsme se nespočet zajímavých faktů nejen o holocaustu a z historie, ale třeba i biologie a sociologie. Všichni do jednoho jsme byli přednáškou úplně pohlceni. Po skončení jsme se se spolužáky shodli, jak moc nás ten první dojem zmátl, že se dotyčný během pár minut proměnil v neskutečně příjemného člověka zářícího pozitivní energií, inteligencí a znalostmi a že bychom ho mohli poslouchat ještě hodiny. Bylo mi líto, že to Giyora prošvihl, protože i když jsem dokázala část obsahu předat, podání bylo samozřejmě o sto levelů níž.

Hned po přednášce jsem mazala k rabínovi v našem mitzpe (Tal El je mitzpe, jeden z typů izraelských vesnic) na lekci „pro ženy“. Mluvilo se o žárlivosti směrem k Bohu, o tom, že bychom měli bližního svého upozornit, když vidíme, že „sešel z cesty“. Diskutovali jsme, jak je tohle náročné téma, že je těžké odhadnout, co komu člověk může říct a jak daleko by tahle obrana všemocného vlastně měla zajít. Zřejmě ne k házením kamenů na projíždějící auta o šabatu, což se údajně v některých čtvrtích měst obývaných výhradně věřícími může stát.
Den na to jsem měla 1:1 sraz s rabínovou ženou, protože jsme se docela dlouho nepotkaly. Kromě obvyklého pokecu dvou mamin jsem měla připravných pár otázek. Takže:

Výlety – nepraktikují. Ta radostná část života jsou šabaty. S tím se neztotožňuju. Mám dojem, že šabat začal v našem životě zaujímat celkem čestné místo, ale touha výletničit nás teda neopustila. Prý, když budeme chtít, příležitost se určitě najde.

Mytí nádobí o šabatu – smí se, ale speciální houbičkou, ve který není molitan, aby se nemohl ždímat, protože to je zakázaný. A taky studenou vodou. Přišlo mi to dost vtipný, protože naše pracovní nasazení tyhle workaroundy nijak nesníží. Sadu dvou takových houbiček jsem vyfasovala. Červená na masné talíře, modrá na mléčné. Giyora nad tím teda protočil panenky.

Nehody, jako třeba rozlité víno – samozřejmě se řeší, ale měla bych to setřít hadrem, co pak nevyždímu. Překvapila jsem otázkou na vlhčený ubrousky, to mi prý od někoho do příště zjistí, jestli se může, sami je nepoužívají.

Pobyty v cizině – oni nejezdí, ale spousta ortodoxních jo. Máme v Čechách kontaktovat Beit Chabad a oni nám pomůžou… Co vyprávěl Giyora, věřící si na služebky vozili vlastní nádobí a vlastní jídlo. Případný dodržování košér stravy zrovna v Čechách podle mě musí bejt takový peklo, že jestli dotyčný uspějou, maj v nebi pak VIP flek jen za tohle.

O kašrutu v kuchyni se mimochodem chystám něco napsat, abyste tušili, o čem je řeč, ale je to takových pravidel, že zatím marně přemýšlím, jak to zestručnit :D.

Šabat byl fajn i přes to, že se k polednímu spánku neuložilo ani jedno z dětí. Nevo chtěl někdy kolem půl třetí, ale to jsem zas už nechtěla já. Do synagogy jsem je dopoledne nedostala, Giyora nás opět našel na hřišti pod barákem. Doma si pak přes poledne hrály tak pěkně, že jsme s Giyorou stihli číst a diskutovat. Tenhle šabat především o smyslu zápalných obětí, kterým je v Tóře věnována řada podrobných odstavců. Moje teorie „barbecue pro kněží“ padla, protože se to prý ne vždycky jedlo. Giyora navrhoval, že z toho možná dělali něco jako léky, ale nic racionálního jsme nedohledali. Snad nám to objasní na některé z dalších lekcí.

Publikováno

Děti v nové sociální interakci

„Mami, mám jenom jedno oko“, mžourá na mě z postele Daniel po zazvonění budíka. A jéje, no jo, měl to včera trochu červený, dneska už to hnisá, evidentně nějaká infekce. Takhle do školky nemůže, zůstanou mi doma oba. Přepadne mě trochu tísnivý pocit z té představy, ale hned mi taky proběhne hlavou, jak je super, že nemusím přemýšlet, jestli to je dostatečně pádný důvod pro absenci z práce. Přes Chanuku jsem je tu měla tři dny od rána do večera sama, když měl Daniel prázdniny a Giyora byl na kurzu někde u Masady. Už to nebylo tak náročné, jak pamatuju z loňska, ale do pohody to mělo pořád daleko. Dneska by se měl Giyora vracet z práce už někdy ve tři, tak těch 8 hodin nějak zvládneme. Snažím se vymyslet, čím bych je mohla zabavit, abych eliminovala sourozenecké bitky.

Snídaně proběhla v pohodě, pohádka v telce kluky vůbec nezajímala, což je především u Daniela silně překvapující. Následuju je k Danielovi do pokoje, kam si jdou hrát, ale nečekaně mě Daniel zastavuje: „Mami, ty ne, my si budeme hrát sami.“ Stojím trochu jako opařená. Když už někdy došlo na jejich samostatné hraní, byla to spontánní akce, co vyplynula z původně společné hry nás všech. Aby mě úplně vypověděli ze hry, to je prvně. Jsem na rozpacích, jak s tím naložit. Nemám odvahu Neva nechat Danielovi napospas, i když už měsíce prokazuje, že se umí bránit celkem adekvátně. Ze zápalem se pustí do nějakého lotta a moje tichá přítomnost jim nevadí, tak utírám prach v poličkách, přerovnávám knížky a jako obvykle čekám, kdy bude nutný zasáhnout. Střídaj jednu hru za druhou, dělaj trochu bordel, ale je to seriózní hra s interakcí obou zúčastněných stran, nikoli hra Danielova udělujícího pokyny Nevovi, jak jsem byla zvyklá doteď.
Kolem jedenácté vyrážíme ven. Fouká dost silný vítr, ale to by na prolejzačkách s převážně uzavřenými klouzačkami nemělo vadit. Hned jak vyjedeme, informuju Daniela, že jestli Nevo usne, vrátíme se domů a jemu pustím pohádku. S navrženým řešením je spokojenej, ale nakonec je po cestě dost traktorů, vrtulníků, letadel a dalších podnětů, co je udrží vzhůru oba až na hřiště. Horko těžko je po hodině a půl tlačím zpátky do auta. Scénu Daniela se podaří rychle zažehnat slibem, že zítra do školky taky nemůže a přijedeme zase. Oko má zarudlé, trochu oteklé, ale prý to nebolí. O návratu do školky ale nemůžu vůbec uvažovat, než bude úplně v cajku. Jeden jeho spolužák je nemocný rakovinou a jeho rodiče výslovně prosili, ať děti s jakýmkoliv problémem a s očima extra, do školky neposíláme. Takovému přání samozřejmě nelze nevyhovět.

Po pár minutách jízdy zpět usínají oba. Podaří se mi i náročný manévr po příjezdu, kdy je postupně vynosím z auta a poukládám doma. Děti pokračují ve spánku až do doby, kdy se domů vrací Giyora. Udiveně mu sděluju, že to s nima snad bylo jednodušší než ty dny v týdnu jen s Nevem. „Jo jo, říkal jsem ti, že si spolu budou hrát“, usmívá se. Přece jen tohle období už jednou zažil, věkový rozdíl jeho velkých kluků je dost podobný.

Do večera nám pak kluci svojí novou schopnost interaktivní hry demonstrují ještě mockrát. Dojatě sleduju, jak s hlavou skloněnou nad časopisem s inzercí vozidel vážně řeší, kdo bude mít jakej traktor. Asi nám začíná nová etapa :-).

Publikováno

Šabat – nové zkoušky, nová zjištění a polemizování nad procesem

Tenhle šabat jsme zase měli na návštěvě tchýni a nejstaršího Giyorova syna. Ten hned po příchodu k nám vytáhl telefon a na hlasitý odposlech volal mamince. Oba mí kluci se k němu přilepili a povídali si s ní taky, načež se po skončení hovoru Daniel dožadoval telefonu. Zjistila jsem, že mě to obtěžuje, a moc jsem nevěděla, jak s tím naložit. Giyora zasáhl a požádal ho, ať ten telefon schová.

Už delší dobu chodím v rámci tréninku v sukních a dost mě to začalo bavit. Vůbec se mi nechce zpátky do kalhot, hromada džínů ve skříni leží ladem. V sobotu dopoledne jsem chtěla děti vytáhnout za Giyorou do synagogy. Venku se to sice mračilo, ale bylo hezky teplo. Přišel ten správný čas na trénink pokrývky hlavy. Praktikující židovka by ji totiž měla mít permanetně na hlavě. Důvody pro to se doufám během studia dozvím. Tuším, že to buď má co dělat s cudností nebo prezentací světu, toho, co jsem. Případně obojího. Nikoli ze spirituálních důvodů, ale čistě praktických – jaksi jsem si nestihla před šabatem umýt hlavu – jsem si nasadila širší outdoorovou čelenku a s výsledkem byla docela spokojená. Nebylo by to poprvé, co jdu s nějakým šátkem na hlavě, ale Nevo zřejmě takovou situaci nepamatuje a na rozdíl ode mě s novým vzhledem vůbec spokojený nebyl. „Co… to… je?!!“ „Šátek, Nevo.“ „Sundat!!“ „Nelíbí?“ „Ne!!!“ „Mám to sundat?“ „Jo! Sundej to mami! Sundej!!“ Aha… no tak dobře teda. Sundavám a nechám vlasy alespoň svázané do drdolu, což trochu zachraňuje situaci.

I když jsme z domu vyrazili včas, do synagogy se jim jít nechtělo, jen na hřiště pod barák. Za necelou hodinku dorazil Giyora a vrátili jsme se domů najíst. Nevo už ven nechtěl a zahlásil se o polední spaní. Usídlil se v kočárku a nechal se udrndat i za přítomnosti Daniela a Giyory, kteří pak odešli jen spolu.
Zbytek šabatu odešel rychle, Daniel usnul v sedm při pohádce a nejvíc odpočinutý Nevo strašil ještě dlouho po té, co jsem se vrátila z nákupu, takže jsme k večeři zasedali až v deset. Rozebírali jsme situaci celého projektu konverze. Že se to už delší dobu nijak neposouvá, že jsme asi čekali nějakou změnu, ale že nepřichází. Že je to pořád ten samý život, s totálním vypnutím na jeden den v týdnu. Což je sice fajn, ale nějaký posun ke spiritualitě jsme čekali. Polemizovali jsme, jestli změnu může způsobit, že se do toho „víc opřeme“ a zařadíme víc praktik i do každodenního života. Sice poctivě oddělujeme v rámci kašrútu mléko a maso, to byly jen drobné změny – nedat si kafe po masovém jídle a místo másla dávat do bramborové kaše margarín – ale pořád nemáme oddělenou sadu nádobí, nevíme, jak přistoupit k tomu, že bychom v troubě měli dělat jenom maso a v toasteru, který občas používáme jako gril, naopak nepřipravovat masné polotovaty z mrazáku nebo tak něco. Že přibylo zajímavých diskuzí, i když opět je to více než o duševnu o nějakém vymýšlení teorií, co se to sakra na tom kopci (hoře Sinaj, kde Mojžíš dostal Tóru) stalo, že to přesvědčilo celej národ o setkání s Bohem. A tak no. Dál chroupu Talmud pro každého, což je sice zajímavé počtení, ale ani odsud nepřichází přesvědčení, že jsem na cestě stát se součástí „vyvoleného“ národa…

Jo a teda ptala jsem se na to vytápění konečně, je na to fígl, jak jinak. Sice to nemůžu zapnout, ale můžu si přenastavovat časovače, že. Samozřejmě tak, abych to v danou chvíli nezapnula nebo nevypnula. Ale když je zima, vím, že za půl hodiny už bude teplo na tak dlouho, jak budu chtít. Trpět půl hodiny je lepší než celý šabat, ale i tak v tom přínos pro svou duši marně hledám :-).

Publikováno

Šabat – chanukový

Od čtvrtka mají děti (a učitelé) chanukové prázdniny, takže jsme všichni doma. V pátek dopoledne jsme jeli do hodinku vzdáleného města Pardes Hana na sraz s partou Giyorových přátel, co nás neviděli od začátku procesu konverze. Protože jsme se domů potřebovali dostat před začátkem šabatu, byl sraz domluvený na neobvykle brzkou polední hodinu. Kamarádi se nejistě pozastavovali před obvyklým objetím, když mě viděli v sukni a svetříku pevně ke krku, jestli prý držím „zákaz dotyku“, další z pravidel judaismu. Objasnila jsem, že jednak jsme se k tomu ve studiu ještě nedostali a jednak oni jsou přece rodina, takže na ně se to stejně vztahovat nemůže. Naše účast na srazu byla bohužel krátká, sotva jsme stihli sem tam s někým prohodit pár slov, zapálili jsme společně čtvrtou chanukovou svíci a už museli pospíchat zpátky. Kamarádi se uklidnili, že i přes držení šabatů, košér kuchyně a nadšení ze studia nevypadáme nijak ortodoxně. Nebo jinými slovy, že jsme se aspoň prozatím asi „nezbláznili“ ;).
Domů jsme díky nepředpokládaným omezením na cestách dorazili pár minut před západem slunce, čili asi půl hodiny po avizovaném začátku šabatu. Tak tak jsme stihli zapálit svíčky na naší chanukii a dvě šabatové svíce a Giyora se zpožděním mazal do synagogy. Přestože venku nebylo extra chladno, stejně jsem si chtěla doma přitopit, když si teď s čerstvě vykoupanýma klukama budu hrát v obýváku na zemi. Výkonná klimatizace v se hlučně připravovala na první mohutný teplý závan, s kterým následně vzalo za své všech sedm svící na stole… Ajaj. A ještě se po pár minutách ustálila s nicneděláním na statusu „Error 1“. Jo, tak tohle porušení šabatu se vyloženě vyplatilo. Daniel po náročném dni odpadl krátce po kiduši. Nevo se prospal po cestě zpátky, takže nám asistoval i u večeře a až kolem desáté se horko těžko nechal přesvědčit, že by taky už mohl jít spát.
V sobotu jsme vstávali těsně před osmou. Než jsme se rozkoukali, najedli a trochu si pohráli, Giyora byl zpátky ze synagogy. Už druhý víkend po sobě se Nevovi nechtělo ven. Krátce po té, co Daniel s Giyorou na tradiční okruh po Tal El vyrazili, Nevo se zahlásil o polední spaní a já využila příležitosti k přelouskání dalších pár kapitol Talmudu. Aby byla změna, zkusila jsem i Bibli, ale jako obvykle jsem u toho po půl stránce začala klimbat.
Když Giyora ve tři čtvrtě na čtyři znovu odcházel do synagogy, zbývala nám s klukama ze šabatu už jen hodina a půl. Rozhodně naše nejklidnější sobota. Možná proto, že letos i nejkratší ;).