Autor: Monika Erez

Tenhle šabat se pracovalo. Nezamýšleli jsme to, ale při společné páteční večeři jsem při ustavičném bránění skleniček před neklidnými ručičkami dětí nakonec zvrhla tu svojí s vínem. Tak šikovně, že kromě červené louže na zemi byla politá také židle a Nevo ohozený od hlavy až k patě drobnými červenými kapičkami. Uklidnit řvoucího prcka a uklidit to byla teda dřina pořádná a v sobotu odpoledne k tomu ještě Nevo přidal svojí sklenku sladkého červeného vinného nápoje, takže ještě dnes, asi po šestém vytření podlahy, se stále lepíme. Jak jde taková situace řešit bez práce, to vážně nevím.

Večeře byla obohacena návštěvou obou Giyorových velkých synů, toho mladšího s přítelkyní. Ta praktiky judaismu zná od dědečka, tak nám s rituály pomáhala a přispěla pár radami. Yahav, tedy ten mladší, byl ze začátku hodně skeptický k tomu, co se to u nás děje. Šklebil se na spíš vlažnou než horkou večeři, protože ten obrovský hrnec polévky plotýnka dostatečně neprohřála a kuře ve vypnuté troubě prochladlo, než jsme se k němu dostali. Ale jak večer plynul, asi si uvědomil, že táta je pořád ten stejný táta i s jarmulkou a v bílé košili a že to nikomu škodu nedělá, a uklidnil se.

Další nepovolenou prací bylo mé neustálé zapínání vytápění, protože byla zima. Na řešení tohohle problému jsem se rabínovy ženy při poslední schůzce zapomněla zeptat a Giyorův věřící kolega přišel s pro mě velmi neuspokojivou odpovědí – v pátek před začátkem šabatu naloží krb a kolem sobotního poledne se samo zapíná topení klimatizací. A že manželce bývá zima! A to je teda pro mě dost v rozporu s filosofií šabatu, kdy člověk rozhodně nemá trpět nebo nabýt dojmu, že si něco odpírá. Teplo je něco, co si má evropská duše v žádném případě odepřít nehodlá!

Za 25 hodin trvání šabatu mě můj prvorozený důkaz Boží existence dvakrát vytočil tak, že jsem se ve finále vztekala mnohonásobně víc než on. Už v pátek jsme to s Giyorou probírali a přemýšleli, co se sebou uděláme, abychom mu byli víc dobrým příkladem. A došli jsme k tomu, že asi vážně zkusíme začít s tou praktikou modlení. Sice jsme to ještě nebrali, ale něco mám načteno, minimálně částečně chápu cíl a navíc je k tomu pár velmi racionálních důvodů:

•  stejně se to musím naučit k testu
• nic to nestojí, kromě pár sekund času
• nemůže to uškodit, maximálně se nám může někdo smát nebo si ťukat na čelo. Ale už jsem i párkrát zaklínala Nevoušův kašel, takže co 🙂
• procvičím hebrejštinu

A navíc – ty věty jsou hezké. Jasně, šlo by to řešit jinak. Ale třeba jógu jsem v posledním roce začala asi osmnáctkrát a vždycky to ztroskotalo.

Neděle ráno, otvírám oči po té, co mě Nevo budí, že chce na záchod: Moda ani lefanecha melech chai ve kajam. Še hichzarta bi nešimati be chamla. Raba imunetcha. (Děkuji Ti, Králi živý a věčný, žes mi vrátil mou duši ve Své milosti. Tvá věrnost je neskonalá). Jo a nezlobila bych se, kdyby sis ji zejtra nechal o hodinu dýl… :-).

Po dvou měsících od začátku konverze a vlastně v našem životě nepozorujeme nějakou zásadní změnu. Na šabaty jsme si zvykli a zřejmě hlavně z důvodu, že dětem se to moc líbí, necítíme, že bychom jakkoliv strádali. Ten poslední byl asi zatím nejvíc v klidu. S dětmi vstával Giyora, aby si to jejich pošťuchování užil, než odejde do synagogy, a já naopak nabrala síly na ty tři hodiny s nimi sama. Šabatové hračky si žádají obměnu, nějak je to přestává zajímat. Nějaký čas jsme zabrali knížkou se zvířaty, kdy Daniel přišel s „báječným“ nápadem, že maminka bude napodobovat nejen zvířecí zvuky, ale i emoce. Oba se mohli potrhat smíchy, jak podle instrukcí předvádím třeba šťastnou slepici, veselou kozu a úplně nejoblíbenější – naštvanou krávu. Když jsme se později vypravili, že půjdeme ven, Daniel prohlásil, že se jim ještě nechce a šokovali mě tím, že si celých 40 minut hráli jen spolu. Je to prvně za ty dva roky jejich společné existence, čili se mi stejně nedařilo soustředit na čtení a čekala jsem každou vteřinou nutnost zásahu do začínající rvačky. Nestalo se, jen je to přestalo bavit a chtěli teda jít ven, ale to už se domů vrátil Giyora.

Vyrazili jsme všichni společně až po jídle, do slunečného a nadprůměrně teplého prvního prosincového dne. Nevo podle plánu odpadl cestou zpátky v kočárku a Daniel se doma kupodivu ochotně odebral spát s tátou. Aby to nebylo tak růžové, krátce po té se ozval jeho srdceryvný řev a pláč, když mu náš zdatný kocour po pokusu o silné obejmutí uštědřil pořádnou facku. Byli jsme si jistí, že polední klid právě skončil, ale Nevo prospal i následující hysterické vřeštění při desinfekci škrábanců. Daniel se našimi společnými silami pak nechal utěšit ke spánku, Giyora se přidal a já měla celou hodinu a půl ticha na čtení, než jsem ho musela vzbudit, aby došel včas do synagogy. Kluci se probrali těsně před západem slunce, do konce šabatu necelá hodina. Prémiově jsme absolvovali požehnání úplňku, a to venku. Mláďata to nadchlo, protože díky tomu mohli na trampolínu, ač jsem jejich předchozí žadonění zamítla s tím, že už je přece tma. Musela jsem uznat, že pohled na zářivý měsíc za výlez na zahradu stál, i když to požehnání bylo delší, než jsme s kulisou překřikujících se prcků zvládli ustát. Doufám, že při příštím úplňku aspoň bude zase takové teplo!

Poprvé jsme měli na páteční večeři hosty. Giyora zapomněl, že autem by maminka měla dojet před příchodem šabatu, a místo na čtvrtou jí pozval na půl šestou, čímž nabídnuté přespání, aby nemusela o šabatu řídit, poněkud ztratilo smysl. Na stejný čas pozval i své dva velké kluky, ale ti bydlí pár minut pěšky, takže to nevadilo. Byla jsem rozpačitá s představy, jak pozvaní našim mláďatům šabat nešabat ukazují videa z youtube a maří tak zásadní pozitivum, které na šabatech shledávám. Večer byl ale příjemné překvapení. Maminka až na to řízení, což byla vlastně naše chyba, prokázala, že 5 let v dětství strávených v pěstounské věřící rodině, v ní něco zanechalo. Šabat držet umí, dokonce při příchodu ani nezvonila na zvonek u dveří, jen klepala na okno. Telefon zůstal v tašce a ještě poznamenala, že je to vlastně parádní odpočinek. Z kluků nakonec přišel jen ten starší, devatenáctiletý. Kiduš a rituální oplachovaní rukou bral s pobaveným úsměvem a co se týče telefonu, kupodivu také projevil respekt: „jéé, to vlastně ani nemůžu bráchovi vyfotit a poslat mu to, co“ :).

Další, poněkud protivnou novinkou je, že se venku ochladilo. Když jsme uspávali děti, s provinilým pocitem jsem v ložnici zapla elektrický přímotop, protože mrznout přece nebudeme, že jo. Přidávám si řešení přitápění na seznam věcí, na které se chci zeptat rabínovy ženy při další schůzce.

Shodli jsme se s mužem, že „dodržování pravidel hry“ nám žádné nové obzory zatím nepřináší. Ale jak konstatoval Giyora, Neo v Matrixu po pozření chytré pilulky taky ze začátku viděl jen binární bordel místo smysluplných obrazů. Mno, třeba to ještě přijde.

Při poslední hodině Tóry jsme probírali na příběhu Mojžíše, jak je důležitá skromnost a pokora. Což si nejsem jistá, jestli jde dohromady s tvrzením, že Izraelité postavili pyramidy, jak náš sympatický rabín s jarmulkou připnutou švihácky na straně sebejistě prezentoval. Ale teda přiznávám, že mu ten jeho svět duší docela začínám závidět.

Jako přídavek k lekcím Tóry chodíme na přednášky pořádané pondělní večery u nás v Tal El. Minule jsme se bavili o štěstí a dobrém a zlém pudu. A také jsem se dozvěděla, že modlitba je akt na posílení duše, aby se mohla stát dominantní silou mého života a pánem těla. Jsem upřímně zvědavá, jestli moje duše může někdy posílit natolik, že mě ty moje malý dráčata nedokážou vytočit. Nebo aspoň ne tak rychle. Pro tohle mi to za pokus rozhodně stojí :D.

„Mně by asi nevadilo trávit 25 hodin doma bez televize, telefonu, laptoptu a tak. Čtení, kratší procházka a hraní s dětmi vlastně není tak špatnej program. Ale, kdy mám potom cestovat?!“

Tohle mi hlodá hlavou poslední týden. Kdybych připustila, že tenhle způsob odpočinku každý sedmý den mě vážně regeneruje jako nic jiného na světě, a že to vlastně tak chci zachovat, jak to mám jako udělat, abych nestrávila většinu života v blízkém okolí svého bydliště?! Je tohle opravdu způsob života praktikujících Židů? A kdybych někam odjela na víkend, což u nás z důvodu pracovního pátku Giyory nepřipadá v úvahu, budu si tam 25 hodin z toho víkendu číst v posteli v pokoji za čtyři tácy za noc? Podtrženo sečteno, jediné, co mi z toho vychází, je nebýt zaměstnaná, rozjet nějaký vlastní úspěšný business a cestovat si pak kdykoliv se mi zalíbí. Heh, že by tohle nakonec stálo za tajemstvím národa startupů?!

Asi je cítit, že na šabaty si už zvykáme. To ano, dokonce objevujeme určitá pozitiva. Pro děti je překvapivě mnohem snadněji akceptovatelné, že něco rozhodla nějaká neznámá autorita, než maminka nebo tatínek, kteří se navíc nařízením té autority řídí také. Nicméně žádné osvícení zatím nepřichází. Marně hledám význam nebo přínos modliteb a k tvrzení, že třeba stisknutí vypínače o šabatu bude pro mou duši mínus při posledním soudu, jsem stále stejně skeptická. Nestrávila jsem totiž pořád ani ten poslední soud a svět duší. Povídání s rabínovou ženou mě moc baví, je to neuvěřitelně příjemná a inspirující bytost. Na hodiny Tóry jsme natěšení oba a kromě trochy času to nic moc nestojí, takže to zatím nevzdáváme. Ale to výletničení musíme nějak vymyslet!

Nedělní lekce Tóry – opět super. Babička sice zapomněla, že nám má hlídat děti, ale na poslední chvíli zrušila naplánovanou schůzku a dorazila. Na příští týden už máme raději objednanou babysitter, protože na lekce se těšíme asi jako do kina.

Úterý – pozvali jsme si domů rabína, aby nám osvětlil pravidla košér kuchyně. Máme rozdělit všechno nádobí na masné a mléčné, dokonce i skleničky mají být rozdělené podle toho, jestli se pije k masu nebo mléku. Tvářila jsem se na to dost skepticky a dožadovala se racionálního vysvětlení.

Středa – jsem pozvaná k rabínově ženě. Kecáme skoro do půlnoci, přestože nás obě ve čtvrtek čeká náročný den. Bylo to opět moc fajn, nicméně jsem pochopila, že racionální vysvětlení nebude. Aspoň ne tak, jak si ho momentálně představuju. Nebojí se totiž zranění těla, ale zranění duše. Pokouším se představovat si svět duší, ale nejde mi to.

Čtvrtek – připravujeme se na šabat. Nestihli jsme koupit časovač na šabatovou plotýnku, ale stejně ji hodláme na zkoušku použít. Já to přece jako nežidovka vypnout můžu ;).

Pátek – šabat začíná už ve čtyři. Giyora přetrpí návštěvu synagogy, protože ho skolil ten virus, co minulý týden Daniela. Klepe se vysokou horečkou a jde v osm spát. Já se snažím chvilku číst, ale nakonec jdu spát brzy po něm.

Sobota – Daniela nezajímají hračky pro šabat a tahá mě pryč od Nevouše. Zřejmě se na něm podepisují předchozí dva dny strávené s bráchou od rána do večera. Nebyl ve školce kvůli čtvrteční hospitalizaci na testy a v pátek jsme ho také nechali doma, ať se trochu vzpamatuje. Nakonec jsme většinu doby do odchodu k synagoze strávili v kuchyni, kde děti seděly na lince. Vlastně taky dobrý. Kromě vypnuté televize, což jsem vítala od začátku, mě začíná bavit i schovaný počítač a ignorace telefonu. V deset jdem společně s rabínovou ženou a jejími dětmi do synagogy. Tam Daniel ztropí scénu, že si Nevo hraje s jeho kamarádem. Cesta zpátky s uječeným Danielem, co odmítá chodit po svých… Protože je unavený, je nemožné ho uklidnit, tak pokračuje i doma, až se dovzteká do spánku. Usne i Giyora a jako poslední Nevo, já si čtu a přemýšlím, jak co nejrychleji dozdobit Nevův narozeninový dort, až padne šabat… Pak ještě jedna scéna, tentokrát moje, když se Giyora před čtvrtou chystá do synagogy a mezi dveřmi prohodí k dětem, jestli chtějí jít s ním. Chtějí, jak jinak. Nechápu… Má tam být za deset minut, s dětmi to bude na půl hodiny a navíc ho nenechají minutu sedět. Přemýšlím, jestli je pokrytec ke mně, a nebude je hlídat, nebo ke spolumodlícím, páč ví, že modlit se tam nejde! Navíc mi kazí plán hodit Daniela ve třičtvrtě na pět do vany, aby ve čtvrt na šest, přesně při skončení šabatu, seděl u pohádky a já mohla začít dodělávat narozeninový dort. Mno, dopadlo to tak, že Giyora vzal děti na zahradu a před barák na hřiště. Žádná synagoga, Bůh mu to odpusť! (A mně to ječení taky…)